Podnetné čítanie o fenoméne indických vdov

Naša šéf-editorka, Boba Markovič Baluchová, napísala pre magazín JÁDU dôležitý článok s názvom ‘Kliatba mŕtveho manžela’ o fenoméne indických vdov. Azda vás neprekvapí, že sa nachádza v rubrike: Stigma. Ak vás zaujíma, kde sa vzali povery a negatívne nahliadanie na ženy, ktoré si po strate blížneho vyslúžili namiesto podpory iba odsudzovanie, toto je vhodný podnet na zamyslenie a ďalší výskum.

Polovica indických žien je negramotná, polovica sa vydá vo veku omnoho nižšom, ako je osemnásť rokov. Ich úlohou je porodiť syna a starať sa o domácnosť. To znamená o manžela. Keď hlava rodiny zahynie, život mladej vdovy akoby sa skončil tiež. Prečo je tomu tak, a čo s tým robia miestne mimovládky? Dozviete sa v článku tu.

Posted in Uncategorized | Leave a comment

Podnetné čítanie o spasiteľskom komplexe a pornografii chudoby počas dobrovoľníckych misií

Naša šéf-editorka, Boba Markovič Baluchová, napísala pre magazín JÁDU dôležitý článok s názvom Spasiteľský komplex: Keď sa pomoc zamieňa s pornografiou chudoby’. Ide naozaj o podnetné čítanie pre všetkých mladých ľudí – budúcich rozvojových dobrovoľníkov a dobrovoľníčky, ktorí sa pripravujú na svoju ‘misiu’ v nízkopríjmových krajín.

Barbie-spasitelka nepotrebuje formalne vzdelanie na vyucovanie deti v Afrike. Staci krieda a optimizmus

V článku sa dozviete: Čo je zlé na fotkách dobrosrdečného dobrovoľníka v kŕdli vďačných černošských detičiek, ktoré svojím pobytom prišiel vytrhnúť z biedy; Ako vyzerá „pornografia chudoby“ z dielne insta-celebrity Barbie-spasiteľky; Kedy sa dobrovoľníctvo zamieňa s turizmom za exotikou; Ale aj: ako účinne pomáhať bez znevažovania miestnych komunít. Viac tu.

Posted in charity, global problems, intercultural dialogue, media, NGOs' work, voluntary service | Tagged , , , , , , , , , | Leave a comment

Kampaň ‚Čo je domov?‘ sa blíži do finále. Migrácia však pokračuje

Sama by mohla byť hostkou živých knižníc pod taktovkou Slovenskej katolíckej charity, pre ktorú pracuje. Migrácia jej totiž umožnila absolvovať zahraničné pobyty aj nájdenie nového domova – na Slovensku. Z rozhovoru s projektovou manažérkou európskeho projektu MIND, Irinou Adamovou, sa dozviete, aké prijatie sa jej dostáva od nášho obyvateľstva, aj aké výzvy prekonáva pri finalizovaní kampane o migrácii ‚Čo je domov?‘.

Irina Adamova prezentuje kampan Co je domov (2)

Irina Adamova zo Slovenskej katolíckej charity prezentuje kampaň ‘Čo je domov’

Názov projektu MIND z dielne vašej organizácie – Slovenskej katolíckej charity – sa dá rozložiť do konkrétnych pojmov: Migration / Migrácia, INterconnectedness / Prepojenie a Development / Rozvoj. Ako by ste ho tromi vetami priblížili tým, ktorí o ňom doteraz nepočuli?

Predstavte si, že si chcete prenajať byt a zavoláte na konkrétny inzerát. Na opačnom konci súhlasia s prehliadkou a len akoby náhodou sa opýtajú: ‘Ale pochádzate zo Slovenska, že?‘. Popravde poviete, že nepochádzate. Tak vám zložia telefón so slovami: ‘Prepáčte, takýchto si tu neprajeme‘. Cieľom nášho projektu MIND je pomôcť všetkým, čo sú ovplyvnení negatívnou proti-migračnou rétorikou.

Tento projekt charity sa nachádza v treťom, a teda finálnom roku implementácie. Ktoré aktivity vás ešte čakajú na záver?

Pripravujeme a realizujeme verejné diskusie o migračných mýtoch, tzv. ‘živé knižnice‘ (moderované stretnutie širokej verejnosti s cudzincami a cudzinkami). Práve prebieha letná paneurópska kampaň na sociálnych sieťach, ktorú môžete nájsť pod heštegmi: #whatishome alebo #cojedomov. Dôležité sú pre nás stretnutia so širokou paletou organizácii a obyvateľstva po celom Slovensku. Potrebná je totiž účasť všetkých skupín v spoločnosti pri vytváraní ‘spoločného domova‘ – teda miesta, kde je každý vítaný. Verím, že v rámci všetkých našich aktivít prispievame k lepšiemu porozumeniu fenoménu migrácie na Slovensku.

Tim SKCH pred mobilnou vystavou SKCH (1)

Tim SKCH (Irina s kolegom Nicolasom) pred mobilnou výstavou v rámci projektu MIND

Prečo ste kampani dali názov ‚Čo je domov?‘ a čo je jej podstatou?

Každý človek sa najlepšie cíti v bezpečí svojho domova – a to buď v krajine, z ktorej pochádza, alebo v krajine, do ktorej prišiel a chce sa v nej usadiť. Každý má právo slobodne opustiť ktorúkoľvek krajinu (aj svoju vlastnú), aj sa vrátiť späť do svojej krajiny. Často sa ale stáva, že vlastný domov človek neopúšťa dobrovoľne, ale až vtedy, keď sa z neho stane smrteľná hrozba. Čoraz väčší počet ľudí je nútený opustiť svoje krajiny – nielen kvôli vojenským konfliktom a prenasledovaniu, ale aj pre iné existenčné hrozby, ako je: chudoba, hlad, nezamestnanosť, nedostatok prístupu ku vzdelávaniu a k zdravotnej starostlivosti, ako aj negatívne dosahy zmeny klímy. Preto sa pýtame mladých ľudí na školách počas charitných aktivít: ‘Čo pre nich konkrétne znamená domov?’; ‚Čo ak by boli nútení zo svojho domova navždy odísť?’; ‚Ako by očakávali, že sa k nim budú správať (susedia, lekári či policajti) v novom domove?‘. Pre väčšinu ľudí domov predstavuje najmä rodina, priatelia, dobré jedlo… Tak sa v rámci projektu denne pýtame: ‚Prečo sa potom toľko ľudí necíti byť vítanými vo svojom novom domove, napríklad pre odlišnú farbu pleti či svoju vieru?’.

Ako realizáciu a finálnu fázu projektu ovplyvnila koronakríza na Slovensku?

Ako možno predpokladať, väčšina našich aktivít sa momentálne odohráva v online podobe. Pandémia však priniesla nové príležitosti a nové dimenzie spolupráce. Osobný kontakt a rozhovor nič nenahradí, ale tzv. jarný ’lockdown‘ (obmedzenie pohybu a uzavretie hraníc) prispel k vytváraniu rôznych pracovných online skupiniek a video-konferencií s ľuďmi, s ktorými by sme sa možno nikdy nedali dohromady, lebo väčšinou sú všetci veľmi zaneprázdnení a časovo nedostupní pre pracovné schôdzky, výjazdy a kopec osobných stretnutí…

Čo bola pri realizácii MIND-u najväčšia výzva? Kde ste mali napríklad rozporuplnú spätnú väzbu od verejnosti?

Rozporuplný ‘feedback‘ od verejnosti dostávame každodenne. Práve v tom vidíme naše obrovské poslanie – ukázať verejnosti fakty o udeľovaní azylu, čísla o remitenciách, priebehy migrácie atď.. A to všetko preto, aby ľudia zapojili svoje kritické myslenie, vyhodnotili objektívne situáciu a (možno!?) prišli k záveru, že migrácia tu bola vždy a má veľa rôznych foriem a príčin. Okrem toho, súčasný verejný diskurz o migrácii v Slovenskej republike ignoruje práve skutočnosť, že cudzinci a cudzinky môžu významne prispieť k rozvoju a fungovaniu našej krajiny. Veď si stačí pozrieť naše príbehy z kampane #cojedomov.

pocas podujatia International migrants day 2019 (1)

Tím SKCH počas podujatia k Svetovému dňu migrantov a migrantiek v roku 2019

Prečo by mala kresťanská organizácia, akou je Slovenská katolícka charita, implementovať projekt na tému migrácie v prepojení na rozvoj?

Implementovať projekt na tému migrácie a rozvoja by mala každá organizácia, ktorej nie je jedno, čo sa vo svete deje. Na náboženskej konfesii tu nezáleží. V Charite sa nemôžeme ľahostajne prizerať tomu, ako sa topia bezbranné deti v Stredozemnom mori. Nemôžeme pasívne sledovať, keď ľudia riskujú svoj vlastný život a zomierajú v chladiacich boxoch. Podľa slov pápeža Františka musíme bojovať proti ‚globalizácii ľahostajnosti‘. Napríklad terajšia detská utečenecká kríza je najhoršia od druhej svetovej vojny – ide o humanitárnu krízu, ktorá si vyžaduje okamžité kroky. Naozaj nepreháňam.

O akých počtoch sa bavíme (hoci o ľuďoch by sme nemali nikdy hovoriť ako o číselných položkách)…

Na celom svete bolo takmer päťdesiat miliónov detí vykorisťovaných, nútených utiecť pred brutálnym konfliktom a extrémnou chudobou. V Charite preto naozaj nemôžeme privierať oči. V rámci advokácie robíme určité kroky, adresované vláde SR. Zároveň vnímame, aj verejne ukazujeme, že každý človek je prínosom pre spoločnosť, a to v kultúrnej, socio-ekonomickej, aj duchovnej oblasti. Viac o konkrétnych faktoch, dátach a prínose migrantov, migrantiek sa dočítate v našej publikácii ‘Náš spoločný domov‘.

Vy sama ste migrantka. Ako ste sa ocitli v SR a aká je vaša vlastná skúsenosť s migráciou na Slovensku?

Na Slovensku som sa ocitla hneď po vysokej škole – v rámci zjednotenia rodiny. Skúsenosti som mala rôzne – od úžasu typu ‘uau, vy ste z Ruska!‘ až po prepichovanie pneumatík na aute mojich rodičov a nadávok typu ‘Padaj preč, odkiaľ si prišla, špinavá Ukrajinka!‘. Prevažujú však najmä dobré skúsenosti. Predsa len som kultúrne relatívne blízka slovenskej mentalite. Okrem toho som pred príchodom na Slovensko absolvovala niekoľko výmenných zahraničných pobytov v rôznych krajinách, vďaka čomu som bola pripravená na potenciálny kultúrny šok, aj otvorenejšia nasať tunajšie zvyky, tradície. Pre mňa boli vždy podstatnejšie moje záujmy – pracovné aj voľnočasové, a nie národnosť. Aj preto som sa rýchlejšie adaptovala.

V ktorých krajinách ste pôsobili a na akých projektoch ste pracovali pred príchodom do Slovenskej katolíckej charity?

