Sedm stovek adeptů z více než sto zemí světa chce studovat rozvoj v Olomouci

Na studijní program Mezinárodní rozvojová studia (pod projektovým označením GLODEP) se v rámci evropského projektu Erasmus Mundus Joint Master Degree (EMJMD) přihlásilo 758 uchazečů ze 105 zemí světa. Dvacet nejlepších začne na Katedře rozvojových a environmentálních studií (KRES) v Olomouci studovat již tento podzim.

První myšlenky na vytvoření mezinárodního magisterského programu v oblasti rozvojových studií se objevily na podzim roku 2014. Příprava projektu GLODEP zabrala dva roky a obnášela intenzivní komunikaci se zahraničními partnery. Snaha byla zakončena úspěchem v podobě schválení Evropskou komisí v únoru roku 2016. Projekt olomoucké univerzity obstál v konkurenci více než 80 dalších návrhů.

GLODEP je jediný schválený studijní program vedený českou univerzitou

Úspěch studijního programu GLODEP je umocněn tím, že se jedná o jediný projekt schválený v roce 2016, který je vedený českou univerzitou. Ve vysoce kompetitivním prostředí se prosazují především akademická pracoviště ze západní Evropy, v jejichž silné konkurenci se Univerzita Palackého (UP) v Olomouci dokázala uplatnit.

Náročnost příprav dokresluje událost, která na poslední chvíli téměř zhatila spuštění programu. Koordinátoři projektu GLODEP a zároveň pedagogové KRES, Miroslav Syrovátka a Simona Šafaříková, vzpomínají na tuto neočekávanou situaci: „Výsledky z Bruselu nám byly zaslány emailem 15. července 2016 v pozdním odpoledni. Jen několik hodin poté vypukl v Turecku puč, jehož výsledkem bylo mj. i to, že partnerská Fatih University byla spolu s dalšími 14 tureckými univerzitami prezidentským dekretem na konci července zavřena. Pro KRES to znamenalo velkou komplikaci, protože struktura programu byla připravena právě pro čtyři partnerské univerzity. Bylo potřeba program přestukturovat, čemuž jsme se věnovali celé léto, a na začátku podzimu Evropská komise změny schválila.“

GLODEP nabízí studentům možnost vzdělávat se na třech evropských univerzitách, které realizují programy v oblasti rozvojových studií a rozvojové ekonomie. Kromě Univerzity Palackého v Olomouci se jedná o francouzskou University of Clermont Auvergne a italskou University of Pavia. Na každém ze zmíněných pracovišť stráví studenti půl roku, poslední semestr je věnován stážím a přípravě závěrečných diplomových prací.

Pracovat na diplomové práci v Bhútánu, ve Rwandě nebo na Madagaskaru

Miroslav Syrovátka z KRES poukazuje na další výjimečný rys studijního programu GLODEP: „Velice důležitá je pro nás skutečnost, že máme v konsorciu zahrnuty i mimoevropské univerzity, na kterých mohou studenti zpracovat své diplomové práce. Zároveň budou mít oporu profesorech z těchto univerzit. Nabídka je skutečně pestrá – jedná se o bhútánskou Royal University of Bhutan, rwandskou University of Rwanda, kyrgyzskou Alatoo Atatürk University v Biškeku, palestinskou Bethlehem University a také madagaskarskou Université Catholique de Madagascar. Spolupráce s těmito univerzitami byla navázána na základě předchozích kontaktů.“

Simona Šafaříková upozorňuje i na další partnerské organizace: „Co se týká neakademických partnerů, tam jsme opět vycházeli z předešlých zkušeností. Z pohledu naší katedry můžeme zmínit například celoevropskou organizaci ALDA, kde svou stáž absolvovalo několik olomouckých studentů, nebo třeba organizaci Člověk v tísni, kterou si naši studenti vybírají pro svou praxi. Je potěšitelné, že někteří z našich absolventů nalezli v této významné české rozvojové a humanitární organizaci své pracovní uplatnění.“

Díky finanční podpoře ze strany Evropské komise získá 60 mezinárodních studentů během tří let programu GLODEP finanční příspěvek na své studium. V každém ročníku se počítá s přibližně 25 studenty. Kromě stipendistů může být přijato také omezené množství studentů, kteří si školné uhradí sami.

 

Nejvíce přihlášek na GLODEP přišlo ze subsaharské Afriky

V prvním roce programu GLODEP přišlo 758 přihlášek ze 105 zemí světa. Největší zájem byl z regionu subsaharské Afriky (151 přihlášek) a z Jižní Asie (139 přihlášek). Pro nadané studenty z chudých zemí je školné zásadní překážkou pro získání kvalitního vzdělání na prestižních evropských univerzitách. Program GLODEP pomáhá tento problém řešit – nejlepším studentům poskytne příspěvek na pokrytí životních a studijních nákladů v České republice, Francii a Itálii. Dalším přínosem programu je možnost sdílení znalostí, zkušeností a názorů studentů z různých zemí světa, kteří spolu stráví dva roky studia. Je nepochybné, že tento mezinárodní program posílí renomé Univerzity Palackého v České republice i v zahraničí. Mezinárodní povaha programu GLODEP však s sebou přináší také řadu výzev.

Dr. Šafaříková mluví o úkolech, které KRES v souvislosti s otevřením programu čekají: „Začátek realizace tohoto dvouletého magisterského programu na třech univerzitách tak, aby byl kompatibilní s pravidly tří univerzit a také s pravidly Evropské unie, bude náročný. Jsme navíc v roli koordinačního pracoviště, s čímž naše univerzita doposud neměla zkušenosti. Proto plno věcí řešíme poprvé, ale zatím snad úspěšně.“ Dr. Syrovátka dodává: „V této souvislosti musíme poděkovat všem, kteří nám v našem úsilí pomáhají. Přestože se jedná o projekt Katedry rozvojových a environmentálních studií PřF UP, svým významem a netypičností přesahuje hranice katedry. Podporu tedy získáváme i od jiných částí naší přírodovědecké fakulty a od rektorátu UP – s právníky studijního oddělení rektorátu řešíme smlouvy mezi partnery, Centrum výpočetní techniky nám upravilo elektronickou přihlášku, studijní oddělení PřF bude zajišťovat například administrativu spojenou s vízy a ubytováním studentů.“

Oba koordinátoři se těší na nové studenty, kteří do Olomouce dorazí v září tohoto roku, a také na spolupráci s dalšími mezinárodními partnery projektu. A přestože katedra již má zkušenosti se zahraničními studenty, studenti programu GLODEP budou tvořit ucelený ročník a budou z většího množství zemí. Zároveň se bude jednat o výběrové studenty, přičemž někteří z nich již mají pracovní zkušenosti s realizací rozvojových politik či projektů. Přinesou tak do výuky nejenom své poznatky z praxe, ale také různé pohledy vycházející z rozdílného sociálního a kulturního prostředí svých domovských zemí.

Text: Božena Markovič Baluchová, KRES PřF UP. Foto: Palo Markovič a KRES PřF UP

Posted in development education, global problems, Intl development studies, leadership, personal development, sustainability | Tagged , , , , , , , , , , , , , | Leave a comment

To wear organic cotton and support Indian farmers

V dôsledku klesajúcich cien bavlny a rastúcich nákladov na výrobu zomrie v Indii každých osem hodín jeden farmár. Koľko pestovateľov bavlny bude musieť ešte spáchať samovraždu, aby sa ich situácia dostala do širokého povedomia verejnosti? Kedy sa obchodníci s odevmi aj celý módny priemysel zaviaže k tomu, aby boli títo pestovatelia prírodných materiálov, ale aj zamestnanci odevných tovární platení spravodlivo a pristupovalo sa k nim dôstojne?!

Due to falling cotton prices and rising costs for production: every eight hours one cotton farmer in India dies. How many more farmers need to commit suicide to raise wide public awareness about this issue? When the traders and the fashion industry will commit to ensuring farmers and garment workers are paid fairly and treated with dignity for their work?!

