Mongolsko má rozlohu přibližně dvaceti Českých republik, i přesto tam žije přibližně třikrát méně obyvatel. Až 41 % lidí se pohybuje v zemědělském sektoru, většina se zabývá pastevectvím. K zajištění potravinové bezpečnosti, vyvážení stravy, ale také zpomalení desertifikace a degradace půdy je však stále důležitější rostlinné zemědělství. S podporou českých rozvojových projektů to jde lépe.
V roce 1924 Mongolsko přijalo komunistický režim, který přinesl kolektivizaci. Družstva (JZD) se starala o dobytek, který patřil státu. Díky propojenosti JZD fungovala vzájemná pomoc při nedostatku krmiva, píce byla převážena do strádajících oblastí a tím se předcházelo úhynu dobytka.
V případě extremních mrazů byla zvířata za státní peníze transportována na jiné pastviny v Mongolsku. Existovala i kolektivní zařízení na zpracování kůží, vlny a kašmíru. Mongolové byly soběstační v pěstování pšenice, ve výrobě mléčných a masných výrobků a mechanizovaném mléčném průmyslu.
Pád Sovětského svazu a „dzudy“ přispívají k desertifikaci a degradaci půdy
Po pádu SSSR došlo k rozpuštění družstev a dekolektivizaci dobytka a majetku (Encyklopedia Britannica, 2014). Pastviny ani studny privatizovány nebyly, jsou využívány nadměrně, dobytek nekontrolovatelně spásá porost, kvůli čemuž dochází k desertifikaci. Studny nejsou nikým čištěny a vodou je plýtváno.
Během přechodu k tržnímu hospodářství se počet dobytka navýšil. Stávající počet se pohybuje okolo 42 milionů kusů. Přesto v Mongolsku asi čtvrtina pastevců disponuje pouze 30 kusy dobytka, přičemž k pokrytí příjmu a stravy je nutné mít minimálně 100 kusů dobytka. I to je důvod, proč se rodiny snaží vyvarovat jejich úhynu. Bez bezplatné veterinární péče, která byla za komunismu, je to často obtížné.
Nepředvídatelné „dzudy“ důvodem úhynu dobytka
Situaci ztěžuje také tzv. „dzud“ – období zimy charakteristické dlouhotrvajícími mrazy a vysokým množstvím sněhu. Ten se opakuje v periodě přibližně deseti let, je proto částečně předvídatelný. Předposlední dzud byl v zimě 1999 a na jaře 2000, kdy v Mongolsku zahynula desetina dobytka – v přepočtu tři miliony. Poslední dzud byl na přelomu roku 2009 a 2010 a je považován za nejhorší za posledních 50 let.
Příčinou úhynu zvířat není umrznutí, ale vyhladovění, protože pastviny jsou pokryté vysokou sněhovou, respektive ledovou vrstvou, přes kterou se dobytek nedostane k potravě. Zároveň k úhynu přispívá i suché léto, kdy není dostatek trávy, není možnost usušit dostatek píce a dobytek si nevytvoří potřebné tukové zásoby.
Privatizace jako výhra nebo prohra?
Privatizace a chybějící sovětské dotace měly vliv i na rostlinnou výrobu. Lidé nejsou vzdělaní v managementu (systém jakožto celek nefunguje správně). Osiva mají špatnou kvalitu, což přispělo k poklesům celkové produktivity o 80 %. Vypěstované množství potravin se snižuje už od roku 1990 a nyní představuje asi 30 % požadovaného vyprodukovaného množství. Podle WB od roku 1997 do roku 2004 produkce klesla o 42 % – bylo vypěstováno 138, 5 tisíc tun obilnin. K tomuto rapidnímu poklesu došlo i přes veškeré snahy vlády a jejich podpůrných programů.
V období komunismu byly pevně stanoveny počty jednotlivého druhu dobytka, aby byla stabilní jejich cena. To vedlo k potlačování degradace půdy a desertifikace. Dobytek a píce byly v období dzudu dle potřeby transportovány, čímž byl zajištěn menší úhyn. Díky dotacím ze Sovětského svazu mělo Mongolsko kvalitní techniku a bylo samostatné v pěstování pšenice. Dnes se musí Mongolsko spolehnout samo na sebe, není však natolik bohaté, aby mohlo financovat všechno to, co Sovětský svaz. To je pro tuto chvíli cena za samostatnost.