Pracovala som v rôznych organizáciách v Rusku, USA, Tanzánii, vo Veľkej Británii a aj v humanitárnych a charitatívnych organizáciách na Slovensku. Venovala som sa téme vzdelávania v utečeneckých táboroch na Vysokej skole zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, neskôr som sa zamerala na komunitnú integráciu mladých utečencov a utečeniek v rámci projektov Britského Červeného Kríža. Tiež som bola ako dobrovoľníčka na projektoch medzinárodnej humanitárnej logistiky.

Irina Adamova v uteceneckom tabore Kofinou na Cypre - leto 2020 (1)

Irina Adamova počas návštevy utečeneckého tábora Kofinou na Cypre v lete 2020

Ako opisujete ľuďom pojem ‘migrant‘? Ako sa na vlastnom príbehu pokúšate vysvetliť okoliu, že migrant nie je zlý človek či nadávka?

Nikdy nezačínam rozhovor tým, že som tu iná a že som migrantka. Nepoukazujem na odlišnosti. Väčšinou na to začnú poukazovať druhí a pýtať sa, prečo nemám ten ‘pravý‘ slovenský prízvuk, odkiaľ teda som. Po takýchto otázkach väčšinou začínam cítiť svoje nedostatky až hanbu, že som tu iná. Ale som preto o niečo horšia? Dúfam, že nie. Naviac mám na Slovensku rodinu, ovládam jazyk, pracujem tu a platím dane. Označenie migrant / migrantka nie je nálepka, je to vždy živá bytosť so svojím vlastným príbehom, ako je napríklad ten môj. Je dôležité v prvom rade vidieť človeka a až neskôr ‚migranta‘, ‚utečenca‘, ‚Rusa‘, ‚Róma‘ a podobne. Ľudia sú tu však dobrí aj zlí, ako všade inde. No väčšina z nás (vrátane migrujúcich ľudí) chce žiť pokojne obyčajný život, mať dôstojnú prácu a dobré vzťahy.

Organizujete diskusie a živé knižnice za prítomnosti ľudí, ktorí v SR našli domov. Ktorý príbeh cudzincov a cudziniek vás osobne najviac zaujal, oslovil či povzbudil?

Príbeh pani Oleksandry, pochádzajúcej z Luhanska, ktorá na Slovensku získala azyl. Jej syn bol v júni 2014 kamsi odvlečený a surovo zbitý. Dôvodom bolo verejné vystupovanie proti ruskej okupácii. Domov sa vrátil, ale s ultimátom: buď sa rodina do dvadsaťštyri hodín vysťahuje z mesta, alebo všetkých postrieľajú. Bol to kľúčový tragický moment celej rodiny. Mohlo to však dopadnúť aj horšie.

Čo presne tým myslíte?

Oleksandra vo svojom rozprávaní spomína i na moment, keď jej dobrá priateľka našla svojho syna zavraždeného na smetisku. Mnohých ‘nepohodlných’ mladých mužov odvážali niekam, odkiaľ sa už nikdy nevracali. Okrem toho pani Oleksandre v tom období diagnostikovali rakovinu. Počas vrcholu konfliktu absolvovala operáciu. Hneď ako sa zotavila, odišla na Slovensko, neskôr ju nasledoval syn. Po dvoch mesiacoch získala tzv. humanitárny azyl, ktorý Slovensko udeľuje len výnimočne. Dôvodom bolo jej závažné ochorenie a nemožný návrat na Ukrajinu. Počas ‚Živej knižnice’ na jednej košickej škole mala pani Oleksandra veľmi jasný a stručný odkaz pre mladú generáciu: ‘Nech je nad vami čistá modrá obloha a svieti na vás jasné slnko; nech nikdy nezažijete na vlastnej koži vojnu‘.

V Radiu Lumen rozprava tim SKCH o projekte MIND (1)

Tím SKCH (Irina s kolegyňou Majkou) hovorí v Rádiu Lumen o projekte MIND

Ktorou aktivitou podľa vás projekt MIND najviac zmenil u laickej verejnosti pohľad na fenomén migrácie (a prečo)?

Merateľnosť takejto zmeny pohľadu v rámci projektu MIND nie je možná. Našou úlohou ani nie je okamžite meniť pohlaď, ale hlavne zvyšovať povedomie, poskytovať informácie, ukazovať fakty, organizovať verejné diskusie a dávať ľudom živnú pôdu na to, aby sa zamysleli, mali možnosť pýtať sa, prehodnotiť svoj pohlaď a niečo viac sa dozvedeli. Zapamätali si konkrétny príbeh. Cítim ale, že najlepšou aktivitou je poskytnutie priestoru pre dialóg – či už v podobe spomínaných ‘živých knižníc‘ alebo rôznych diskusií na festivaloch a vo farnostiach. Ďalej počas prednášok na školách, otvorenia mobilnej foto-expozície, alebo počas rozhovorov v médiách. Každá naša aktivita preto ponúka takýto priestor na pokojnú výmenu názorov a zodpovedanie si doteraz nezodpovedaných otázok.

Text: Boba Markovič Baluchová (šéf-editorka portálu ‘Media about Development’ a komunikačná manažérka Platformy rozvojových organizácií – Ambrela), Foto: www.charita.sk, archív I. Adamovej a projektu MIND

Posted in charity, global problems, human rights, media, migration, NGOs' work | Tagged , , , , , , , , , | Leave a comment

Ako možno pomôcť obyvateľstvu Libanonu po tragickom výbuchu v Bejrúte

Po masívnej explózii v bejrútskom prístave začiatkom augusta zverejnila Platforma Ambrela, združujúca 27 humanitárnych a rozvojových organizácií na Slovensku, zoznam verejných zbierok svojich členov na podporu obyvateľstva Libanonu. Do zdieľania výzvy či priamej finančnej pomoci sa môže zapojiť každý z nás.

zniceny pribytok po vybuchu v Bejrute

Zničený príbytok po augustovom výbuchu v Bejrute

Ako možno v krátkosti opísať poslucháčom a poslucháčkam Libanon?

Libanon je malá blízkovýchodná krajina s takmer sedem-miliónovou populáciou, ležiaca na pobreží Stredozemného mora, kde sa o moc delia šiíti, sunniti a kresťania. Žiaľ, posledných pár rokov prežíva politickú, finančnú aj utečeneckú krízu naraz. Žije v nej okolo jedného milióna utečencov a utečeniek, ktorých vyhnala vojna, trvajúca v neďalekej Sýrii od roku 2011. Plus k tomu treba pripočítať ďalších niekoľkostotisíc palestínskych ľudí na úteku. Päťdesiat percent libanonskej populácie žije v chudobe, pričom neexistuje štátna sieť sociálnej podpory. Túto jar sa k problémom pridala koronakríza, ktorá nielen utečenecké, ale aj domáce komunity nechala bez práce. A to sme nečakali, čo sa ku všetkým tým krízam pridá ešte toto leto…

Ako doteraz vyzerala slovenská intervencia a humanitárna pomoc v Libanone?

Od vypuknutia tzv. migračnej a utečeneckej krízy sa Slovensko intenzívne zapája do humanitárnych aktivít, pričom sa sústredí na prevenciu a riešenie príčin vzniku migrácie – zlepšuje životné podmienky obyvateľstva, aby nemuseli odchádzať z domovských komunít. Od roku 2016 bolo v Libanone podporených pod značkou SlovakAid deväť humanitárnych projektov. Naša platforma Ambrela, združujúca 27 humanitárnych a rozvojových organizácií, len pred mesiacom vydala v rámci projektu ‘Globálne ciele a migrácia’ prípadovú štúdiu o tom, ako naši členovia pomáhajú v tomto štáte. No namiesto predstavovania obsahu tejto publikácie verejnosti však teraz aktualizujeme údaje z terénu o tom, ako efektívne pomôcť obetiam nedávneho výbuchu skladu s liadkom v Bejrúte.

oprava pribytkov prvorada : foto Medair

Kontrola poškodenia budov v Bejrúte a príprava na opravu príbytkov

Výbuch v Bejrúte si doteraz vyžiadal vyše dvesto obetí na životoch, šesťtisíc zranených a tristotisíc ľudí pripravil o bývanie. Boli nejakí vaši konkrétni kolegovia a kolegyne zo SR v čase výbuchu priamo v prístave?

Podľa našich informácií nie. Posledná slovenská dobrovoľníčka – zároveň jedna z ambasádoriek našej kampane Tváre migrácie, Anna Hruboňová, odišla z Bejrútu predčasne v marci – pre zhoršujúcu sa situáciu okolo pandémie koronavírusu. Náš člen ADRA Slovensko však vyhlásil verejnú zbierku na pomoc obyvateľstvu medzi prvými. Kancelária partnerskej organizácie ADRA Libanon, kde pôsobila aj Anička, je vzdialená cca 3 km vzdušnou čiarou od epicentra výbuchu. Bola tiež zasiahnutá tlakovou vlnou, kt. vybila okná, zhodila stropné podhľady, a zdevastovala interiér. Nedá sa tam pracovať.

Mestu Bejrút sa kedysi hovorilo: ‘Paríž Východu’. Videli sme však aj vzniknutý kráter po výbuchu v prístave a ruiny sila, kde boli uložené zásoby obilia pre celú krajinu. Libanonu vraj hrozí aj hladomor. Aké sú momentálne potreby miestnych ľudí?

Potreby sa rýchlo menia, no najnovšie zistenia ukazujú, že dôležitá je pre nich oprava bytov a domov, ktoré boli zničené výbuchom. Ako prvé bude teda treba osadiť nové okná a dvere postihnutému obyvateľstvu v Bejrúte. Náš člen Človek v ohrození sa preto spojil s nemeckou neziskovou organizáciou Zelené prilby, ktorá tam dlhodobo pomáha so stavbami a opravami príbytkov. Začiatkom budúceho týždňa sa začne s prácou. Okrem toho rodiny potrebujú dojčenskú výživu, pitnú vodu a hygienické potreby pre deti, ako aj variče na prípravu teplého jedla. Práve organizácia Človek v ohrození mala na mieste medzi prvými svojich humanitárnych pracovníkov. Spolu s Člověk v tísni vyčlenila 30.000 eur na okamžitú pomoc.

spolupraca CvO a Zelenych prilieb

Spolupráca slovenskej ČvO a nemeckých Zelených prilieb pri obnove mesta

Ktorí ďalší členovia Ambrely sa zapojili do pomoci obetiam v Bejrúte?

Zdravotnícka humanitárna organizácia MAGNA má na mieste svoje mobilné zdravotnícke tímy. Centrálu MAGNA v Bejrúte výbuch poškodil, no nikomu z personálu sa nič nestalo. Nadácia Integra v teréne pomáha cez Alianciu Integral – medzinárodnú sieť expertov a expertiek v humanitárnej pomoci, a to zabezpečením liekov, stravy, prístreškov. Slovenská katolícka charita je v kontakte s partnerskou organizáciou Caritas Libanon, ktorá ošetrovala zranených a distrubuuje pomoc. Tiež má vyhlásenú verejnú zbierku pomoci. Tím UNICEF-u bol okamžite na mieste tragédie, zamestnancom prístavu podával pitnú vodu a tiež pomáhal ministerstvu zdravotníctva s kontrolou toho, čo z liekov a vakcín ostalo v jeho skladoch po explózii. Chystá sa tiež poskytnúť psychosociálnu podporu pre zasiahnuté deti v celom meste. Čo bude veľmi potrebné.

obnova mesta po vybuchu v Bejrute

Dobrovoľníci, dobrovoľníčky a humanitárni pracovníci a pracovníčky počas obnovy mesta

Zapojili sa mimovládky, ministerstvá, cirkvy. Ako zatiaľ reaguje obyvateľstvo Slovenska na výzvu pomáhať takto na Blízkom Východe?