Apríl je mesiacom módnej revolúcie. Možno je teda správny čas: začať premýšľať o zmysle férovej módy a priložiť ruku k dielu. Podobne ako pri udržateľnom rozvoji nejde o obyčajnú frázu. Ide o systém výroby oblečenia, jeho nosenia, ale i odstránenia s ohľadom na ľudí, prírodu a ekonomiku. Majitelia veľkých „fast fashion“ značiek majú primárne na zreteli biznis, niektoré firmy sa snažia aj šetriť prírodu (a premýšľať o negatívnych dopadoch zmeny klímy), ale mnoho z nich často zabúda na ľudí – práva i podmienky robotníkov a robotníčok v rozvojovom svete. 

April as Fashion revolution month is good month to start thinking about the meaning of fair fashion and taking an action. Similar to sustainable development it is not a plain phrase. It’s a system of producing, wearing and disposing your clothes with respect to people, nature and economics. Big fast fashion brands’ owners consider economics first, some of them try to save nature (and think about climate change negative impacts), but many of them often forget about the people – the rights and conditions of garment workers in developing world.

Až do mojej návštevy Indie v roku 2015 som naživo nevidela polia, kde sa pestuje bavlna. Vďaka mimovládke Bala Vikasa som ich mohla pár navštíviť. Išlo o projekty pestovania organickej bavlny v okrese Varangal a dozvedela sa viac o jej pestovaní a zbere, ale aj o príprave organických verzií postrekov a hnojív. Bezpochyby ide o veľmi náročnú prácu. Nechcite vedieť, koľko hodín by vám trvalo, kým by ste tými ľahkými bavlnenými chumáčikmi naplnili jedno vrece. Spomínaná indická organizácia sa už štyri dekády venuje udržateľnému komunitami vedenému rozvoju. Jej dosah je obrovský: 4 milióny núdznych v 23 okresoch zo štátov  Telangana a Ándhrapradéš. V oblasti potravinovej bezpečnosti a životného prostredia zamestnanci Bala Vikasa trénujú miestnych ľudí, aby vedeli využívať kvapôčkové zavlažovanie; solárnu energiu a ekologické poľnohospodárstvo. Už 400 farmárov bolo vyškolených v ekologických poľnohospodárskych postupoch. Možno sa to číslo zdá byť malé, ale je to dobrý model, hodný nasledovania po celej Indii.

Before my trip to India in 2015 I have not seen the real cotton field. Thanks to Bala Vikasa NGO I could visit one of organic cotton fields in Varangal district and learn more about the planting, harvesting and preparing the organic versions of pesticides and fertilizers. There is no doubt it’s a tough job. Try to guess how many hours does it take to fulfill one big bag? This Indian NGO has been working on sustainable community driven development projects for 4 decades. Its impact is huge: 4 million poor in 23 districts mostly from Telangana and Andhra Pradesh states. In the field of Food security and Environment Bala Vikasa employees train local people to use Drip Irrigation; Solar Power and Organic Farming. Already 400 farmers were trained in organic farming practices. This number is maye not big enough, but it’s definitely a good model to follow across the entire India.

Obyčajná bavlna je síce prírodný materiál, no výrazne devastuje životné prostredie. K svojmu rastu totiž vyžaduje veľa chemických postrekov a hnojív, ktorých molekuly spôsobujú kožné ochorenia počas nosenia oblečenia i počas samotného pestovania (často z geneticky modifikovaných semien). Vedeli ste, že výroba jedného jediného bavlneného trička vyžaduje až 2650 litrov vody? Preto ak chcete nosiť naďalej bavlnu, mali by ste siahnuť po kvalite – teda po bio-bavlne. Prispejete tým k šetrnosti životného prostredia aj vášho zdravia. Zároveň tým naskočíte na vlnu férovej módy.

Regular cotton is indeed a natural material, but significantly devastates the environment. To its growth it demands a lot of chemical pesticides and fertilizers, which molecules cause skin diseases while wearing clothes even during the actual cultivation (planted often from genetically modified seeds). Did you know that the production of one single cotton T-shirt requires up to 2,650 liters of water? Therefore, if you want to continue to wear cotton clothes, you could go for quality – organic cotton. At the same time you will contribute to the safer environment and your health too. That’s a good jump into fair fashion mode!

Ak nakupujete odevy, vyrobené v Európe, investujete do originálnej lokálnej módy, ste na dobrej ceste k zostaveniu si udržateľného šatníka. Priamo tým podporujete módnu revolúciu (Fashion revolution). Zaujímajte sa pri výbere oblečenia nielen o výhodnú cenu, ale aj o samotné prevedenie a hlavne materiály. Veďte v butikoch, po prehliadkach či na dizajn marketoch s návrhármi a návrhárkami rozhovory o tom, odkiaľ objednávajú látky pre svoje modely; aké materiály volia (a prečo); no najmä: kde a kým je ich kolekcia šitá. Kontrolujte štítky na svojich šatách: krajinu pôvodu, spôsob získania materiálu, prípadne GOTS certifikát, podporujúci férové podmienky výrobcov odevov. Ak máte pochybnosti či otázky, adresujte ich priamo na módne reťazce či menšie značky. Podeľte sa so získanými odpoveďami pod označením: #WhoMadeMyClothes.

If you buy clothes made in Europe and invest in original local fashion, you are already on the way to the assembly of a sustainable wardrobe. That’s also direct support to Fashion revolution movement. It’s always good to choose your clothes not only by price tag, but also by design itself with special focus on materials. Try to talk to fashion designers in fashion shows, pop-up boutiques or during design markets about their work – where did they order fabrics for their models from; what materials did they select (and why); where and by whom was the collection sewn. Check the labels on your clothes: the country of origin, type of material and search for GOTS certificate (Global Organic Textile Standard – supporting fair conditions for garment manufacturers). If you have concerns – address them directly to the fashion chains or brands. Do not forget to share the answers with the hashtag: #WhoMadeMyClothes.

Text a foto / Written by & Photo credits: Boba Markovič Baluchová

Posted in charity, development cooperation, global problems, healthcare, NGOs' work | Tagged , , , , | Leave a comment

Ne/důležitost žen v Íránu a Saudské Arábii

V současné době jsou témata, zabývající se islámem, skloňována ve všech možných pádech. To souvisí především s fenoménem migrace, která v posledních letech o poznání vzrostla a společně s ní i islamofobie ve světě. Jednou z nejspornějších částí jsou práva žen a obecně postavení ženy v muslimské společnosti – kupříkladu v Íránu a Saudské Arábii.

Při vyslovení slova muslim, valná většina lidí zahájí vášnivou debatu, nemající konce – o teroristických útocích, násilí na ženách, bezpráví a nenávisti vůči všemu mimo islám. Slovo muslim však označuje příslušnost k tradici, kultuře či náboženství. Ve vztahu k současné situaci je mylně zaměňováno s pojmy jako terorismus, násilí, bezpráví.

V islamistických zemích jsou bezpochyby páchány násilné trestné činy, popř. kamenování a bití na základě náboženského fanatismu, který k tomu vybízí. Avšak mějme na paměti, že násilné činy nejsou důvod, abychom hledali příčinu v celém muslimském světě, který čítá miliardu a půl lidí. Pokud se muž sníží k tomu, aby ublížil ženě, je jedno, jestli pod vlivem náboženského fanatismu v Saudské Arábii nebo pod vlivem alkoholu na pražském sídlišti. Obojí je nezbytné řešit.

Islámské právo terčem častých kritik

Historicky je postupný vznik Islámského práva zaznamenán přibližně od 8. století. Prosazovalo se přísné dodržování tradic s odvoláním na výroky samotného Proroka. Časem se utvořili i klasické právní školy. Tyto školy existují dodnes a napomohly v utváření základního náboženského práva, kterým je šarí´a („cesta, kterou je třeba se ubírat“). Šarí’a na rozdíl od islámského práva je neměnná a po staletí stejná. Islámské právo se mění, upravuje a rozvíjí stejně jako muslimské společenství.