Živočišná vs rostlinná výroba
Je třeba připomenout, že z celkové rozlohy je k zemědělství možné využívat 80 % plochy, to je v přepočtu 126 milionů hektarů. Podle FAO drtivou většinu tvoří pastviny a pouze 1, 35 milionů hektarů je orná půda. Většina orné půdy, konkrétně 57 %, se nachází v aimazích Tuv, Selenge a Dornod. Ty se rozprostírají v severní, střední a severovýchodní části země. Na rozdíl od nich v oblasti Gobi, která zabírá 1/3 plochy celého Mongolska, se nachází pouze 1 % orné půdy.
Živočišná výroba je v Mongolsku podporována již od nepaměti. Lidé jsou soběstační ve výrobě masných a mléčných produktů, ale ve většině rodin chybí na jídelníčku rostlinné produkty, které jsou rozhodující pro potravinovou bezpečnost a vyvážení stravy. Strava živočišného původu tělu neposkytuje dostatečné množství živin a lidé proto strádají. Proto od 50. let minulého století pomalu dochází k podpoře rostlinné produkce vládou i zahraničními organizacemi.
S pomocí FAO, japonskou vládou nebo i neziskovými organizacemi z ČR probíhají snahy o zlepšení potravinové bezpečnosti, zvyšování kvality a umožnění produkce na export i malým vlastníkům. Zároveň se vláda snaží podpořit udržitelnost mlékárenství a rostlinného zemědělství, a potírat desertifikaci.
Foto: CAAK / Adra
Zpomalení desertifikace a degradace půdy skrz rostlinnou produkci
K potírání desertifikace dochází skrz rozšiřování rostlinné produkce. Viditelné pokroky můžeme pozorovat v oblasti Dornogobi, která se v posledních letech stala pro neziskové organizace velice atraktivní a i mongolská vláda přispěla nemalým dílem. V oblasti je podporováno hlavně pěstování brambor, okurek, rajčat, rakytníku, melounů a jiných plodin méně náročných na zavlažování. Zajímavými projekty byly například Variantní řešení rozvoje rostlinné výroby v pouštních oblastech a Systém identifikace hospodářských zvířat realizované Českou zemědělskou univerzitou v Praze, Podpora hospodářského rozvoje venkova v provinciích Selenge a Zavkhan realizovaný organizací ADRA nebo projekt Člověka v tísni – Podpora zvýšení rostlinné produkce v Dornogobi.
V roce 2013 Ministerstvo průmyslu a zemědělství (MIA) distribuovalo 770 tisíc rakytníků řešetlákových a 60 tisíc semen jahod jednotlivým zemědělcům a zemědělským podnikům, aby pokryli plodinami 1, 4 hektaru půdy.
Mezi další snahy patří renovování a rozšiřování zavlažovacích systémů nebo výstavba studní, která je velice nákladná, protože se voda nachází ve velkých hloubkách. Rovněž se zvažuje nákup nové zemědělské techniky, protože množství fungujících traktorů a kombajnů se od pádu komunismu rapidně snižuje.
Aktivity českých organizací ruku v ruce s rozvojovými strategiemi
Ačkoliv Mongolsko není už více než 20 let satelitem Sovětského svazu, stále potýká s mnoha problémy, které mají často finanční základ. V porovnání s ČR má Mongolsko pětkrát nižší HDP na obyvatele, což je samo o sobě problematické, když se stát rozkládá na tak velkém prostoru a disponuje většinou nezpevněnými silnicemi, které brání v mnoha aktivitách. I přesto však lze pozorovat úsilí, které mongolská vláda vynakládá, aby zamezila zvětšování potíží, které přinesla dekolektivizace.
Pozitivem je také spolupráce mongolské vlády a zahraničních organizací a univerzit, nevyjímaje těch českých, jako je ADRA, Člověk v tísni, Charita, Červený kříž, ZOO Praha nebo Česká zemědělská univerzita v Praze, která je provázaná se státními rozvojovými strategiemi a nese své ovoce.
Autorka: Kristýna Svobodová
Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)
Media about Development 