Ambrela publikovala zoznam šiestich vyhlásených verejných zbierok svojich organizácií na pomoc postihnutému obyvateľstvu Libanonu, ktoré popri ekonomickej kríze a koronakríze musí bojovať s ďalšou náročnou krízou. Na sociálnej sieti Facebook sme zvýraznili túto informáciu v konkrétnom príspevku. Nenávistné komentáre zväčša z falošných účtov pospolitého slovenského ľudu na seba nenechali dlho čakať. Dôležité však je, že stále prevažujú tí, ktorí sa zaujímajú o verné informácie z terénu týchto mimovládok a chcú obetiam naozaj pomôcť.

 

Pre redakciu SRo – Rádio Regina v rámci RTVS spracoval redaktor: Štefan Chrappa a odpovede v rozhovore poskytla: Boba Markovič Baluchová, komunikačná manažérka Ambrely – Platformy rozvojových organizácií a zakladateľka Media about Development; Rozhovor si v audio podobe možno vypočuť tu. Foto: archív SB OverSeas / Človek v ohrození, MedAir / Nadácia Integra

Posted in charity, fundraising, intercultural dialogue, media, migration, NGOs' work, voluntary service | Tagged , , , , , , , , , , , | Leave a comment

Slovak Development Volunteers as inspiring Faces of migration

Have you ever wondered how international volunteersviews of global challenges and future plans change after their long-term stay in low-income countries? Have you realized how both the hosting organisations, as well as the sending organisations at home grow together with their volunteers? Have you imagined how the mitigation of forced migration through specific volunteer projects happens when the sent young people work directly with migrating communities? The stories of three Slovak Development Volunteers – Veronika, Anna and Martin will give you the answers.

2_Martin on the right and his team of local and international volunteers in Small projects Istanbul

Slovak volunteer Veronika Zimova educated socially excluded children of parents who had returned to Albania. Anna Hrubonova, was part of an education centre for the youngest Syrian refugees in Lebanon. Another development volunteer, Martin Pavelka worked on the re-employability of internally displaced persons in Georgia. Due to their work abroad, all three of them became migrants themselves and may be considered as Young ambassadors of ‘Faces of Migration’ campaign.

Educating socially excluded children of ‘returnees’ in Albania

All three young people sent from Slovakia worked in very diverse, international teams. They could communicate with their colleagues effectively mainly thanks to having studied and understanding the context from which their counterparts came and in which they lived. Equally important was: not to give in to their own established norms and beliefs, but to listen carefully to what the locals were telling them. Thanks to pre-departure training from ADRA Slovakia team, intercultural sensitivity and verbal and non-verbal communication, they were able to successfully implement their volunteer activities and build relationships in the new communities – professional as well as personal.

Veronika Zimova works as a project manager of EU Aid volunteers program at ADRA Slovakia. In 2018 and 2019, she worked as a SlovakAid development volunteer in two annual cycles for the host organisation ADRA Albania in Tirana. She often went directly to Roma children together with her colleagues and participated in tutoring classes and extra-curricular activities for excluded groups of pupils. Their focus was to educate socially excluded children of ‘returnees’ – parents who had returned to Albania.

“Returnees are unsuccessful asylum seekers of Roma origin, who had to return from Germany back to Albania together with their families. As a minority, they are now again looking for their place in the major society and are re-discovering their old-new homeland. Many children are excluded, not integrated into the educational process, so additional teaching alone does not suffice,” Veronika explains. That is why her team also worked with parents, especially in the field of awareness-raising, prevention and positive education, with an aim to raise awareness of the need for education.

1_Veronika working at the community center of ADRA Albania

Keeping the centre open for the youngest Syrian refugees in Lebanon

Anna Hrubonova works as a project assistant of volunteering programs at ADRA Slovakia. At the turn of 2019 and 2020, she worked as a SlovakAid development volunteer in the educational project for the children of Syrian refugees at host organisation ADRA Lebanon in Beirut – trying to gain funding for a full renewal of the training centre. “Over the hill, you can literally see from Lebanon to Syria, which is why about one million Syrian refugees live in this neighbouring state. Considering the size of the original population (6.8 million), it’s a huge number,” Anna explains. She also prepared a vocational course for young people from poorer backgrounds, who had experienced difficulties finding employment or paying for university education. However, she was not able to experience the implementation of this project due to her early departure back home – related to the COVID-19 pandemic in March 2020. Before the start of this global pandemic, the country experienced a political, financial and refugee crisis, all at the same time.

Until March 2020 she was a part of an education centre for the youngest Syrian refugees in Lebanon who lag behind in school and experience difficulties with integrating into the education system. “This is a common problem for Syrian children, as they have been out of education for a long time due to the war and a life on the run. They have missed several school years and lost their study habits. A life in poverty deteriorates the situation even more,” Anna explains. At the ADRA Lebanon centre, there was a safe and enjoyable learning environment created for the children. Despite the trauma of war and fleeing their homeland, they (like any other children) enjoyed the little things.

3_Anna in the middle of ADRA Lebanon volunteers

Being in charge of fifty local volunteers in Istanbul

Another Slovak young ambassador of Faces of migration campaign is Martin Pavelka. iUntil 2019 he worked as SlovakAid development volunteer on the re-employability of internally displaced persons (IDPs) in Georgian re-settlement Tserovani. Volunteer Martin Pavelka worked with internally displaced persons (IDPs) who had had to flee their homes because of the Georgian-Russian war for the South Ossetian region in 2008. Immediately after this war, the Georgian government had several settlements built in border regions. The largest is the settlement of Tserovani near Tbilisi, where about 8,000 ethnic Georgians live in two thousand simple houses. Martin’s former host organisation For better Future was founded by these internally displaced persons. Under its leadership, there operates a social enterprise entitled Ikorta, at which twelve internally displaced women make traditional enamel jewellery. Martin focused on rebranding, increasing the company’s visibility, more effective marketing and launching an online store, as well as deepening cooperation with local companies. Furthermore, as a mentor, he was in charge of supporting the employability of the displaced community through social entrepreneurship.

In Georgia Martin became interested in the European and slightly more robust EU Aid Volunteers initiative. So in the autumn of 2019, Martin was sent as a senior coordinator of volunteers to Turkey. He is now in charge of fifty local volunteers at organisation Small Projects Istanbul, which provides counselling and works directly with Syrian refugee communities in Istanbul. He stayed there during the corona-crisis and fulfilled his duties online.

“In recent years, thanks to travel, volunteer and study stays, as well as globalisation, much has changed in our region (in terms of understanding the migration phenomena). For instance, through their grandchildren’s experiences, grandparents are slowly becoming acquainted with the issues of diversity, otherness, and sensitivity to other cultures. Let’s wish that the global COVID-19 pandemic does not slow down this well-started change,” hopes Martin.

2_Martin during the creative activities for Syrian refugees kids in Istanbul

Why we need these real ambassadors of change

In addition to their determination and expertise, the ‘symbolic’ and social capital of these development volunteers is also important and credible. Together with their sending and host organisations, the volunteers represent their own (direct or indirect) role – to contribute to ending global poverty, often linked to human-caused conflicts and subsequent humanitarian crises, which unjustly keep millions of people in need.

All three young people sent on a volunteer “mission” abroad through ADRA Slovakia noticed that many fellow citizens around them (not only in Slovakia) use the word migrant as an insult. Anna sees the reason for anti-immigration sentiments also in the fact that the reform of the Slovak education system is proceeding only very slowly. That was one of the reasons why Slovak Ambrela focuses on global education in schools and is changing the situation for the better (through the ‘Faces of migration’ campaign too). Veronika and Martin add that, besides civil society, the media and educational institutions should be held accountable and expected to provide unbiased and objective information on the issue of migration.

We can consider Veronika, Martin and Anna as needed ambassadors of change – looked-for faces of migration within the campaign Faces of Migration of Ambrela – Slovak Platform for Development Organisations, through which we strive to explain the issue of migration to the public through the lens of Global Goals. These three young people from Slovakia, who worked with all the vulnerable groups, now contribute to raising awareness at home, fight prejudices and stereotypical portrayals, trying to correct public opinion about the phenomenon of migration as something negative through their own personal experience and stories.

Written by: Dr Boba Markovic Baluchova (Editor-in-Chief of ‘Media about Development’ website & Communications manager at Ambrela – Slovak Platform for Development organisations); Photo: Archive of respondents & ADRA Slovakia

Note: Our ‘Faces of migration’ campaign is a part of our project ‘SDGs and Migration – Multipliers and Journalists Addressing Decision Makers and Citizens in the EU’ implemented within the framework of DEAR programme.

Posted in development cooperation, global problems, human rights, IDPs, intercultural dialogue, migration, minority issues, NGOs' work, voluntary service | Tagged , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Predstaviť štúdiu o slovenskom rozvojovom dobrovoľníctve v oblastiach, ovplyvnených migráciou

Platforma Ambrela, ktorá združuje 27 rozvojových a humanitárnych organizácií, toto leto vydala podnetnú prípadovú štúdiu o pozitívnych príkladoch slovenskej dobrovoľníckej praxe v nízkopríjmových krajinách a ich vplyve na komunity – nielen v zahraničí, ale aj doma, na Slovensku.

Ambrela_Studia_Rozvojove_Dobro_s1

ŠCh: Ľudia na Slovensku často prirodzene dobrovoľníčia vo svojich komunitách a farnostiach. V čom spočíva rozvojové dobrovoľníctvo a ako sa líši od klasického dobrovoľníctva doma?

BMB: Základ je rovnaký. Každé dobrovoľníctvo spočíva vo vykonávaní činnosti v prospech iných osôb alebo organizácií bez nároku na odmenu. Rozvojové dobrovoľníčenie sa už podľa názvu vykonáva v nízkopríjmových krajinách, v minulosti označovaných za rozvojové, kde žijú núdzni ľudia, ktorí našu pomoc, podporu, a spoluprácu potrebujú a vítajú. Takíto rozvojoví dobrovoľníci a dobrovoľníčky zo SR ani tam za svoju činnosť nedostávajú plat, majú však často hradené náklady na dopravu, stravu a ubytovanie – napríklad donorom SlovakAid v rámci programu ministerstva zahraničia.

ŠCh: Na takéto medzinárodné dobrovoľníctvo sa zameriavali už v minulosti kresťanské organizácie a charity. S mnohými takto vyslanými ľuďmi sme už robili inšpiratívne rozhovory pre SRo. Nejde teda o nový fenomén, či áno?

BMB: Tak, ako vravíte. Rôzne podoby globálneho alebo rozvojového dobrovoľníctva ako formy pomoci núdznym v zahraničí fungujú na Slovensku desaťročia, pričom medzi priekopnícke organizácie spomedzi členov Ambrely patria: eRko, SAVIO, Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety a ďalšie. Na základe odporúčaní Ambrely však ministerstvo zahraničia spustilo oficiálny, štátom dotovaný program na vysielanie juniorských aj expertných dobrovoľníkov a dobrovoľníčok do tzv. rozvojových krajín v rámci oficiálnej rozvojovej pomoci SR. Tým sa uľahčilo financovanie misií aj meranie dosahov dobrovoľníčenia.