Islámské právo a zákon je postaveno na třech zdrojích: na Koránu, na Sunně (souboru tradic) a hadíthu, což jsou krátká vyprávění o výrocích, radách, jednáních proroka Muhammada v nejrůznějších situacích. Pro naplnění těchto principů je potřeba mít určitou znalost a zběhlost v islámském právu. Významným bodem je, že islám staví do stejné roviny právo a morálku. Právo se nezaměřuje pouze na to, co je zákonné a co nezákonné. Dohlíží také na definici lidských skutků vzhledem k jejich možnému vlivu na společenskou morálku.

Islámské právo je svým obsahem a nařízeními jedno z nejobsáhlejších vůbec. Zachází do nejmenších detailů. S ohledem na tento fakt se stává terčem častých kritik, které mu vytýkají jeho zastaralost a nemodernost. Pro muslimy je ovšem posvátné, neboť pochází od Boha.

Kamenování cizoložných žen

Velmi kontroverzním a diskutovaným tématem, které vyvolává vášnivé debaty, spory a protesty, je kamenování cizoložných žen, které je doposud praktikováno například v Saudské Arábii. I když toto trestání nemá reálný podklad v Koránu, jedná se zde o zvykové právo konkrétní společnosti (vychází ze Sunny).

Kamenování je způsob trestu smrti prováděného skupinou lidí házejících na oběť kameny různé velikosti, až do její smrti. Jde o akt ve jménu práva, který bývá realizován po soudu. Smrt ukamenováním je velmi pomalá a bolestivá, nehledě na potupnost samotného procesu, protože často bývá proveden za přítomnosti veřejnosti. V Íránu bylo plnění trestu smrti ukamenováním oficiálně zakázáno v roce 2002. Od roku zákazu byly zaznamenány a doloženy případy, kdy byl tento zákaz porušen, a došlo k ukamenování provinilých osob. Toto je představenými země komentováno tak, že zákaz byl aplikován na trestní zákoník, ale nelze jej aplikovat na šarí’u, která je neměnná a představuje veškerá práva a povinnosti vyznavačů islámského náboženství.

„Zmodernizováno“ ukamenování

V šarí’y je uveden i postup, který musí být dodržen při výkonu popravy. Jako první, v případě odsouzení ženy, vrhá kámen podvedený muž, poté otec, sourozenci a nakonec i děti (chlapci), za kterými následují přihlížející muži i ženy, kteří se promění v běsnící dav. Vše probíhá pod dohledem soudce a pokud možno za přítomnosti svědků (je potřeba čtyř očitých svědků, aby mohl být obviněný odsouzen). Konkrétně v Íránu a Saúdské Arábii je kamenování trestem za cizoložství. V saudskoarabském království je tato praxe dokonce „zmodernizována“ po technické stránce, kdy je na proviněnou kamení vysypáno přímo z korby nákladního auta.

Korán doslovně zakazuje mimomanželský pohlavní styk a označuje jej za hříšný a hodný trestu. Stejně tak je trestán sex s otrokyněmi, homosexuální vztah, v některých zemích mohou být lidé odsouzeni k ukamenování za politické názory či konvertování k jinému náboženství. Podle Amnesty International jsou častěji oběťmi ženy, které v těchto zemích mají podřadnější postavení než muži. Jejich slovo má menší váhu, tudíž se nemohou dobře bránit a je potřeba velmi silný apel na média a organizace, zabývající se lidsko-právní problematikou, aby se téma vůbec řešilo.

Postavení žen v Íránu

Důsledkem politických změn, postojů k náboženství a jeho vnímaní jako stěžejního pro íránskou společnost v době islámské revoluce, došlo k uplatňování mnoha velmi striktních pravidel. Tyto změny režimu nejvíce pocítily, hned po disidentech právě ženy. Pravidla jejich chování by určena ze dne na den. Nejvíce viditelná změna proběhla v oblékání. Za vlasy vylézající zpod šátku mohla být žena odsouzena k trestu bičování, někdy dokonce veřejným pro výstrahu.

Další velmi citelnou změnou bylo vyloučení žen z mnoha povolání. První léta po islámské revoluci byla pochmurná, věznice plné, ale ke konci devadesátých let začal autoritářský systém ztrácet na síle a počalo mírné uvolňování. Ženy postupně získávaly větší odvahu projevit se, být aktivní, začaly se vzdělávat. Zatímco v roce 1977 umělo číst a psát jen 33 % žen, v roce 1999 jich už bylo přes 80 %.

K emancipaci Íránek velkou měrou přispěla i ekonomická krize posledních let a s ní související nezaměstnanost. Ekonomická nejistota ženy motivuje v úsilí o vzdělání a pracovní místa. Mladá, svobodná a zaměstnaná žena se stala v Íránu poměrně běžným jevem. Také antikoncepce je dnes běžně k dostání. Ženy tedy mají nárok na plánované rodičovství, mohou se rozhodnout o počtu potomků. Ženy jsou dnes v Íránu pevnou součástí veřejného života. Obsazují pracovní pozice na různých veřejných místech jako letiště, úřady, redakce, školství, obchody. Pronikají i do politiky. Ženy v jejich emancipaci podporuje také několik ženských a feministicky laděných časopisů. Nejznámějším je časopis Zanán – „Ženy“. Znakem toho, že ženy o vylepšení svého stavu usilují stále víc, je i to, že si před třemi lety prosadily na univerzitách studijní obor Gender Studies – tedy nauku o roli žen ve společnosti, který na českých univerzitách existuje teprve od roku 1998.

Určitý vývoj je vidět i na stylu oblékání. Pokud do internetového vyhledávače zadáte „oblékání Írán“, naleznete fotky černých dlouhých plášťů. Většinově je toto v Íránu minulostí. Takto oblečené ženy je možno potkat spíše v odlehlejších vesnických oblastech, kde obyvatelé více tíhnou k tradicím nebo i v menší míře ve městech, kde nošení čádoru může naznačovat vyšší sociální status. Nutno podotknout, že dlouhý černý plášť neznamená nerovnoprávnost žen, ale její oddání víře, dodržování kulturních zvyklostí a tradic.

Navzdory uvolněnější atmosféře, zákony stále ještě zvýhodňují muže. Rozvést se je pro muže snadné, zatímco ženy musejí složitě dokazovat, že jejich manželství je nefunkční, a často se pak vzdávat jak svých dětí, tak mehru – finančního podílu, který jim v případě rozvodu náleží. Také není výjimkou, že muž přijde domů a oznámí manželce, že se právě oženil s jinou ženou; na to má ze zákona právo a ženě nezbývá, než se s touto skutečností smířit.

iran-protest-woman

Foto: Iran-Va-Jahan

Postavení žen v Saúdské Arábii

Saúdská Arábie je absolutistickou monarchií, v jejímž čele stojí král. Islám zde ovlivňuje veškeré dění, ať už soukromé nebo veřejné. Náboženské právo šarí‘a nahrazuje ústavu, občanské a trestní právo. Je zde zavedena náboženská policie, která kontroluje její dodržování.

Chování žen v Saúdské Arábii je omezováno a směřováno mnoha zákazy a příkazy, neexistuje stát, ve kterém by se k ženám přistupovalo stejně. Musí se objevovat na veřejnosti zcela zahalené a pouze v doprovodu muže. Velká většina činností, vykonávaných ženou, je pod kontrolou manžela a probíhá za jeho svolení. Bez povolení manžela / otce není pro ženu možné cestovat, vzdělávat se. Pokud saúdská žena dostane povolení pracovat (pracujících žen je cca 5%), její možnosti jsou omezené na školství a zdravotnictví, kde nepřijde do styku s muži. Ženy jsou svými muži na veřejnosti hlídány, cizí muž se na ně nesmí podívat. V restauracích najdeme například speciální kouty pro rodiny oddělené záclonkami od ostatních návštěvníků. V rámci hromadné dopravy existují i oddělené autobusy.

Ženy mohou v Saúdské Arábii žádat o rozvod, samotný proces ale začne až po odsouhlasení manželem. Na otázku genderové rovnosti odpoví fakt, že narození dítěte ženského pohlaví není v Saúdské Arábii významné ani natolik, aby novorozenec byl zapsán do matrik.