ŠCh: Verme, že po opadnutí korona-opatrení a odoznení pandémie budú môcť mladí ľudia opäť vycestovať pomáhať do zahraničia. Čo teda robí takto vyslaný mladý človek na svojej misii v zahraničí?

BMB: Slovenská organizácia by mala vždy vysielať mladých ľudí na „misiu“ tam, kde sú naozaj potrební – na základe dôslednej komunikácie medzi vysielajúcou a prijímajúcou organizáciou, ako aj na základe potrieb lokálnej komunity. Nech mladí Slováci a Slovenky v teréne nerobia prácu, ktorú môže robiť miestny človek, ale radšej prinesú svoju vlastnú expertízu, napríklad v oblasti IT, marketingu, komunikácie, projektového manažmentu, ľudských zdrojov alebo vzdelávania. Pokiaľ však doma neštudovali pedagogiku, ani v novej komunite by sa nemali len tak postaviť s kriedou pred tabuľu a trúfalo diktovať, hoci to vyzerá jednoducho a fotogenicky…

ŠCh: V novej štúdii Ambrely približujete skúsenosti troch mladých ľudí, ktorí do Albánska, Libanonu a Gruzínska vycestovali cez ADRA Slovensko a pracovali tam s migrujúcimi komunitami. Čo ďalšie prináša táto publikácia?

BMB: Na konkrétnych príbehoch sa snažím ilustrovať, ako sa vyslaným mladým ľuďom mení pohľad na globálne výzvy aj plány do budúcnosti. Zároveň ukazujem, ako vyzerá zmiernenie nútenej migrácie konkrétnymi slovenskými projektmi, keď vyslaní mladí ľudia pracujú priamo s migrujúcimi komunitami. Všetci traja moji respondenti boli pre svoje pôsobenie v zahraničí sami migrantmi. Naozaj nepreháňam, keď Veroniku, Martina a Aničku označím za potrebných ambasádorov zmeny – ozajstné tváre našej kampane ‘Tváre migrácie‘, ktorou sa Ambrela snaží verejnosti vysvetliť tému migrácie cez optiku Globálnych cieľov.

1_Veronika walking Roma kids to the community center of ADRA Albania

ŠCh: Ako teda vyzerali ich konkrétne dobrovoľnícke projekty a práca s migrujúcimi ľuďmi? Predsa len Albánsko a Gruzínsko nám nie sú tak vzdialené krajiny, a predsa potrebujú našu pomocnú ruku v oblasti zabezpečenia pitnej vody, vzdelávania či zdravotníctva…

BMB: Dobrovoľníčka Veronika Zimová pracovala pre ADRA Albánsko v Tirane na doučovacích hodinách pre deti s poruchami učenia, a to najmä zo sociálne znevýhodnených rodín rómskej menšiny. Jeden z jej projektov sa priamo týkal tzv. navrátilcov – neúspešných žiadateľov o azyl rómskeho pôvodu, ktorí sa s rodinami museli vrátiť z Nemecka naspäť do Albánska. Teraz si opäť hľadajú ako menšina miesto vo väčšinovej spoločnosti a objavujú staronový domov.

Dobrovoľník Martin Pavelka zasa rok pôsobil v osídlení Tserovani, ktoré dala gruzínska vláda po gruzínsko-ruskej vojne vystavať, aby sa tam usídlili vnútorne presídlené osoby. V jednom z takto postavaných domov založili presídlené ženy vlastnú organizáciu a v rámci nej aj sociálny podnik Ikorta, v ktorom vyrábajú tradičné emailové šperky. Náš Martin sa venoval zvýšeniu viditeľnosti tohto podniku, efektívnejšiemu marketingu a spusteniu internetového obchodu, ako aj prehlbovaniu spolupráce s lokálnymi podnikmi. Tiež mal ako mentor na starosti podporu zamestnateľnosti presídlenej komunity cez tému sociálneho podnikania.

ŠCh: Už ste z migrujúcich komunít spomenuli tzv. navrátilcov a vnútorne presídlené osoby. Čo práca s utečencami a utečenkami – aj s nimi pracujú slovenskí dobrovoľníci a dobrovoľníčky?

BMB: Veru áno. Práve Martin bol na jeseň rovno z Gruzínska vyslaný do Turecka už ako dobrovoľnícky koordinátor, kde má teraz na starosti päťdesiat miestnych dobrovoľníkov a dobrovoľníčok. Ostáva tam aj počas pandémie. Jeho hostiteľská organizácia Small Projects Istanbul pracuje priamo so sýrskymi utečeneckými komunitami v Istanbule.

Dobrovoľníčka Anna Hruboňová v zime pôsobila v organizácii ADRA Libanon v Bejrúte na vzdelávacom projekte pre deti utečencov a utečeniek zo Sýrie, ktorých je v susednom Libanone približne milión. Kvôli vojne a životu na úteku boli sýrske deti dlho bez vzdelávania, vymeškali niekoľko ročníkov a stratili študijné návyky. Život v chudobe aj súčasná koronakríza túto situáciu len zhoršuje. Vo vzdelávacom centre však mali tieto deti vytvorené bezpečné a príjemné študijné prostredie, a napriek prežitým traumám z domoviny sa vedeli tešiť z maličkostí.

ŠCh: Týchto vyslaných mladých ľudí ste nazvali Tvárami migrácie‘ vašej osvetovej kampane. Ako sa im darí bojovať s predsudkami a dezinformáciami doma, na Slovensku?

BMB: Vyrozprávaním vlastných životných príbehov v súvislosti s prácou v migrujúcich komunitách – či už v kruhu svojej rodiny, farnosti, počas prednášok na školách alebo takto, pre rozhlas. V teréne totiž pracovali priamo so zraniteľnými skupinami a vedia teraz uviesť rôzne stereotypné zobrazovania migrujúcich ľudí na pravú mieru. Všimli si však, že mnoho spoluobčanov a spoluobčianok okolo nich používa slovo migrant ako nadávku. Pričom migrantom je aj Veronika, Martin a Anna, ktorí prekročili hranice vlastného štátu kvôli dobrovoľníctvu (ale v minulosti to bolo aj kvôli práci či štúdiu)… Kdežto utečenci a utečenky z domova utekajú pred vojnou, stratou slobody, inak by im hrozila smrť, mučenie, väzenie (ako napríklad klientom a klientkám Anny v Libanone či Martina v Turecku). Táto trojica mladých teda robí poriadok aj v pojmoch, súvisiacich s migráciou, a odstraňuje predsudky či mýty, hoci to ide ťažšie a pomalšie.

ŠCh: Už ste spomenuli, že mnoho ľudí používa slovo migrant ako nadávku. Prečo napriek rôznym osvetovým kampaniam stále pretrvávajú takéto antiimigračné nálady?

BMB: Pretože v našom vzdelávacom systéme stále chýba hlbší dôraz na tréning kritického myslenia, prácu s informáciami a mediálnu gramotnosť. Preto sa Ambrela so svojimi členmi na školách venuje aj globálnemu vzdelávaniu a mení situáciu k lepšiemu. Aj preto Ambrela implementuje veľký európsky projekt s názvom ‘Globálne ciele a migrácia‘, ako aj spomínanú kampaň ‚Tváre migrácie‘. Do tohto procesu sa však popri občianskej spoločnosti, mimovládkach a školách musí zapojiť aj mediálna sféra. Médiá by mali podávať verejnosti neskreslené a objektívne informácie k téme migrácie.

V posledných rokoch sa však vďaka cestovaniu, dobrovoľníckym a študijným pobytom, ako aj globalizácii veľa zmenilo i v našom regióne. Dobrovoľník Martin napríklad vo svojej výpovedi pre našu publikáciu spomína, že starí rodičia sa cez zážitky svojich vnukov a vnučiek pomaly oboznamujú s témou rozmanitosti, inakosti, citlivosti voči iným kultúram. Želajme si teda, aby globálna pandémia koronavírusu tento dobre naštartovaný prerod spoločnosti nespomalila.

Spatna vazba pre dobrovolnikov od detí z uteceneckej komunity v istanbulskom centre SPI

ŠCh: Záver: Veríme, že si publikácia Ambrely s názvom Pôsobenie slovenských rozvojových dobrovoľníkov a dobrovoľníčok v oblastiach ovplyvnených migráciounájde čo najviac čitateľov a možno aj budúcich rozvojových dobrovoľníkov medzi poslucháčmi SRo. Zadarmo sa dá stiahnuť na webstránke www.ambrela.org.

Pre redakciu SRo – Rádio Regina v rámci RTVS spracoval redaktor: Štefan Chrappa a odpovede v rozhovore poskytla: Boba Markovič Baluchová, komunikačná manažérka Ambrely – Platformy rozvojových organizácií a zakladateľka Media about Development; Rozhovor si v audio podobe možno vypočuť tu. Foto: kampaň Tváre migrácie, archív Ambrely a ADRA Slovensko

Posted in development cooperation, global problems, human rights, IDPs, intercultural dialogue, migration, minority issues, NGOs' work, voluntary service | Tagged , , , , , , , , , , | Leave a comment

Multilaterální spolupráce jako řešení nedostatku pitné vody v regionu MENA

Multilaterální spolupráce probíhá v regionu MENA mezi Jordánskem, Palestinou a Izraelem. Všichni tři aktéři jsou spolu svázáni skrze povodí řeky Jordán, a jsou prakticky závislí na povrchových i podzemních zdrojích této řeky. A ačkoli mezi těmito aktéry existuje mnoho vzájemných neshod a sporů, vznikají i projekty přeshraniční spolupráce, které pomáhají překonávat vzájemnou nedůvěru a zároveň pomáhají zvýšit efektivitu spotřeby vody a snižovat její ztráty.

Jedním z nejvíce diskutovaných vodních toků v regionu Blízkého východu a severní Afriky (MENA) je řeka Jordán. Její povodí se rozkládá na ploše přibližně 18 500 km2. O většinu této plochy se dělí Jordánsko (40 %) s Izraelem (37 %), dále část povodí zasahuje do Sýrie, Libanonu, a také do území Západního břehu Jordánu, který je součástí Palestinské samosprávy. Oblast MENA se potýká s konstantně vysokou mírou plodnosti, která spolu s nedostatkem a neefektivním využíváním vody, špatným hospodařením a nedostatkem politického i ekonomického managementu přeshraničních vod, vede k čím dál větším obavám ze zhoršování situace, a s tím spojených vážných bezpečnostních rizik. Situace povodí a zvyšující se obava z nedostatku pitné vody v regionu tak má přímý dopad na vzájemné vztahy států. Řešením může být právě multilaterální (nejčastěji nevládní) spolupráce.

Projekt spojení Rudého a Mrtvého moře

V současné době probíhá v rámci regionu několik iniciativ, a to jak ve vztahu vláda-vláda, tak také prostřednictvím nestátních subjektů. Jako příklad multilaterální spolupráce může sloužit rok 1996, kdy došlo mezi Jordánskem, Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny k podpisu trilaterální ‘Deklarace o zásadách spolupráce ve věcech souvisejících s vodou a s novými vodními zdroji’. Tato Deklarace spolupráce nastiňuje zejména zásady pro budoucí projekty spolupráce, neuvádí však žádné podrobnosti o konkrétních opatřeních. Je v ní nicméně zdůrazněno, že předchozí bilaterální dohody zůstávají nedotčeny, a dohoda tak nijak neovlivňuje nebo nemění např. izraelsko-palestinskou dohodu z Osla. Navíc, i když jsou trojstranné rozhovory o vodě důležité k budování vztahů a důvěry, jsou jednoznačně podřízeny bilaterálním dohodám. Tento fakt tak může z části limitovat možnosti integrovaného přístupu vzhledem k vodnímu managementu v regionu.

Konkrétnější mezivládní přeshraniční spolupráci představuje ‘Projekt spojení Rudého a Mrtvého moře(The Red Sea-Dead Sea Water Conveyance Project), podepsán v roce 2013. Projekt řeší dva akutní problémy: nedostatek pitné vody v oblasti (především v Jordánsku) a rychlý pokles hladiny Mrtvého moře, které z důvodu nadměrného využívání řeky Jordán vysychá (hladina každoročně klesá o necelý metr). Součástí projektu je plán na vybudování odsolovacího zařízení v jordánské Aqabě, které vytvoří nový zdroj pitné vody pro státy v regionu. Zároveň během procesu odsolování obvykle dochází k produkci solanky, jako odpadního produktu. Tento solný roztok by měl pomoct doplnit zásoby vody v Mrtvém moři. Pro Izrael plynou výhody hlavně z utužování spolupráce, zatímco pro Jordánsko spolu s Palestinou projekt znamená další dodávky pitné vody za zvýhodněné ceny. Nicméně i u tohoto projektu se objevuje kritika. Výhrady mají zejména ekologové, kteří se obávají nenávratné změny charakteristiky Mrtvého moře, které je ve světě unikátním jevem. Vědci zapojení do projektu naopak tvrdí, že projekt byl promyšlený a testovaný během posledních 20 let a účinky solného roztoku na Mrtvé moře budou přísně monitorovány. Projevilo se rovněž regionální napětí. Shaddad Attili, představitel palestinské vodní správy, uvedl, že dohoda je jen mezi Izraelem a Jordánskem. Palestinská samospráva byla zapojená pouze z důvodu svého částečného přístupu k Mrtvému moři a nemá reálnou šanci konkurovat dvěma mnohem silnějším státům nebo prosadit své názory ve věci projektu. Proto je její zapojení pouze symbolické s cílem podpořit Jordánsko, pro které bude projekt největším přínosem. Izraelský environmentalista Yaakov Garb zase uvedl, že má podezření, že projekt byl motivován hlavně geopolitickou touhou podpořit Jordánsko a utužit s ním vztahy. Do problematiky Mrtvého moře byl projekt ,,zabalen” pouze za účelem získání mezinárodní finanční podpory.

Role nevládních projektů a organizací v přeshraniční spolupráci

Vzhledem k absenci významnější a efektivní mezivládní spolupráce, hrají klíčovou roli při prosazování přeshraničních projektů v regionu občané a nejrůznější občanská sdružení. Stěžejní roli nevládních projektů a organizací velmi zdůrazňuje i Kramerová (2008). Přímým výsledkem mnohostranné občanské spolupráce je zřízení ,Blízkovýchodního výzkumného střediska pro desalinizaci’ (MEDRC). Jedná se o mezinárodní vzdělávací institut, který sdružuje odborníky z Ománu, USA, Palestiny, Jordánska, Izraele, Koreje, Španělska, Japonska, Kataru, Nizozemska a Švédska. Slouží jako regionální centrum pro odsolovací výzkum a rovněž jako školící centrum pro budoucí odborníky v této oblasti.

Významnou součástí MEDRC je také sponzoring, dosud středisko financovalo 169 projektů koncentrujících se na desalinizaci. Dalším příkladem přeshraniční spolupráce iniciované občany je ,Aravský institut environmentálních studií (AIES)’. Jedná se o environmentální a výzkumný program, jehož studentská skupina se skládá z Palestinců, Izraelců, Jordánců a studentů z dalších zemí světa. Vzhledem k tomu, že palestinské univerzity obvykle nepřijímají izraelské studenty, uspořádání v AIES podporuje studium a výzkum mezi všemi stranami, což může významně podpořit budoucí spolupráci.

Hnutí environmentálního peacemakingu

Nejvýraznější činnost z hlediska rozsahu a variability projektů v regionu projevuje nezisková organizace ‘EcoPeace Middle East’. Jedná se o jedinečné hnutí zaměřené na environmentální peacemaking, které sdružuje jordánské, palestinské a izraelské environmentalisty. Své pobočky má v jordánském Ammánu, palestinském Ramalláhu i izraelském Tel Avivu. Usiluje o ochranu sdíleného přírodního dědictví, pokrok v udržitelném regionálním rozvoji, a hlavně se snaží vytvářet nezbytné podmínky pro udržitelný mír v regionu prostřednictvím přeshraniční nevládní spolupráce.

Jednou ze základních strategií organizace EcoPeace je projekt ‘Good Water Neighbors’ (GRW). GRW zvyšuje informovanost v otázce sdílených vodních zdrojů a jejich udržitelném rozvoji, a také rozšiřuje povědomí o vlivu lidské činnosti na životní prostředí.

Jeho hlavní role však spočívá v podpoře přeshraniční spolupráce v rámci lokálních komunit. Vytváří porozumění mezi třemi národy tím, že mobilizuje komunity, aby se místo čekání na politické procesy a urovnání zaměřily na konkrétní environmentální cíle ve společném zájmu. Tyto iniciativy hrají stěžejní roli při budování důvěry mezi přeshraničním obyvatelstvem prostřednictvím vodní spolupráce. Projekt vznikl v roce 2001 a v současné době je do něj zapojeno již 28 komunit (11 palestinských, 9 izraelských a 8 jordánských). Každá komunita je partnerem jiné komunity na druhé straně hranic, spolu poté komunikují, řídí a starají se o společné vodní zdroje. Je také kladen důraz na environmentální vzdělávání dětí od útlého věku.

Mezi palestinskou, jordánskou a izraelskou mládeží se pak konají vzdělávací akce, na kterých se mladí lidé učí o povodí řeky Jordán, o různých způsobech využívání vodních zdrojů, o problematice znečišťování vody nebo o strategiích řízení a zachovávání vodních zdrojů. Tato setkání jsou pak také často spojena s různými přístupy k řešení konfliktů, vzděláváním v oblasti vedení (Leadership) a aktivismu (Activist Training). Mládež, která takovým výcvikem projde, získává titul ,,Water Trustees” (v překladu správci vody). V každé komunitě rovněž funguje úzká spolupráce terénních pracovníků s veřejností, mládeží a obcemi s cílem vytvářet povědomí o reálném stavu vodních zdrojů a životního prostředí na území nejen dané komunity, ale i její partnerské. Celý projekt tak pomáhá budovat vztahy napříč komunitami a učí přemýšlet lidi ne pouze o svých vlastních problémech, ale také o potřebách a situaci druhých. Celý projekt je podporován americkou rozvojovou agenturou USAID nebo švédskou rozvojovou agenturou SIDA.

Eko-parky a model udržitelného rozvoje

Dalším projektem jsou tzv. ‘EcoParky (eko-parky)’, které modelují, jak by mohl vypadat udržitelný rozvoj. Tyto parky jsou často přeshraniční a propojovány stezkami, které lákají turisty a poskytují naučné programy z prostředí environmentálního vzdělávání a kulturního dědictví. Podporují také udržitelné podnikání v oblasti ekoturistiky a slouží jako místo ke sdružování komunit. EcoPeace má rovněž mnoho programů založených na víře (,faith-based programs’), které uznávají duchovní a historický význam řeky Jordán pro muslimské, židovské a křesťanské věřící. Zapojením náboženských skupin se organizace snaží rozšířit kruhy zúčastněných stran a také obohatit výukové programy zaměřující se na ochranu povodí Jordán o duchovní a kulturní hodnoty.

Psychologickou výzvou organizace EcoPeace je pak v regionu všudypřítomný cynismus. Obyvatelé přeshraničních komunit na lokální úrovni jsou často podezřívaví ohledně motivů ostatních. A vzhledem k dlouhé historii vzájemného násilí mezi všemi třemi stranami, popř. neúspěšnému mírovému procesu, je každá zmínka o mírovém urovnání přijímaná s velkým skepticismem. Další výzvou je dilema, že i když mají nelegální izraelské osady významný dopad na vodní režim, nejsou organizací oficiálně uznávány. Navíc Palestinci s nezákonnými osadami nemají zájem spolupracovat. Jedny z největších výzev jsou pak ty sociální (kulturní). Každý z palestinských zaměstnanců musel v určité míře čelit sociální kritice ze strany své rodiny nebo přátel. Někteří byli dokonce vyhnáni ze svých komunit za normalizaci okupace Palestiny. Nicméně na otázku, zda je obtížné pracovat pro organizaci v době zvýšeného napětí, odpověděla většina zaměstnanců, že je to naopak vede ke zvýšenému odhodlání.

Přítomná potřeba chránit současné vodní zdroje

Nedostatek vody v oblasti Jordánu nepochybně mohl přiostřit některé přeshraniční konflikty. Nicméně stále více si aktéři uvědomují potřebu chránit současné vodní zdroje, jelikož je to v zájmu všech stran. Vzhledem k absenci významnější a efektivní mezivládní spolupráce, hrají klíčovou roli při prosazování přeshraničních projektů v regionu občané a nejrůznější občanská sdružení a organizace.

Zmiňované nevládní projekty a spolupráce mají velký potenciál pro vytváření a utužování přeshraničních vztahů. Významně podporují komunitní rozvoj a kooperaci na lokální úrovni mezi relativně ,,znepřátelenými” stranami, které byly do určité míry schopny odložit stranou vzájemnou nevraživost a soustředit se na akutní problémy sdíleného přírodního bohatství, které nebere na politické hranice ohled. Existuje ale otázka, do jaké míry budou tyto organizace se svými projekty schopny, hlavně prostřednictvím svého přístupu ,,bottom up”, pozitivně ovlivnit také vládnoucí elity, které ve svých rukou drží veškerou výkonnou, resp. zákonodárnou moc.

Text: Ester Pakizerová, Autorka je studentkou oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu Rozvojové příležitosti J a JV Ázie na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej). Pôvodne bol spracovaný pre EnviWeb.

Posted in climate change, community development, NGOs' work, sustainability | Tagged , , , , , | Leave a comment

Řeka Jordán a poptávka po pitné vodě jako příležitost pro bilaterální spolupráci

Místo zpochybňování konfliktního potenciálu řeky Jordán je vhodné tuto řeku představit v kontextu bilaterální spolupráce mezi jednotlivými státy, které se o její území dělí (Izrael, Jordánsko, Palestinská území, Sýrie, Libanon). Kromě prevence konfliktů jde také o prostředek rozvoje důvěry, která může mít významný vliv na navazování spolupráce také v jiných, např. vodohospodářských nebo environmentálních sektorech.

Ve většině států na světě stále více roste poptávka po pitné vodě. Za nejvzácnější region na vodu je označována oblast MENA, zahrnující státy Blízkého východu a severní Afriky. Klimatické podmínky by se daly označit za značně nehostinné. V regionu panuje suché a horké podnebí s minimem srážek, nicméně i přesto v této oblasti žije až 5 % světové populace, na kterou připadá méně než 1 % obnovitelných zásob pitné vody. Poptávka tak převyšuje nabídku přirozeně dostupných zdrojů pitné vody o více než 20 %.