Jak tedy celá tato situace pro ženy vyznívá? Řada z nich se svému postavení nebrání a naopak odsuzuje jakoukoliv činnost, cílící na zvýšení rovnosti. Jsou zde ale také ty, které jsou s postavením svého rodu velmi nespokojeny a snaží se, alespoň v rámci možností, o změnu. Tyto snahy mají svůj výsledek. Úspěchy v aktivismu se mohou zdát pro „západního“ člověka bezvýznamné, avšak od malých změn se postupně odvíjí větší a významnější. Jedním z těchto počinů je uvolnění zákazu jízdy na kole. Od roku 2013 mohou ženy používat jízdní kolo. Co se týče řízení automobilů, na to ženy právo stále nemají. Přesto se řada z nich, na protest, učí auto řídit nelegálně.

Saúdské ženy bojují za svá práva, co se týče toho, co smějí a nesmějí dělat. Je tedy zřetelný určitý pokrok, byť zdánlivě nevýznamný, avšak s ohledem na povahu Saúdské Arábie jako státu, s ohledem na důsledné lpění na náboženských předpisech, jde o pokrok důležitý.

Nejsložitější krok – osvojení si principů demokracie

Z uvedeného textu na první pohled může vyplývat, jak je žena v islámské kultuře nedůležitá. Nenechme se zmást, žena v těchto zemích důležitá je. Dle Koránu zastává pozici matky a manželky. Té, která má rodit děti a plnit své manželské povinnosti. Jestliže pojednáváme o tématu postavení žen v islámu, je nevyhnutelně nutné znát pravidla šarí’e pro alespoň bližší pochopení toho, co se i v dnešní době v některých zemích odehrává.

Otázkou, která by měla být zodpovězena, je, jak své postavení vnímají samotné ženy, jestli touží po změně a v případě, že ano, co konkrétně by mělo být předmětem této změny. Přestože se zdá, že v islámských zemích jsou silně autoritářské režimy, je zaznamenáno mnoho aktivit podporujících zrovnoprávnění žen. Významným bodem je, že podpůrné skupiny nejsou bezpodmínečně mezinárodní, ale často vychází i z dané země, což je jasným důkazem zájmu o zlepšení celé situace. Perspektiva větší otevřenosti pro ženy a pro svět je tedy nasnadě i přes veškeré pesimistické zprávy komerčních médií.

Autorka: Petra Nováková

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in gender equality, global problems, healthcare, human rights, leadership, media, social inclusion | Tagged , , , , , , , , | Leave a comment

Klanové politiky překážkou demokratizace středoasijské společnosti (příklad Kyrgyzstánu)

Nová etapa dějin, která nastala po pádu Sovětského Svazu, otevřela zemím Střední Asie dveře k následování nového režimu. Avšak klanové politiky, vycházející z dlouhodobých tradic středoasijské společnosti, vytvořily zásadní překážku, kvůli které se těmto zemím nepodařilo uspět v procesu politické transformace směrem k demokracii. Jinak tomu není ani v Kyrgyzstánu.

V prostoru zemí Střední Asie historicky dlouhodobě přetrvávala nepřítomnost formální vlády. Jádra politických a sociálních organizací zde vždy tvořily kmeny, klany či rody. Nová etapa dějin po roce 1991 přinutila tyto země začít budovat jednotné národní státy. Ukázalo se, že ale čelí historicky zakotveným překážkám, které odvrací pocit jednotné národní identity a narušují demokratické principy.

Klany a jejich principy

Klany jsou historicky zakořeněny v kultuře společností a zakládají se na příbuzenských normách a vzájemné důvěře. Dominantním prvkem klanových vazeb je tedy příbuzenství. Klany ve Střední Asii charakterizuje určitá hierarchie. Na vyšších pozicích se nachází vlivné bohaté elity, kterými jsou přímí potomci zakladatele klanu. Pozice lze ale dosáhnout i zásluhami jednotlivců. Všichni členové jsou vázaní podporovat blahobyt všech členů klanu. Poskytují si vzájemně politické, společenské a ekonomické příležitosti s tím, že se mohou spolehnout na vzájemnou loajalitu a uznání. Klanové společnosti jsou založené na jednáních a dohodách uvnitř a mezi klany, které soutěží o státní zdroje. Vládní úřady a státní zdroje jsou přerozděleny mezi soupeřící klany. Přerozdělením je zajištěna jakási rovnováha udržující mír mezi klany, ačkoli není spravedlivá a je z ní znát nadřazenost určitého klanu nad ostatními.

Původní velké kmenové struktury byly roztříštěny do menších klanových jednotek. Stalo se tak snahou sovětů přetransformovat původně pastevecké kmeny na kolektivní usedlé zemědělce. Klanové jednotky byly totiž vnímány jako hrozba sovětské moci a ideologie. Hospodářské krize, špatná situace, pokles životní úrovně a boj o přežití sjednotil lidi a podpořil jejich spolupráci. Dále také privatizace státního majetku, která přišla záhy po získání nezávislosti podpořila klany v jejich soutěži o státní zdroje.

Klany v Kyrgyzstánu dle teritoriálního rozdělení mezi severem a jihem

Povaha klanů se v každé zemi Střední Asie v něčem liší. V případě Kyrgyzstánu se jedná o teritoriální rozdělení mezi severní a jižní části země. Rozdělení pramení z historicky daných aspektů, ale také geografických, kde reliéf vytváří přirozený předěl.

Sever charakterizuje kyrgyzská většina, která má svou politickou orientací blíže k Rusku. Tato část země je ekonomicky vyspělejší, sídlí zde finanční instituce a významné průmyslové podniky. Odlišují ho i jiné kulturní zvyky, náboženství, kterým zde dominuje Pravoslaví. Na jihu žije silná uzbecká menšina. Oblast je více zemědělská, méně ekonomicky výkonná a převládá zde Islám. V každém teritoriu jsou pak menší jednotky klanů a kmenových formací. Odlišnosti mezi severem a jihem země jsou předmětem sváru, který v zemi panuje od nezávislosti. Na počátku se toto rozdělení a nesoulad tolik neprojevoval, postupně ale docházelo k jeho zhoršování. K rozostření problému časem přispělo, že větší podíl vlády se skládal z členů severního teritoria, který ovládal více státních zdrojů a znevýhodňoval jih.

Akajevova vláda a počáteční naděje na demokracii

Kyrgyzstán po získání nezávislosti v roce 1991 započal novou etapu demokratickými a tržně liberálními reformami. V zemi proběhly první svobodné volby, čímž měla být ustanovena a upevněna nová forma demokratického vládnutí. Prezidentem byl zvolen Askar Akajev. Už tehdy se projevil vliv podpory klanů severního teritoria, přesto byly první roky Akajevovy vlády vedeny duchem demokratizace a liberalizace. Vznikla nová Ústava inspirována západním myšlením. Došlo k uvolnění svobody projevu, byl vytvořen nový nestranný soudní systém, přijata právní ochrana soukromého vlastnictví a další změny.

Politování hodné je, že i přes počáteční úspěchy se Kyrgyzstán ocitá na přelomu tisíciletí ve stavu autoritářské vlády. Postupně se začaly projevovat negativní dopady klanových politik a silná pozice prezidenta. Například v otázce voleb nemají Kyrgyzové tendenci volit na základě programu stran. Volí takového představitele strany, který odpovídá jejich klanu. Takže ačkoli byly volby vedeny svobodně a byla zajištěna soutěž stran a jednotlivců, stejně mohly vyhrát jen strany či kandidáti silných a vlivných klanů.

akajev

Obvinění prezidenta z podvodů, manipulování a klanového bratříčkování

Akajev začal postupně využívat svého postavení k prosazování vlastních zájmů a jeho rodiny, respektive členů jejich klanu. Bylo pro ně stále snadnější pronikat mezi politické instituce (výkonné, zákonodárné a soudní) a ovlivňovat jejich fungování. Například když došlo na volbu předsedy ústavního soudu, Akajev na tuto pozici dosadil svou příbuznou Ch. Baekovou. Sama Baeková byla zastánkyní demokratických reforem a snažila se o to, aby její jednání bylo nestranné. Akajev si ale dokázal vynutit loajalitu člene svého klanu, jímž byla v tomto případě Baeková, a ve své funkci tak vycházeli vstříc jeho požadavkům. Baeková měla možnost upravovat znění Ústavy, a tak mohl Akayev setrvat ve své funkci i v dalších volebních obdobích. Došlo také k postupnému omezení volební práva těch, kteří nebyli spřízněni s jeho vládou a podobně.