Pokles ekonomiky v důsledku nedostatku vody

Podle Světové banky je to právě nedostatek vody, který bude v budoucnu stát například za poklesem ekonomiky v regionu MENA. Do roku 2050 se předpokládá ekonomická ztráta v průměru 6-14 % HDP. Region se rovněž potýká s konstantně vysokou mírou plodnosti, která spolu s neefektivním využíváním vody, špatným hospodařením a nedostatkem politického a ekonomického managementu přeshraničních vod, vede k čím dál větším obavám ze zhoršování situace, a s tím spojených vážných bezpečnostních rizik.

Dalším klíčovým aspektem je pak nízká míra recyklace vody, která je pro region MENA typická. Až 82 % použité vody bývá nenávratně vyplýtváno, přičemž pokud by se toto číslo snížilo, znamenalo by to pro region prakticky zcela nový zdroj čisté vody. Jedním z nejvíce diskutovaných vodních toků v oblasti MENA je řeka Jordán. Její povodí se rozkládá na ploše přibližně 18 500 km2. O většinu této plochy se dělí Jordánsko (40 %) s Izraelem (37 %), dále část povodí zasahuje do Sýrie, Libanonu, a také do území Západního břehu Jordánu, který je součástí Palestinské samosprávy. Konfliktní potenciál Jordánu je hojně rozebírán jak v akademické literatuře, tak v médiích. Bývá zmiňován hlavně ve spojení s arabsko-izraelským konfliktem, a zejména pak ve vztahu izraelsko-palestinské problematiky.

Jordánsko průlomovým aktérem ve spolupráci

Rané počátky spolupráce mezi Izraelem a Jordánskem mají své kořeny už ve 20. letech 20. století. Mezníkem v jordánsko-izraelských vztazích se pak stal paradoxně neúspěch Johnsonova plánu, který, i když nebyl formálně akceptován, vytvořil základy pro budoucí spolupráci mezi oběma zeměmi. Představitelé obou zemí se totiž v 60. a 70. letech začali tajně setkávat během tzv. Picnic Table Talks, a uchýlili se také k dodržování navržených principů v Johnsonově plánu. Toto sbližování vedlo Jordánsko k distancování se od pozice ostatních arabských států, které setrvaly v opozici vůči jakýmkoliv izraelským projektům na rozvoj vody. Další pokrok v jordánsko-izraelských vztazích nastal v 90. letech díky Blízkovýchodnímu mírovému procesu. Izrael omezil využívání vody a zvýšil odklon Jordánu do Yarmouku, což umožnilo pokrýt potřeby vody Jordánska. Obě země se také dohodly na společných projektech zahrnujících hlavně využívání odsolovacích zařízení. Byla právě raná spolupráce, která přispěla ke snížení napětí mezi protivníky, a usnadnila rozvoj důvěry a přátelských vztahů. Tyto vztahy byly formálně zpečetěny v roce 1994 podpisem mírové smlouvy mezi Izraelem a Jordánským královstvím.

Mírová smlouva se zabývá komplexním a trvalým řešením problémů spojených s vodou mezi oběma státy, a to prostřednictvím vzájemného uznávání a dodržovaní ,,oprávněných přídělů vody” z Jordánu, Yarmouku a podzemního zdroje Arava. Obě země se rovněž zavázaly k využívání Galilejského jezera jako sdíleného vodního zdroje. Jordánsko do jezera odvádí svou nadbytečnou vodu nahromaděnou během zimních měsíců, a v suchých letních měsících zase Izrael vypouští vodu zpět do jordánských městských center, které trpí suchem. Ztrátu vzniklou vypařováním kompenzuje Izrael, zatímco potrubí, kterým je voda transportována, bylo postaveno na náklady Jordánska. Dohodou se rovněž zřídil koordinovaný vodohospodářský orgán Joint Water Committee (JWC), který je pověřen dohlížením nad implementací dohody a řešením jakýchkoliv záležitostí nebo problémů s ní spjatých.

Chápání hodnoty vody jako dividendy politické stability

Mírová smlouva rozděluje vodní zdroje mezi oběma státy následovně: Jordánsko čerpá většinu své vody z Yarmouku, zatímco Izrael z Jordánu. Jordánsko má také nárok na 30 mil. m3 vody z Jordánu ročně, a pro Izrael je zase dostupné 25 mil. m3 vody z Yarmouku. Izrael je také oprávněn čerpat dalších 20 mil. m3 vody z Yarmouku během zimních měsíců do Galilejského jezera, a stejná částka je během letních měsíců přesměrována zpět do Jordánska. To si od doby před podepsáním této smlouvy výrazně přilepšilo.

V roce 2001 oznámilo Jordánsko spolu s Izraelem rozhodnutí iniciovat projekt Read Sea Dead Sea (RSDS). Po mnoha letech prodlevy došlo k podpisu dohody o pilotním RSDS v roce 2013, kdy projekt podepsalo Jordánsko, Izrael a Palestinská samospráva. Jedním z důvodů vzniku projektu byly jordánské rapidně klesající zásoby vody. Dohoda předpokládá výstavbu odsolovacího zařízení v jordánské Aqabě, které by vyprodukovalo až 80 mil. m3 odsolené vody z Rudého moře ročně. Množství vody o objemu 30 mil. m3 by bylo dodáváno do Aqaby a 50 mil. m3 by bylo prodáváno do Izraele. Izrael se na oplátku zavázal, že bude ročně prodávat Jordánsku dalších 50 mil. m3 vody z Galilejského jezera, a to pouze za symbolickou cenu. Tento izraelský krok odráží chápání hodnoty vody ne pouze ve světle mezní ceny její produkce, ale také jako dividendu politické stability. Zatímco pro Jordánsko dohoda znamená značné navýšení vodních zdrojů, pro Izrael budou výhody plynout z posílení vztahů s Jordánskem, a tak zajištění větší národní bezpečnosti a regionální stability.

Kritika a nevýhody izraelsko-jordánské spolupráce

Významnou nevýhodou izraelsko-jordánské spolupráce je nízká efektivita Společné komise pro vodu (Join Water Committee), která řeší problémy a implikace uzavřené dohody pouze minimálně, navíc řada ustanovení o vodě nebyla v dosud uvedena v praxi. Jako jedna z překážek neprovádění technických řešení uvádí nedostatek politické vůle. Absence implementace změn může být způsobena mocenskou asymetrií obou států a velkými rozdíly, pokud se jedná o finanční zdroje a technologickou vyspělost. I navzdory dohodě pak stále přetrvává mezi oběma zeměmi napětí. Část Jordánců má pocit, že je k nim smlouva nespravedlivá vzhledem k velikosti (a stálému růstu) jordánské populace. Napětí pak také plyne ze stále nevyřešených arabsko-izraelských sporů.

Značně odlišnou podobu mají vztahy Izraele a Palestiny. Na rozdíl od Jordánska, Palestina není svrchovaným a nezávislým státem. Stále je z velké části pod kontrolou Izraele a k řece Jordán má pouze teoretický přístup. Zůstává proto závislá na dodávkách vody z Izraele, popř. od jiných zahraničních donorů. Obě země se také diametrálně liší v otázce technické vyspělosti nebo finančních prostředků.

Izrael jako hegemon ve věci vlastnictví vody

V současné době je Izrael považován za hegemona ve věci vlastnictví vody v regionu. Již během první dekády své existence si tento stát přivlastnil a vyvinul až 1 mld m3 vody. Postupem času začal vyvíjet nové techniky a strategie při získávání nových zdrojů vody, a do roku 1967 spotřebovával až 1,6 mld m3 vody ročně, z čehož 80 % bylo používáno v zemědělství. V současné době se v Izraeli spotřebovává ročně přibližně 2,5 mld m3 vody ročně, a podíl vody směřující do zemědělského sektoru klesl přibližně k 55 %. Nicméně užívání primární pitné vody se v Izraeli stále snižuje (v současnosti se jedná o 40 % z celkového množství využívané vody), a naopak roste využití recyklované vody a také vody získané procesem desalinizace, která se využívá zejména v zemědělství. Od svého vzniku, kdy převažovala závislost na zemědělství, se však Izrael rozvinul do moderního technologicky vyspělého státu, prakticky nezávislého na zemědělském sektoru. Ten v současnosti tvoří pouhá 2 % ročního HNP státu. Navíc se Izrael stal předním výrobcem vysoce pokročilých zavlažovacích technik, které zemědělcům umožňují efektivně využívat vodu a minimalizovat její plýtvání. Celkově se v roce 2015 recyklovalo až 86 % využité vody, což činí Izrael světovým lídrem.

Zcela jiná situace se objevuje na Palestinských územích. Podle profesora Mahera Abu-Madiho z Palestinské univerzity Birzeit, je nedostatek vody ve většině států kolem Jordánu čistě politický nebo administrativní, nikoliv fyzický. Zrovna pak mezi Izraelem a Palestinou je propastný rozdíl. Izrael disponuje obrovskými finančními prostředky, které se odrážejí na investicích do infrastruktury a potřebných inovačních technologií pro vodní sektor. Efektivně také využívá odsolovacích zařízení nebo technologií sloužících k recyklaci vody. Naopak na Palestinských územích je situace stále na úplném začátku, kdy Palestinci teprve čekají na přiznání svých základních práv na vodu od okupačních sil. Velké množství Palestinců pak zastává názor, že nedostatek vody v oblasti je mýtus vytvořen izraelskými médii, vzniklý s cílem získat kontrolu nad palestinskými vodními zdroji. Argumentují např. slovy, že palestinské vodní zdroje zahrnují řeku Jordán a horská podzemní zvodeň, což by pro oblast vystačilo, nebo že ,,Rammaláh má ve skutečnosti větší srážkovitost než např. Londýn”.

Na Palestinských územích chybí plán managementu vody

Podle palestinského statistického úřadu byl v roce 2017 na Palestinských územích dostupný objem vody v hodnotě 375 mil. m3, z čehož většina byla získána z palestinských studní (264,5 mil. m3) a druhou největší část (83 mil. m3) poskytla izraelská vodní správa Mekorot. Od konce šestidenní války v roce 1967 začal veškerou vodu na Palestinských územích spravovat Izrael. Veškeré kopání studen tak muselo být schvalováno izraelskou vládou, která např. v rozmezí let 1967-1999 vydala pouze 23 povolení na vrtání nové studny. Navíc zatímco se v Izraeli ekonomika transformovala, Palestinci stále zůstávají závislí na zemědělství, které tvoří cca 15 % HNP a zaměstnává přibližně 20 % obyvatelstva.

Na Palestinských územích tak neexistoval žádný ambiciózní plán managementu vody, jelikož nad vodou neměli Palestinci žádnou kontrolu. V dnešní době, kdy Palestinská samospráva má určitou míru autonomie na svém území, tak je stále závislá na donorech. Dárci poskytují na projekty zaměřující se na vývoj vodního sektoru na Palestinských územích velké částky, nicméně Palestina trpí nedostatkem efektivních institucí, které by s příspěvky vhodně nakládaly a strategicky je investovaly. Ani v současné době nesmějí Palestinci v oblastech, kde má Izrael civilní i bezpečnostní kontrolu, vrtat nové studny pro zemědělské účely. Zato izraelský Mekorot buduje stále nové studny na zavlažování pro židovské osadníky. Palestinské studny jsou tak často zasolovány nebo vysychají, právě z důvodu hluboko vrtaných studní izraelských osadníků. Nutno také podotknout, že celá oblast kolem řeky Jordán je pod úplnou správou Izraele.

Komplikovaná spolupráce mezi Izraelem a Palestinskými územími

Spory mezi oběma stranami se vedou hlavně o systém podzemních zvodní, které z velké části leží pod palestinskými oblastmi. Po šestidenní válce v roce 1967 zavedl Izrael vojenskou správu nad Západním břehem, včetně jeho veškerých vodních zdrojů. Vztahy mezi Palestinskou autoritou a Izraelem tak nebyly nikterak vřelé. Patrná změna přišla s Madridskou mírovou konferencí v roce 1991. V Madridu byly vodní zdroje diskutovány jako jeden z hlavních bodů programu, a i když konference nepřinesla žádné významné změny, stala se jakýmsi katalyzátorem následných dohod a jednání mezi lety 1992-1996.

Z těchto jednání pak vyplynuly tzv. Dohody z Osla. První byla podepsána v roce 1993, nicméně voda nebyla mezi hlavními řešenými tématy. V roce 1995 došlo k podpisu druhé prozatímní smlouvy z Osla, která už zahrnovala článek 40 s názvem Water and Sewage, pojednávající o sdílených vodních zdrojích. V tomto článku Izrael poprvé přiznal Palestincům právo na vodu, což pro Palestinskou autoritu bylo velkým vítězstvím. Podrobnosti o tom, jaký by toto uznání mělo mít vliv na reálné životy Palestinců, měly být zmíněny až v konečné verzi smlouvy, která měla být podepsána o pět let později, avšak k podpisu nikdy nedošlo. Na základě zmiňovaného článku 40 byla vytvořená Společná vodní komise (Joint Water Committee – JWC), která se z poloviny skládá z palestinských odborníků a z poloviny druhé z odborníků z Izraele. Úkolem této komise je spravovat sdílené vodní zdroje a starat se o veškeré, s vodou nebo s kanalizací spojené, problémy a neshody. JWC je také pověřena koordinací vodohospodářských a kanalizačních projektů na Západním břehu Jordánu. V současné době je podepsaná prozatímní dohoda z Osla II stále jediná formální mezivládní bilaterální dohoda týkající se vody mezi těmito aktéry.

Kritika izraelsko-palestinské spolupráce

Spolupráce obou aktérů především postrádá vyváženost. Izrael má v oblasti dominantní postavení a z velké části vojensky spravuje Palestinská území, a navíc je také hegemonem ve věci vodních zdrojů. Pro Palestince je tak náročné vyjednat si nějaký ústupek ze strany Izraele. Hojně kritizována bývá také JWC. Podle dohody z Osla potřebuje každý vodní projekt v oblasti souhlas této komise. Izrael však disponuje de facto právem veta, což má za následek povolení 56 % navržených palestinských projektů v porovnání s téměř 100 % odsouhlasených izraelských projektů. V důsledku toto odmítly palestinské úřady v komisi od roku 2010 zasedat. Zatímco se tak na papíře jeví JWC jako spravedlivá platforma, kde se schází Palestinci a Izraelci jako sobě rovni, četné studie o úloze JWC v regionálním vodním hospodářství dospěly k závěru, že výbor spíše podporuje asymetrii moci mezi oběma stranami, než aby umožňoval rovnou spolupráci.

Problematika spolupráce se Sýrií

Vztahy mezi Sýrií a Izraelem jsou velmi chladné a je nepravděpodobné, že by v blízké době přišla nějaká změna. Spory začaly v 50. letech, kdy Izrael začal vysušovat bažiny a Jezero Hule, které se nacházely v demilitarizované zóně. V plánu bylo rovněž zahrnuto odklonění toku Jordánu prostřednictvím potrubí, které by směřovalo do aridních oblastí v Izraeli. Konstrukce potrubí měla být součástí NWC (National Water Carrier – ,,národní vodovod”) a vysoušení bažin a jezera mělo přispět k lepšímu průtoku Jordánu. V důsledku těchto plánu vznikly potyčky, které se přerodily i do násilného sporu, který práci na vodovodu v této oblasti ukončil a donutil Izrael přesunout svůj projekt jižněji, zcela na své území.

Asi největší překážkou mírových sporů je pak izraelská anexe Golanských výšin, která Syřanům zabraňuje přístup k řece Banias. I když je Sýrie závislá především na vodách Eufratu a Tigrisu, Banias považuje za svůj zdroj, který by mohla taktéž využívat. Od výhry v šestidenní válce začal navíc v této oblasti Izrael budovat židovské osady, přehrady, a další různé vodní projekty. Díky těmto stavbám se tak neshody přerodily spíše v územní spory, kde již voda nehraje nejzásadnější roli. S cílem urovnat spory mírovou cestou došlo k několika summitům a bilaterálním setkáním, žádné z nich však nedosáhlo nějakého pokroku, a mírová smlouva mezi Izraelem a Sýrií zůstává v nedohlednu.

Kontext libanonsko-izraelských vztahů

Oba státy spojuje bohatá historie neshod, sporů i ozbrojených konfliktů. Všechny tyto války přinesly mnoho civilních obětí a zanechaly jakousi hořkost mezi oběma státy. Paradoxně se Izrael původně domníval, že v prozápadně orientovaném křesťanském Libanonu získá prvního významného spojence v regionu. Libanon se však zapojil do útoku na Izrael v roce 1948, a následně na své území přijal tisíce palestinských uprchlíků. Na konci 70. let se do Libanonu navíc přesunula Organizace pro osvobození Palestiny, která stát prakticky vtáhla do izraelsko-palestinského konfliktu, což bylo spojeno s dalšími střety s Izraelem.

Spory ohledně vody situaci mezi oběma státy značně přiostřily. Ve středu neshod leží řeka Hasbani spolu se svým pramenem Wazzani. Vodu z řeky Hasbani využívá Izrael, z toho důvodu také obsadil vesnici Ghadžar, která leží u pramene Wazzani. Tento zdroj Izrael pečlivě střeží. Například v roce 2001 se Libanon pokusil naistalovat 10 cm široké potrubí k prameni Wazzani, aby z něj čerpal vodu do svých vesnic. Tento pokus vedl k hrozbám Izraele, které byly až překvapivě agresivní. Ekologové tuto reakci vysvětlují vleklým pětiletým obdobím sucha a nebezpečím, že odklon řeky Hasbani má potenciál vysušit Galilejské jezero, které slouží jako hlavní zásobárna pitné vody pro Izrael.

Jiným příkladem sporů můžou být tzv. farmy Šebá, které podle Libanonu a Sýrie leží na území Libanonu, z něhož se měl Izrael stáhnout. Izrael však tvrdí, že z Libanonu se zcela stáhl a zmiňované farmy leží na území okupovaných Golanských výšin. Tuto verzi zastává rovněž OSN. Pro Libanon jsou nicméně “farmy Šebá” důležité pro svou hydro-strategickou hodnotu. Nacházejí se na západním úpatí hory Hermon a slouží jako strategické místo pro útoky Hizballáhu, a zároveň mají dostatek pramenů s pitnou vodou, kterou by Libanon mohl využívat.

Jednotlivé konflikty sice byly ukončeny bilaterálními jednáními a dohodami, ale mírová smlouva mezi oběma státy stále neexistuje. Izraelské vyjednávání s Libanonem se zcela zastavilo po jednáních z Osla v roce 1993.

Dalším řešením nedostatku vody v regionu MENA může být multilaterální spolupráce. O mezivládní přeshraniční spolupráci bude pojednávat samostatný článek.

Text: Ester Pakizerová, Autorka je studentkou oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu Rozvojové příležitosti J a JV Ázie na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej). Pôvodne bol spracovaný pre EnviWeb.

Posted in climate change, global problems, Intl development studies, sustainability | Tagged , , , , , , , , , , | Leave a comment

Thai Sexual Industry during the Vietnam War and now

Aj dvadsať rokov od vojny vo Vietname tvoria tri štvrtiny thajských turistov muži bielej farby pleti. O ďalších dvadsať rokov neskôr (v roku 2015) vytváral sexuálny priemysel desať percent thajského HDP. Ako je to možné? Dozviete sa vo vynikajúcom článku s názvom ‘The Boom of Thai Sexual Industry during the Vietnam War and now’, ktorý v angličtine napísala študentka Univerzity Palackého – Veronika Miklíková.

Článok bol opäť vytvorený v rámci predmetu Rozvojové příležitosti J a JV Asie na Katedře rozvojových a environmentálních studií PřF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej), kde sa mladí ľudia učia predstaviť svoje eseje ako výsledky bádania širšej verejnosti formou populárno-náučných článkov pre Media about Development web alebo ďalšie portály.

Posted in global problems, human rights, migration | Tagged , | Leave a comment

Bhútánský obdiv k mužskému přirození a jeho magická moc

Bhútánské království si i v dnešní chaotické době zachovává neutrální charakter na pozadí mocenského zápolení okolních politických hráčů. Již tvorba světce Drukpy Kunleyho metaforicky poukazovala na závažnost boje mezi protipóly dobra a zla, jež spolu ve společnosti neustále zápolí. Osobité literární pasáže tohoto mystika (nejčastěji plné prostoty a absurdnosti, která se skrývá za lidskou sexualitou) vzbuzovaly a i nadále vzbuzují rozpaky. Mají ho Bhútánci pokládat za převtělení ďábla, nebo za nositele Buddhovy nekonečné moudrosti? V čem se Drukpa Kunley nemýlil?

V podhůří Himalájí, v blízkém sousedství s tibetskou autonomní oblastí, leží malý vnitrozemský stát s nízkou populační hustotou, jemuž se již od sedmnáctého století přezdívá „země hřmícího draka“. Tato konstituční monarchie je výjimečná nejen citlivým vztahem k ochraně životního prostředí či nenásilným a nevynuceným přechodem k demokratickému systému, ale i kulturním dědictvím, které svojí patriarchální symbolickou přímočarostí daleko předstihuje puritánskou povahu křesťanstvím odkojených civilizací. Vyniká i využíváním konceptu „hrubého národního štěstí“ jako přesnějšího ukazatele kvality života. Bhútánské království si i v dnešní chaotické době zachovává neutrální charakter na pozadí mocenského zápolení okolních politických hráčů. Možná si tuto neochvějnou pozici udržuje díky ochranným znamením v podobě maleb či skulptur velkých ztopořených penisů, jež jsou pro oblast jižní a jihovýchodní Asie natolik typické.