Jednání prezidenta Akajeva vyvolalo znepokojení u znevýhodněné části obyvatelstva. Začali ho obviňovat z podvodů, manipulování a klanového bratříčkování. Také médii se šířila kritika jeho osoby. Akajev zakročil a média spadla pod jeho kontrolu. Což více rozhořčilo nespokojené obyvatele a v roce 2005 došlo k tzv. Tulipánové revoluci.

Tulipánová revoluce a nástup Bakijeva

Tulipánovou revolucí se nakonec podařilo prezidenta Akajeva sesadit a následoval jeho úprk ze země. Prozatimní vladou byl jmenován Kurmanbek Bakijev, který Akajeva v prezidentské funkci plně nahradil. Byl zvolen ve svobodných volbách a představoval novou naději pro znevýhodněné obyvatelstvo. Bakijev byl vnímán jako zastánce demokratických reforem. Historie se ale začala opakovat a postup vlády nového prezidenta Bakijeva byl velmi podobný tomu u Akajeva. Ve své pozici si uzurpoval moc pro sebe a svůj klan a pokračoval diskriminací hlavně jižních klanů. Do politického prostředí začali pronikat také kriminálnici, které tam Bakijev dosadil a mohl využívat jejich schopnosti efektivně zastrašovat opozici. Bylo zjištěno, že členové jeho rodiny, kteří se často pohybovaly na vysokých lukrativních postech byli zapletení do nelegálních aktivit a organizovaného zločinu. Jeho vláda byla silně zkorumpovaná.

V roce 2009 byl v nových volbách znovu zvolen K. Bakijev, údajně k tomu došlo podvody a manipulacemi, které podnítily další znepokojení. V roce 2010 propukly nepokoje z důvodu nespokojenosti s Bakijevovou vládou v městech Biškek (hl. město) a Talas. Přes agresivní reakci prezidenta, která měla za následek 83 mrtvých a okolo 1500 zraněných, se podařilo dosáhnout odstoupení Bakijeva z jeho funkce. Také prchl ze země.

Poslední vývoj – jen mírný posun k lepšímu

Prozatímní vlády se ujala sociální demokratka a představitelka jeho opozice Roza Otumbajevová. Ve své funkci, ale příliš pozitivně vnímaná nebyla a dlouho v ní nevydržela. V roce 2011 byl pak novým prezidentem zvolen Almazbek Atambajev. Podle Ústavy z roku 2010 je prezident Atambajev limitován jedním volebním obdobím, které končí v roce 2017. V roce 2016 prošla Ústava v referendu úpravami, které převedli část pravomocí na premiéra. Proti těmto změnám se však staví Atambajevová vládnoucí strana nesouhlasně a opět zavání omezováním a nesvobodou.

Důležité je, že je tématu věnována pozornost a informace o špatné situaci v těchto zemích se šíří. To, jak jsou země a vlády vnímány na mezinárodní scéně, je důležité pro spolupráci, obchod a další vztahy, které mohou ovlivnit růst a rozvoj zemí. Pokud budou vlády usilovat o spolupráci se zeměmi jako EU či USA, budou muset podnikat určité ústupky, demokratizovat a liberalizovat. Ačkoli je v současnosti vidět jen drobné zlepšení, je patrné, že dochází k posilování občanské společnosti, která se začíná více projevovat a bojuje za svá práva. Dochází k její podpoře aktivitou organizací, podporujících demokratický rozvoj, a také moderními komunikačními kanály, které pomáhají v mobilizaci lidí, osvětě a narušují izolovanost autoritářských režimů.

 

Autorka: Kristýna Kupská

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in global problems, human rights, leadership, media, social inclusion | Tagged , , , , , | Leave a comment

Mongolské zemědělství – cesta k záchraně nebo záhubě?

Mongolsko má rozlohu přibližně dvaceti Českých republik, i přesto tam žije přibližně třikrát méně obyvatel. Až 41 % lidí se pohybuje v zemědělském sektoru, většina se zabývá pastevectvím. K zajištění potravinové bezpečnosti, vyvážení stravy, ale také zpomalení desertifikace a degradace půdy je však stále důležitější rostlinné zemědělství. S podporou českých rozvojových projektů to jde lépe.

V roce 1924 Mongolsko přijalo komunistický režim, který přinesl kolektivizaci. Družstva (JZD) se starala o dobytek, který patřil státu. Díky propojenosti JZD fungovala vzájemná pomoc při nedostatku krmiva, píce byla převážena do strádajících oblastí a tím se předcházelo úhynu dobytka.

V případě extremních mrazů byla zvířata za státní peníze transportována na jiné pastviny v Mongolsku. Existovala i kolektivní zařízení na zpracování kůží, vlny a kašmíru. Mongolové byly soběstační v pěstování pšenice, ve výrobě mléčných a masných výrobků a mechanizovaném mléčném průmyslu.

Pád Sovětského svazu a „dzudy“ přispívají k desertifikaci a degradaci půdy

Po pádu SSSR došlo k rozpuštění družstev a dekolektivizaci dobytka a majetku (Encyklopedia Britannica, 2014). Pastviny ani studny privatizovány nebyly, jsou využívány nadměrně, dobytek nekontrolovatelně spásá porost, kvůli čemuž dochází k desertifikaci. Studny nejsou nikým čištěny a vodou je plýtváno.

Během přechodu k tržnímu hospodářství se počet dobytka navýšil. Stávající počet se pohybuje okolo 42 milionů kusů. Přesto v Mongolsku asi čtvrtina pastevců disponuje pouze 30 kusy dobytka, přičemž k pokrytí příjmu a stravy je nutné mít minimálně 100 kusů dobytka. I to je důvod, proč se rodiny snaží vyvarovat jejich úhynu. Bez bezplatné veterinární péče, která byla za komunismu, je to často obtížné.

Nepředvídatelné „dzudy“ důvodem úhynu dobytka

Situaci ztěžuje také tzv. „dzud“ – období zimy charakteristické dlouhotrvajícími mrazy a vysokým množstvím sněhu. Ten se opakuje v periodě přibližně deseti let, je proto částečně předvídatelný. Předposlední dzud byl v zimě 1999 a na jaře 2000, kdy  v Mongolsku zahynula desetina dobytka – v přepočtu tři miliony. Poslední dzud byl na přelomu roku 2009 a 2010 a je považován za nejhorší za posledních 50 let.

Příčinou úhynu zvířat není umrznutí, ale vyhladovění, protože pastviny jsou pokryté vysokou sněhovou, respektive ledovou vrstvou, přes kterou se dobytek nedostane k potravě. Zároveň k úhynu přispívá i suché léto, kdy není dostatek trávy, není možnost usušit dostatek píce a dobytek si nevytvoří potřebné tukové zásoby.

Privatizace jako výhra nebo prohra?

Privatizace a chybějící sovětské dotace měly vliv i na rostlinnou výrobu. Lidé nejsou vzdělaní v managementu (systém jakožto celek nefunguje správně). Osiva mají špatnou kvalitu, což přispělo k poklesům celkové produktivity o 80 %. Vypěstované množství potravin se snižuje už od roku 1990 a nyní představuje asi 30 % požadovaného vyprodukovaného množství. Podle WB od roku 1997 do roku 2004 produkce klesla o 42 % – bylo vypěstováno 138, 5 tisíc tun obilnin. K tomuto rapidnímu poklesu došlo i přes veškeré snahy vlády a jejich podpůrných programů.

V období komunismu byly pevně stanoveny počty jednotlivého druhu dobytka, aby byla stabilní jejich cena. To vedlo k potlačování degradace půdy a desertifikace. Dobytek a píce byly v období dzudu dle potřeby transportovány, čímž byl zajištěn menší úhyn. Díky dotacím ze Sovětského svazu mělo Mongolsko kvalitní techniku a bylo samostatné v pěstování pšenice. Dnes se musí Mongolsko spolehnout samo na sebe, není však natolik bohaté, aby mohlo financovat všechno to, co Sovětský svaz. To je pro tuto chvíli cena za samostatnost.