Zvrácený světec Drukpa Kunley o lidské sexualitě

Bhútánská kultura je silně ovlivněna náboženskými proudy, které se v oblasti v různých obdobích mísily s místními filosofickými směry. Kvůli této skutečnosti není názor na původ falického umění v akademické obci jednotný. O čem lze bezpečně tvrdit, že rozšíření této symboliky podpořilo, je autobiografické dílo věhlasného umělce s tibetskými kořeny – Drukpy Kunleyho. Tento buddhistický mnich, který není nadarmo přezdíván „Božský šílenec“, je mezi Bhútánci a Tibeťany oblíben nejen pro své kontroverzní smýšlení o lidské sexualitě, ale i proto, že seznámil Bhútán s některými tantrickými praktikami. Drukpa Kunley je považován za inkarnaci anakreontského básníka osmého století, Sarahapady, který proslul mystickými učebními technikami. „Pod vlivem“ tohoto svobodomyslného mystika Drukpa Kunley tvořil spirituální autobiografické texty, jejichž náplní byla oslava bohémského způsobu života obořující se vůči konzervativnímu chápání normálnosti.

I po letech rozmachu sexuální revoluce mohou jeho osobité literární pasáže vzbuzovat rozpaky ze své prostoty i absurdnosti. Historky, které se o tomto sofistikovaném Don Juanovi tradují, nemají obdoby. Ta nejznámější vypráví o tom, jak svoji vlastní matku přesvědčil ke koitu a druhý den ráno celou tuto událost vylíčil zděšeným trhovcům. Údajně poté, co se matka podvolila jeho naléhání k sexuálnímu styku, podařilo se jí očistit od hříchu a všech pozemských trápení, která sužovala její duši. V dalších zase popichuje mladé dívky k tomu, aby na vlastní kůži poznaly sílu oslího přirození. Drukpa sám nabízel „své služby“ způsobně vychovaným panenským kráskám, že dobrovolně zbaví jejich dívčí počestnosti. I proto bývá některými Bhútánci pokládán za převtělení ďábla, jinými zase za nositele Buddhovy nekonečné moudrosti.

Umělecké ztvárnění bhútánského draka objímajícího Drukpův falus.

Drukpova tvorba metaforicky poukazuje na závažnost boje mezi protipóly dobra a zla, jež spolu ve společnosti neustále zápolí o své výhradní místo na výsluní. Ve svých přímočarých verších parodizuje konzervativní náboženské traktáty, kritizuje hierarchizovanou společnost, privilegii zvýhodňovanou elitářskou vrstvu a podobné formy duchovního materialismu. Přestože se může zdát, že muž jeho charakteru v podstatě žádné zásady nemá a po sexuální stránce se ničeho neštítí, Drukpa se ve svém učení zmiňuje o určitých mezích, které nedokáže překročit. Limity sexuálních radovánek označuje jako tzv. „Tři Tabu,“ mezi něž patří: milování se s vdanou ženou, milování se s dívkou mladší deseti let a milování se s ženou během menstruace či s ženou, která dodržuje přísný závazek celibátu.

Úcta k „božskému“ falu a zahánění démonických sil

Drukpovi je zasvěcený buddhistický chrám plodnosti, Chimi Lhakhang, zbudovaný v roce 1499. Nachází se nedaleko města Punakha, které je hlavním administrativním centrem stejnojmenného dzongkhag, čili distriktu. Impozantnost Drukpova falu je dávána na odiv takměř na každém kroku. Majestátní, avšak humorné kresby ejakulujících penisů ozvláštněných ochlupenými varlaty lemují nejen poutní místa, k nimž směřují turisté a věřící, toužící po zdravém a šťastném potomkovi, ale jsou vyobrazeny i na zdech domů v obytných oblastech. Falus (Drukpův úd) totiž pro Bhútánce představuje jakýsi nástroj, jímž lze zahnat démonické síly, a ve společenském řádu může zabránit nežádoucím aktivitám, mezi něž patří třeba korupční chování. Jeho všudypřítomnost dokáže vybudit zemské síly k tomu, aby byly pozitivně nakloněny rolníkům a hospodářům, tedy aby jejich půda byla úrodná, stáda se rozrůstala a přírodní katastrofy se jim vyhýbaly obloukem.

Ctihodné mužství Drukpy Kunleyho, pověstné nadpřirozenými schopnostmi a nehynoucím sexuálním apetitem, dokáže domácnosti ochránit před všemožným nebezpečenstvím. Na obrázcích můžete najít zachycený falus – s varlaty ozdobenými srstí divokého jaka – v objetí bájného draka, ale častěji bývají doplněné zvlněným proužkem různobarevné látky. Mimo malby mohou tyto symboly získat plastičnost a naplňovat tím jak praktickou, tak i estetickou funkci. V přírodě je možno zahlédnout drenážní trubky či pítka ve tvaru napřímeného pyje, na lidských obydlích může mít zástupnou roli střešních chrličů, klepadel anebo vítacích znamení. Místní si vydělávají na živobytí prodejem atypických suvenýrů, jakými jsou kupříkladu klíčenky, sochy a těžítka falických tvarů, dřevěné masky s motivem hříšných strašáků či plátna s figurální kresbou bhútánských kulturních hrdinů. Populárními bůžky bývají také o poznání štíhlejší a menší faly tzv. srung ma, které jsou vyřezávané ze speciálních druhů stromů a mají ochraňovat děti před ošklivými sny i špatnými úmysly nečestných duší.

Vzdávání holdu posvátnému přirození různými rituály

Drukpovu posvátnému přirození je vzdáván hold různými rituály. Mezi ně patří i obřad vysvěcení domu, který má odvrátit pomluvy od rodiny obývající dané stavení a podpořit plodnost dosud bezdětných žen. Tento obřad probíhá pod dohledem lámů (buddhistických kněží), kteří zhudebňují obscénní texty s modlitbami, a majitelky obydlí. Ta za pomoci přítomných mužů nechává instalovat čtyři posvěcené plastiky údů na okraje střechy (z níž mohou svádět vodu jakožto chrliče). Jeden dřevěný falus je umístěn do domu na znamení blahobytu, všeobecného prospěchu a domovské štěstěny.

Astsarové během festivalu Tshechu.

K nejnavštěvovanějším festivalům v zemi patří tzv. Tsechu, každoročně se konající celostátní akce, které lákají turisty barvami, tanci a okázalým smyslem pro humor. Tshechu se oslavuje na počest buddhistického mistra, Guru Rinpočche, který žil a učil v osmém století našeho letopočtu. Jméno Padmasambhava znamená v doslovném překladu „Z Lotosu zrozený“ a podle legendy, která o něm koluje, přistál na vrcholku Taktsang, v honosně pojmenovaném „Tygřím hnízdě“, kam se z tibetských horstev přepravil na hřbetě létajícího tygra.

Tím největším Tshechu festivalem v Bhútánu je Paro Tshechu, probíhající ve městě Paro, ležícím ve stejnojmenném distriktu. Oslava sexuálního liberalismu, probíhající mezi jedenáctým a patnáctým dnem druhého měsíce bhútánského kalendáře, je doprovázena tanci v maskách zvířat, tvorů s parožím, lebek, šašků a božstev a lidovými zpěvy. Taneční kreace zosobňují vítězství nad zlem a tradiční národní pestrobarevné kroje (dívčí kiry a chlapecké ghó) dodávají scenérii divokost ale i vřelost. Divadelní představení pak probíhají v amfiteátru a bývají zhudebňována bubnováním, které se rytmicky zeslabuje a zesiluje v závislosti na atmosféře, která přeneseně symbolizuje odvěký svár života a smrti.

Důležitými aktéry slavnosti jsou tzv. Atsarové – mniši, kteří ztělesňují žoviální figury kašparů či klaunů. Ti nosí černé či červené šklebící se masky, jimž ze středu čela visí látkový suk v podobě pulzujícího mužského pohlavního orgánu, a v rukou třímají dřevěnou verzi penisu, s nímž opulentně žehnají publiku humorem. Tyto žertovné postavy žehnají přítomným a očišťují je od hříchů, kterých se v průběhu svého života dopustily. V některých distriktech dokonce zastupují důležitou roli „lektorů“ sexuální výchovy. V rámci festivalu Paro Tshechu se sjíždějí lidé z různě vzdálených koutů Bhútánu, aby se společně pobavili a navázali nová přátelství – což může být pro mladší obecenstvo velkou příležitostí k nalezení a naplnění adolescentní lásky. Atsarové divákům za pomoci dřevěných falů názorně předvádějí, jakým způsobem používat prezervativy, aby mladé páry mohli provádět bezpečný pohlavní styk a zabránily tak neplánovanému otěhotnění a přenosu pohlavních chorob.

Strasti a slasti sexuálního turismu v Bhútánu

Východní a jihovýchodní Asie patří od nepaměti k Mekkám sexuálního turismu. Ve druhé polovině dvacátého století bylo z tohoto hlediska vyhlášenou destinací Thajsko (např. města Bangkok, Pattaya) a Vietnam. Tam mezi padesátými a sedmdesátými lety probíhala vietnamská válka, do níž bylo nasazeno více než 2,5 milionu amerických vojáků. Ti během klidnějších etap bojů navštěvovali „oficiální“ vykřičené domy nebo násilně uspokojovali svoji pudovou potřebu na tamních ženách.

Ačkoli Bhútán není primárním cílem sexuální turistiky, ani on není svodů nejstaršího řemesla ušetřen. Díky hydro-energetickému potenciálu hornaté oblasti se v Bhútánu koncentruje námezdní pracovní síla z Indie a Číny, která služeb rozkvétajícího sexuálního průmyslu hojně využívá. V hlavním městě bývají téměř 24 hodin denně otevřené zábavní podniky tzv. drayangy. Jejich zaměstnanci bývají často vystavováni neúměrně dlouhým pracovním směnám, neadekvátní výši mzdy (bez příplatků za nadpracované hodiny), nejasně specifikovaným podmínkám pracovního poměru, ale i sexuálnímu harašení ze strany neomalených zákazníků. Karaoke a taneční kluby s rigsar (bhútánskou a bollywoodskou elektronickou hudbou) se stávají místy, kde bují nelegální obchod s lidmi, proti němuž nejsou podnikány dostatečné legislativní kroky. Do bhútánského novodobého otroctví se významně zapojují nejen turisté ze sousedních velmocí, Indie a Číny, zahraniční pracovníci angažovaní do stavebních projektů, ale i samotní Bhútánci. Tímto byznysem jsou nejvíce ohroženi muži a ženy mladších věkových kategorií, děti, jejichž rodiče jsou ve výkonu trestu, HIV pozitivní, nebo ti, jejichž rodina se potýká s úskalími chudoby (kupříkladu ekonomicky znevýhodněné mladé ženy z rurálních oblastí). Lidé, kteří si projdou tímto traumatizujícím zážitkem, mohou být sužováni celoživotními psychickými potížemi – některé případy mohou dokonce vygradovat v sebedestruktivní chování a pokusy o sebevraždu.

Drukpa Kunley ve svém typickém jogínském posedu.

Ačkoli samotný mystik Drukpa Kunley tvrdil, že osvícení lze dosáhnout skrze aktivní sexuální život, instituce sloužící k rozptýlení tělesných tužeb dle názoru konzervativních Bhútánců podrývají základní etická pravidla a napomáhají erozi bhútánských hodnot. Kéž by se raději budovalo více kulturních míst, která by vypovídala o harmonickém vztahu bhútánského národa k přírodě jakožto rovnocennému – ne-li nadřazenému – společníkovi, a o duchovním rozpětí společnosti…

Autorka: Tereza Nováková, Autorka je studentkou oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Foto: archív autorky

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu Rozvojové příležitosti J a JV Ázie na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej).

Posted in intercultural dialogue, Intl development studies | Tagged , , , | Leave a comment