Živočišná vs rostlinná výroba

Je třeba připomenout, že z celkové rozlohy je k zemědělství možné využívat 80 % plochy, to je v přepočtu 126 milionů hektarů. Podle FAO drtivou většinu tvoří pastviny a pouze 1, 35 milionů hektarů je orná půda. Většina orné půdy, konkrétně 57 %, se nachází v aimazích Tuv, Selenge a Dornod. Ty se rozprostírají v severní, střední a severovýchodní části země. Na rozdíl od nich v oblasti Gobi, která zabírá 1/3 plochy celého Mongolska, se nachází pouze 1 % orné půdy.

Živočišná výroba je v Mongolsku podporována již od nepaměti. Lidé jsou soběstační ve výrobě masných a mléčných produktů, ale ve většině rodin chybí na jídelníčku rostlinné produkty, které jsou rozhodující pro potravinovou bezpečnost a vyvážení stravy. Strava živočišného původu tělu neposkytuje dostatečné množství živin a lidé proto strádají. Proto od 50. let minulého století pomalu dochází k podpoře rostlinné produkce vládou i zahraničními organizacemi.

S pomocí FAO, japonskou vládou nebo i neziskovými organizacemi z ČR probíhají snahy o zlepšení potravinové bezpečnosti, zvyšování kvality a umožnění produkce na export i malým vlastníkům. Zároveň se vláda snaží podpořit udržitelnost mlékárenství a rostlinného zemědělství, a potírat desertifikaci.

mongolsko

Foto: CAAK / Adra

Zpomalení desertifikace a degradace půdy skrz rostlinnou produkci

K potírání desertifikace dochází skrz rozšiřování rostlinné produkce. Viditelné pokroky můžeme pozorovat v oblasti Dornogobi, která se v posledních letech stala pro neziskové organizace velice atraktivní a i mongolská vláda přispěla nemalým dílem. V oblasti je podporováno hlavně pěstování brambor, okurek, rajčat, rakytníku, melounů a jiných plodin méně náročných na zavlažování. Zajímavými projekty byly například Variantní řešení rozvoje rostlinné výroby v pouštních oblastech a Systém identifikace hospodářských zvířat realizované Českou zemědělskou univerzitou v Praze, Podpora hospodářského rozvoje venkova v provinciích Selenge a Zavkhan realizovaný organizací ADRA nebo projekt Člověka v tísni – Podpora zvýšení rostlinné produkce v Dornogobi.

V roce 2013 Ministerstvo průmyslu a zemědělství (MIA) distribuovalo 770 tisíc rakytníků řešetlákových a 60 tisíc semen jahod jednotlivým zemědělcům a zemědělským podnikům, aby pokryli plodinami 1, 4 hektaru půdy.

Mezi další snahy patří renovování a rozšiřování zavlažovacích systémů nebo výstavba studní, která je velice nákladná, protože se voda nachází ve velkých hloubkách. Rovněž se zvažuje nákup nové zemědělské techniky, protože množství fungujících traktorů a kombajnů se od pádu komunismu rapidně snižuje.

Aktivity českých organizací ruku v ruce s rozvojovými strategiemi

Ačkoliv Mongolsko není už více než 20 let satelitem Sovětského svazu, stále potýká s mnoha problémy, které mají často finanční základ. V porovnání s ČR má Mongolsko pětkrát nižší HDP na obyvatele, což je samo o sobě problematické, když se stát rozkládá na tak velkém prostoru a disponuje většinou nezpevněnými silnicemi, které brání v mnoha aktivitách. I přesto však lze pozorovat úsilí, které mongolská vláda vynakládá, aby zamezila zvětšování potíží, které přinesla dekolektivizace.

Pozitivem je také spolupráce mongolské vlády a zahraničních organizací a univerzit, nevyjímaje těch českých, jako je ADRA, Člověk v tísni, Charita, Červený kříž, ZOO Praha nebo Česká zemědělská univerzita v Praze, která je provázaná se státními rozvojovými strategiemi a nese své ovoce.

 

Autorka: Kristýna Svobodová

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in climate change, global problems, media, NGOs' work, resilience, sustainability | Tagged , , , , , , | Leave a comment

Politická a ekonomická situace a státní ideologie v post-sovětském Turkmenistánu

Turkmenistán je známý jako jeden z nejizolovanějších států světa s tvrdou diktaturou, silným kultem osobnosti a ostrým vymezením proti sovětské minulosti. Spolu se vznikem samostatného státu vznikla i nová národní identita vytvářená státním režimem.

Po rozpadu Sovětského Svazu vzniklo ve střední Asii v hranicích bývalých sovětských republik pět nových samostatných republik. Tyto státy ale neměly přímou návaznost na jakékoli dřívější státní útvary. Na nejvyšší politické funkce se většinou dostaly kádry dosazené za vlády Gorbačova. Nicméně svou pozici začaly hájit i tradiční elity. Během devadesátých let se ve vládách středoasijských republik více méně ustálil autoritářský přístup s podporou klanových a klientelistických vazeb. Autoritářství vedlo také ke zvyšující se míře sekularismu, který měl potlačit vzrůstající tendence islamistických ideologií, v nichž se skrývalo riziko alternativ k oficiální politice středoasijských vládců. Upevňování moci bylo spojeno s de facto tvořením nových národních identit a zvyšující se míry uměle podporovaného nacionalismu.

Ještě do počátku dvacátého století se lidé na území Turkmenistánu identifikovali se svým kmenem či klanem, specificky turkmenská národní identita neexistovala. Hranice dnešní země byly vytvořeny až v roce 1924, kdy vznikla Turkmenská sovětská socialistická republika. Za doby Sovětského svazu ale nebyl vznik turkmenské národní identity podporován, důraz byl kladem především na identitu sovětskou. Povědomí turkmenské národnosti jako takové se objevuje až v roce 1991, kdy se Turkmenistán stává prvním samostatným státním útvarem v turkmenské historii. Budování nového národa tak vzniká ruku v ruce s budováním nového státu. Ústřední postavou nového národa se stal turkmenský prezident Saparmurat Nijazov.

Ať žije prezident Nijazov!

K moci se Nijazov dostal již v roce 1985, kdy byl Gorbačevem dosazen do čela turkmenské komunistické strany. Svou pozici se jemu, a okruhu jeho nejbližších spolupracovníků, podařilo udržet díky tomu, že okamžitě po rozpadu Sovětského svazu začal podporovat turkmenský nacionalismus a vystoupil proti Rusku a sovětské minulosti, tedy paradoxně vůči těm, kteří mu pomohli se k vládě dostat. V roce 1992 byl zvolen, podle oficiálních informací s podporou 99,5 % voličů. Nijazov se stal předsedou Demokratické strany, ironicky jediné povolené partaje v zemi. Navenek se projevoval jako neomezený vládce, nicméně jeho vláda byla pravděpodobně navázána na elity Achalského kmenového svazku. Nijazov kromě funkce prezidenta získal i několik funkcí dalších, včetně místa předsedy lidové rady, která zajišťuje výkonnou, legislativní i soudní moc. Upevnění autoritářské moci a oslabení vlivu mezinárodního společenství bylo podpořeno vyhlášením neutrality v roce 1995. Výraznou částí jeho programu bylo budování nové turkmenské národní identity, která byla spjata s kultem jeho osobnosti.

Občané země v době jeho vlády měli každý den přísahat věrnost Turkmenistánu a prezidentovi. Po celé zemi byla po něm přejmenována řada vesnic a kolchozů. Po celé zemi pak byly umístěny jeho sochy a billboardy s jeho tváří a citáty. Nijazov svou pozici po vzoru Ataturka upevnil přijetím nového jména „Turkmenbaši“ – otec Turkmenů. Nijazovův životopis se stal povinným předmětem ve škole, po dětech se žádalo, aby znaly jeho rodokmen do sedmi generací nazpět. Podle oficiální propagandy byl Nijazov spřízněn s Mohamedem i s Alexandrem Velikým. Ze svých rodičů učinil Nijazov národní hrdiny a z jejich odkazu vytvořil státní symboliku a pojmenoval po nich některé veřejné instituce. Nechal pro ně postavit monumentální památník Gypjak, kde jsou oba rodiče, a nyní i Nijazov sám, pohřbeni, a který byl prohlášen za významné poutní místo.

Památník Gypjak není zdaleka jedinou stavbou, která je s Nijazovovou ideologií propojena. V centru Ašgabatu byla vystavěna věž ve tvaru trojnožky, která měla připomínat neutralitu země, dále pak zde byla umístěna vysoká zlatá socha Nijazova s roztaženými rukami, která se v průběhu dne otáčela za Sluncem. Pod sochou se nalézaly výjevy z turkmenských dějin a prezidentova života. Na kraji města pak vznikl rozsáhlý park Saglyk Yolu (zdravá chůze) s třicet sedm kilometrů dlouhou stezkou určenou ke sportovním túrám spojených s rituálním dotekem či pitím vody.

Dobu své vlády Nijazov prohlásil za „Zlatý věk“, čímž se snažil občany země přesvědčit o tom, že nezávislost Turkmenistánu, včetně Nijazovových vlastních zásluh, je vrcholných obdobím dějin této země. Stejně jako sám Nijazov, i koncept „Zlatého věku“ se stal důležitou součástí propagandy. Odkazy na Zlatý věk se objevily například i ve jménech obchodních center a na výrobcích, jako je balená voda. Mimo to v roce 2002 zavedl Nijazov i nový kalendář. Na rozdíl od kalendáře zavedeného při Francouzské revoluci nebyl změněn systém týdnů a měsíců, hlavní částí byla především nová jména dnů v týdnu i měsíců. Ta byla inspirována jmény Nijazova, jeho rodinných příslušníků, osob turkmenské historie či pojmy jako „nezávislost“ nebo „neutralita“.

golden-statue-of-niyazov

Foto: Fine Art America

„Svatá kniha“ Ruhnama

Prorockou úlohu Nijazov stvrzuje mimo výstavbu vlastního kultu také vydáním knihy Ruhnama. Ruhnamu vydal v roce 2001 coby „svatou knihu“, v níž je viditelná inspirace Koránem, sovětskými propagačními brožurami i turkmenskou historií a tradicemi. Kniha se po svém vydání stala významnou součástí veřejného života v zemi. Obsahuje jakýsi morální kodex správného Turkmena, základy turkmenské státnosti, historie i současnosti. Znalost Ruhnamy se stala součástí školního kurikula, požadovaná byla i v ohledu na takové záležitosti, jako je vydání řidičského průkazu. Jedná se o pseudohistoricko-spirituální spis napsaný za účelem vytvoření nového vodítka turkmenského lidu pro to, jak vnímat systém v zemi v době po vyhlášení nezávislosti. Pravého Turkmena zde Nijazov líčí cobi umírněného muslima, hovořícího turkmenštinou a loajální státu a Nijazovi. Ruhnama byla v zájmu propagace Turkmenistánu v zahraničí přeložena zhruba do padesáti jazyků.

Historie popisovaná v Ruhnamě je z velké části vymyšlená. Podle popisu je turkmenský národ starý pět tisíc let a vzešlo z něj sedmdesát velkých dynastií. Kniha obsahuje na řadu prvků perské historie a velmi idealistický obraz turkmenských legend a proroků. Období ruské okupace až do rozpadu SSSR je v knize vnímáno velmi negativně, přičemž fakt, že si Nijazov byl v posledních letech Sovětského svazu součástí sovětského establishmentu, není brán v potaz.

Turkmenský jazyk a ruská menšina

V praxi Nijazov nacionalistické tendence projevil v podpoře používání turkmenštiny a zavedení latinky. Za doby Sovětského svazu se totiž turkmenské texty psaly ruskou cyrilicí, která naopak dříve vyměnila arabské písmo. Spolu se změnou písma začalo být podporováno i samotné používání turkmenského jazyka na úkor ruštiny.

Turkmenština byla velmi rychle povinně zavedena na úřadech, ve školství i zdravotnictví. Ruština, která se v těchto sektorech běžně užívala po mnoho desetiletí, byla naopak zakázána. Spolu s tím byli z veřejného sektoru odstraňováni lidé neturkmenského původu, v praxi se však jednalo především o eliminaci vlivu Rusů, jejich kultury, jazyka a politických konexí. Při etnických čistkách v roce 2001 přišlo o práci tisíce odborníků ruské národnosti. Odešlo zhruba deset tisíc ruských učitelů a jedenáct tisíc zdravotníků. Nijazov nechal rušit ruské školy a následně zrušil i možnost mít dvojí občanství. Diskriminace Rusů vedla k velké míře migrace této menšiny ze země, což v některých oborech vedlo k fatálnímu nedostatku kvalifikovaných pracovníků.

Za vším hledej plyn

V roce 1995 Turkmenistán vyhlásil neutralitu. Turkmenský establishment se tam pravděpodobně chtěl chránit proti vnějším vlivům a zahraniční kritice a také se osamostatnit v rozhodování o prodeji zemního plynu. V zemi se nachází jedny z největších zásob plynu a také naleziště ropy. V prvních letech po vyhlášení samostatnosti bylo kvůli infrastruktuře možné plyn vyvážet pouze přes Rusko. Plyn směřoval především do Ruska, na Ukrajinu a dále do Evropy. Turkmenistán se snaží o navazování nových vztahů a diferenciaci odbytišť, aby se vymanil závislosti na ruských plynovodech a kontroly Gazpromu. Dohody o vývozu plynu tak byly uzavřeny například s Íránem nebo Čínou.

V době bezprostředně po vyhlášení nezávislosti získal Nijazov podporu veřejnosti mimo jiné i díky slibům, že se z Turkmenistánu stane „plynový Kuvajt“. Každému občanovi měla být z příjmů z vývozu zemního plynu vyplácena měsíční renta ve výši deseti tisíc amerických dolarů. Vize snadného zbohatnutí se nenaplnily, nicméně určité sociálně orientované politiky přece jen díky plynu zavedeny byly. Každý občan země má každý rok právo na spotřebu určitého množství plynu zdarma a platí velmi nízké poplatky za elektřinu, vodu nebo jídlo. Základní vzdělání a zdravotnické služby jsou poskytovány zdarma. Nicméně objevuje se řada kritik, které pozitivní ukazatele zpochybňují. Část obyvatel pravděpodobně profituje, předpokládá se však, že ekonomická situace většinové populace v Turkmenistánu je stále velmi špatná.

Ať žije prezident Berdimuhamedova!

Po smrti Nijazova převzal v roce 2007 vládu nový prezident Gurbanguly Berdimuhamedov. V letech po své inauguraci Berdimuhamedov postupně odstranil Nijazovův kult a nahradil ho svým vlastním. Popřel význam Ruhnamy, přejmenoval zpět názvy pojmenované Nijazovem a Nijazovovy portréty na billboardech vyměnil za své vlastní podobizny. Kult Nijazovových rodičů byl vyměněn za kult svých rodičů a změnil také pojetí současnosti. Místo „Zlatého věku“ začal mluvit o „Velké Renesanci Moci a Štěstí“, do jejíž středu postavil místo Nijazova sám sebe. Existují dohady, že vyjde nová „svatá“ kniha, která nahradí Ruhnamu a ještě více posílí Berdimuhamedovův kult. Zdá se tedy, že řada prvků státní propagandy po výměně prezidentů jen změnila název a tvář.

Současný prezident ze sebe již nedělá „otce“ či „proroka“ Turkmenů, ale sází více například na propagaci sportu nebo se chlubí úspěchy, kterých země od pádu Sovětského svazu dosáhla. Propaganda zmiňuje například zdravotnictví, vzdělání, nové stavby nebo energetiku, straní se ale odkazů na Nijazova, který je s mnohými zmíněnými politikami přímo spjatý.

Nový prezident na rozdíl od Nijazova zapojuje do vládních pozic své příbuzné, ale zároveň umožňuje posílení klanů a lokálních politiků, jimž dává více svobody v rozhodování a delší dobu mandátu. Snaží se také o rovný rozvoj regionů, což implikuje i poměrně absurdní situace. Rovnosti je dosahováno například tím, že v každém regionu má být přesně sto padesát autobusů, ovšem bez ohledu na to, že regiony se liší v počtech obyvatel i geografických podmínkách. Absurdita autoritářského přístupu Berdimuhamedova se vyznačuje i v dalších oblastech. Jako příklad zmiňují to, že navzdory faktu, že země trpí problémy s poskytováním řady základních služeb, je v Ašchabadu velké množství obchodů pro diabetiky. Akademici to přisuzují skutečnosti, že Berdimuhamedov sám je diabetikem.

 

Autor: Dominik Obruča

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in human rights, leadership, media, resilience | Tagged , , , , , | Leave a comment

Preskúmať post-soc nostalgiu a rodové stereotypy do Arménska

Do hlavného mesta Arménska som vycestovala kvôli medzinárodnej konferencii a tréningu, zameranému na témy, týkajúce sa rodových otázok a perspektív. S kolegami sme absolvovali niekoľko organizovaných túr po meste a snažili sme sa z rozhovorov s miestnymi dozvedieť viac o rodovej ne)rovnosti v praxi. Na základe pár citlivých otázok sme zistili, ako sú úlohy mužov a žien sociálne rozdelené, ako vážna je problematika domáceho násilia v krajine, aj ako prebieha moderné rande v arménskej spoločnosti.

Rodové a iné stereotypy v Arménsku

Navštívila som niekoľko miestnych arménskych mimovládok (Women’s Resource Center of Armenia a Public Information and Need of Knowledge), ktoré nie sú lokálnymi ľuďmi prijímané dvakrát vrelo. Tém feminizmu aj LGBTQI+ sa tu niektorí ľudia doslova boja. No vedeli ste, že arménska spisovateľka a diplomatka, Diana Abkar, bola prvou ženskou veľvyslankyňou na svete (v roku 1920)? Aspoň nejaké prvenstvo…

Počas rozhovorov s arménskymi občanmi sme často počúvali, ako by mali byť ženy krásne (a starať sa doma o rodinu), zatiaľčo muži musia byť hlavne silní – zarábajúci peniaze v biznise. Na arménskej spoločnosti ma však zarazilo, ako vysoko je v rebríčku potratov, motivovaných „nesprávnym“ pohlavím. O tomto smutnom fenoméne uprednostňovania chlapcov (pokračovateľov rodu, budúcich vojakov, ochrancov krajiny) sa hovorí v súvislosti s Čínou a Indiou, ale o tisícoch nenarodených dievčat v rámci tohto eurázijského regiónu som doteraz nevedela.

Priprava armenskeho chleba-Foto Roman Hajduk copy.jpg

Krajina nevyriešených sporov so susedmi

Jerevan má niečo cez milión obyvateľov, čo predstavuje asi tretinu celkového obyvateľstva Arménska. To bolo v rokoch 1922 až 1991 súčasťou Sovietskeho zväzu, čo vidieť nielen na architektúre a verejných priestranstvách, ale aj počuť z rozhovorov so staršími ľuďmi. Akási nostalgia za bývalými časmi tam stále pretrváva.

Arménsko má veľmi komplikovanú, často smutnú a dodnes nevysporiadanú históriu. Ako príklad možno uviesť arménsku genocídu, ktorá začala 24. apríla 1915, trvala do roku 1918 a mala za následok vyhladenie jeden a pol milióna Arménov Turkami. Ide o krvavé dedičstvo brutality Osmanskej ríše, ktorá dodnes trápi nielen potomkov tých, ktorí prežili, ale aj samotných Turkov, ktorí dodnes toto zverstvo popierajú.

Vždy si treba dvakrát rozmyslieť, či chcete v rámci svojej krátkej návštevy tejto post-socialistickej krajiny zájsť aj do Náhorného Karabachu. Toto územie je lákavé i nebezpečné zároveň. Ak to chcete risknúť, najprv si zistite, či tam v nedávnom období nedošlo k nejakej prestrelke. Tiež si dobre rozmyslite, s kým sa do debaty o tomto zabudnutom, no stále pretrvávajúcom konflikte – boji o územie a identitu medzi Arménmi a Azerbajdžancami pustíte. Našťastie, toto susedské nepriateľstvo medzi Arménskom a Azerbajdžanom prebieha skôr na politickej, ako na medziľudskej úrovni. Každý Armén má nejakého príbuzného či kamaráta v susednej krajine a naopak.

klastory-a-chramy-vsade-foto-ramazan-aygat-copy

Prepojenie pohanského sviatku s kresťanským

Vo výčte možných sporov a potenciálnych slovných potýčok možno pokračovať. Vhodnou témou je lokalizácia hory vulkanického pôvodu: Ararat. Ide o národný symbol Arménska, o ktorom sa traduje, že tam odpočíval aj Noe so svojou archou. Ak budete popíjať arménsky koňak, pivo či víno (všetky sú naozaj lahodné) v miestnom lokále, vyhnite sa otázke – na koho území toto pohorie so snehovou pokrývkou na vrcholku leží. Na základe rôznych politických výmen medzi susedmi z minulosti totiž vrch teritoriálne prináleží Turecku. Ale Arméni to ťažko príjimajú.

Arménsko ako prvá krajina adoptovalo kresťanstvo za svoje oficiálne štátne náboženstvo a nie náhodou tu viera zohráva dôležitú úlohu. Iné náboženstvá a menšiny sú zastúpené len v pár percentách. Porozumieť hovorenému slovu v oficiálnom jazyku (zvukovo pripomínajúcom mix rumunčiny a arabčiny) je problematické a písanému v originálnej, akoby kudrlinkovej abecede ešte ťažšie. Domáci našťastie vedia po rusky a polovica dospelých sa dohovorí aj po anglicky.

Začiatkom júla som mala tú smolu, že som bola v centre Jerevanu, keď sa oslavoval pohanský (neskôr adoptovaný aj cirkvou) sviatok vody – Vardavar. V ten deň je vonku dovolené takmer všetko, a tak na vás policajti aj taxikári strieľajú z vodnej pištole, tínejdžeri vás oblievajú kýblami vody z fontány. Slovenské slávenie veľkej noci je oproti tomuto nič. Počas Vardavaru je dobré nebrať si so sebou mobil, alebo ho treba poriadne zabaliť spolu s dokladmi a peniazmi do plastového sáčku. Miestni si na zahraničných návštevníkoch a najmä návštevníčkach zgustnú. A hoci bolo vonku horúco, moje premoknutie do nitky sa pretavilo do nepríjemnej angíny.

predaj-armenskych-pochutok-copy

Živé a neživé suveníry

Pred svorkami chlapcov s vedrami vody sme sa skryli na tradičnom trhovisku so suvenírmi, kam si mladí ísť netrúfli. Tu sa predávali ikony svätých, biblie viazané v koži, vyrezávané kríže a zdobené ružence. V centre je niekoľko parkov, ktoré sú vždy doplnené sochou národného hrdinu v nadživotnej veľkosti a kamenné fontány z čias komunizmu. Vodou a rezanými kvetmi sa tu veru doslova plýtva. Socialistický duch v myslení a odievaní niektorých Arménov pretrváva.

Po roku 2000 sa spoločenský (najmä nočný) život obyvateľstva hlavného mesta výrazne zmenil. Po večeroch sa húfne vysedáva v uliciach a na terasách, pozerá sa na tancujúcu fontánu a pije sa pomerne lacný alkohol. EU a USA sa predháňajú v tom, kto bude mať v Jerevane viac administratívnych budov, obchodov aj pobočiek mimovládok. V podzemí mesta už objavíte butiky s handrami a šperkami, ktoré ani v Bratislave nenájdete. Nakupujú v nich zväčša partnerky diplomatov a pracovníčky nadnárodných organizácií.

Text: Boba Markovič Baluchová, Foto: Roman Hajduk, Ramazan Aygat

Posted in global problems, minority issues | Tagged , , , | Leave a comment