Zlepšovať aktivity sociálneho podniku i vzdelávať znevýhodnenú mládež v rámci dobrovoľníckeho pobytu v Gruzínsku (rozhovor)

O svojom pobyte v nízkopríjmovej krajine hovorí: „Byť mimo svojej komfortnej zóny je dobrý tréning a zároveň aj budíček pre toho, kto si neuvedomuje, aké privilégiá a možnosti máme na Slovensku vďaka EÚ my.“ Martin Pavelka – rozvojový dobrovoľník v gruzínskej organizácii For better Future.

Martin Pavelka a jeho projekt Leadership academy v Gruzinsku

Máš precestované rôzne kúty sveta, dokonca si pracoval v oblasti ľudských zdrojov v zahraničí. Prečo si sa rozhodol na rok opustiť prácu a odísť dobrovoľníčiť?

Vždy som cítil zodpovednosť byť súčasťou riešenia. Považujem sa za humanistu a teda práca s ľuďmi bola pre mňa vždy prvoradá. Počas štúdia ruských a východoeurópskych štúdií som okrem dobrovoľníčenia v Aliancii Fair-Play a dobrovoľníckom centre CARDO absolvoval aj stáž na americkom veľvyslanectve. Neskôr, počas magisterského štúdia, som začal pracovať na HR oddelení úspešnej nemeckej spoločnosti. Mal som však pocit, že tam, kde väčšina mladých v dnešnej dobe končí, ja len začínam. Túžba byť súčasťou zmeny na medzinárodnej úrovni neutíchala.

Kedy teda padla voľba stať sa rozvojovým dobrovoľníkom vďaka programu ADRA Slovensko a s podporou SlovakAid?

Krátko po roku, strávenom vďaka Európskej dobrovoľníckej službe (EVS), v sociálnom inkubátore Impact Hub vo Viedni. Tam som bol okrem koordinácie medzinárodnej komunity viac ako päťsto sociálnych podnikateľov z celého sveta zodpovedný aj za vybudovanie a vedenie medzinárodného tímu dobrovoľníkov, event management a komunikáciu. Rovnako som mal šancu pomáhať viedenskej pobočke Lekárov bez hraníc vo výbere terénnych pracovníkov na zahraničné misie.

Nasledovali potom ešte dva mesiace v jednom z najchudobnejších štátov Indie, Tamil Nadu, kde som spojil dobrovoľníctvo a svoj záujem o jogu. Prechod do rozvojovej oblasti prišiel teda v ten správny moment. Všetky tieto udalosti mi napomohli uvedomiť si vlastné hodnoty, priority a zamerať sa na to, na čom skutočne záleží. V mojom prípade to je pomoc a podpora tých, ktorí si sami pomôcť nedokážu, alebo v tom potrebujú pomocnú ruku.

Dobrovoľníctva máš za sebou už pomerne veľa. Počas predvýjazdovej prípravy u dobrovoľníkov a dobrovoľníčok často hovoríme o očakávaniach, správnej motivácii, ale i obavách z pobytu. Ako tomu bolo u teba?

Radšej raz vidieť, ako stokrát počuť. Dlhodobo žiť a pracovať na zahraničnom projekte je totiž diametrálne odlišné od toho, čo človek vidí v médiách alebo číta v beletrii. Za kľúčové by som označil: podrobne si naštudovať situáciu a región, v ktorom bude človek pôsobiť. Rovnako dôležité je vnútorné rozpoloženie človeka pred výjazdom a jeho dlhodobá motivácia pre danú oblasť. Byť dlhodobo sám v teréne, v ktorom sú životné štandardy a spoločenské normy na úplne inej úrovni, nie je najjednoduchšie. Čím máte lepšiu prípravu, tým je tento prechod ľahší.

V čom oceňuješ prípravu na dobrovoľníctvo v tíme ADRA Slovensko?

ADRA Slovensko má vďaka svojej aktívnej účasti na dobrovoľníckych programoch SlovakAid a EU Aid volunteers pripravenú stratégiu a materiály, ako mladých pripravovať a vysielať na svoj pobyt. Podmienkou pre účasť v týchto pobytoch tiež býva povinná predodchodová stáž v jej kancelárii v Bratislave. Počas intenzívnej mesačnej stáže som mal i ja možnosť nielen spolupracovať na projektovom manažmente, ale aj priamo komunikovať s aktérmi rozvojovej spolupráce. To mi prácu v teréne neskôr mnohokrát uľahčilo. Počas stáže a prípravy v ADRA Slovensko sme sa s kolegami a kolegyňami veľmi zblížili, a to najmä na ľudskej úrovni, čomu sa veľmi teším.

Projekt Lets play together s kolegami z FbF

Prečo si si vybral pre svoj dobrovoľnícky pobyt krajinu Gruzínsko?

Krajiny bývalého Sovietskeho zväzu ma vždy fascinovali a prišli mi zahalené rúškom tajomstva. Aj to bol dôvod, prečo som sa rozhodol ísť študovať práve rusistiku. Pracovať s vnútorne presídlenými osobami (tzv. IDPs) som považoval za výzvu. A keďže výzvy vyhľadávam, Gruzínsko sa stalo jasnou voľbou.

V akej organizácii tam teraz pôsobíš?

Pracujem pre lokálnu organizáciu For Better Future, ktorá sa zameriava na podporu vnútorne presídlených osôb, a to najmä tých najviac zraniteľných skupín – žien, detí a mladých ľudí. Moja hostiteľská organizácia bola založená práve týmito vnútorne presídlenými osobami. Taktiež pracujem aj pre ich sociálny podnik Ikorta, v ktorom dvanásť vnútorne presídlených žien vyrába tradičné emailové šperky.

Nie všetci rozumejú problematike vnútorného presídľovania osôb. Môžeš ozrejmiť – prečo a v ktorom období boli títo ľudia presídlení do Tserovani?

Zo svojich domov museli utiecť pre gruzínsko-ruskú vojnu o región Južného Osetska v roku 2008. Hneď po vojne dala gruzínska vláda vystavať niekoľko osídiel v pohraničných regiónoch. Ide o radové zástavby. Najväčším je osídlie Tserovani neďaleko Tbilisi, v ktorom žije cca 8000 etnických Gruzíncov a Gruzíniek v dvoch tisíckach jednoduchých domov. V jednom z nich sídli aj For better Future a v ďalšom spomínaná Ikorta.

Ako sa darí uspieť na trhu sociálnemu podniku Ikorta?

Ikorta je skutočný úspech. A to zaslúžene. Ženy, pracujúce pre Ikortu, sú tejto kreatívnej tvorbe plne oddané a vkladajú do nej všetku energiu aj čas. Počet zamestnankýň sa rozšíril z troch na dvanásť; momentálne sme v štádiu rebrandingu – rozširujeme portfólio, budujeme online obchod a prehlbujeme spoluprácu s lokálnymi podnikmi. Emailová tvorba má v krajine silnú tradíciu a každoročný nárast turistov v Gruzínsku tomu napomáha.

sheltered workshop for IDPs - social entrepreneurs

V Gruzínsku sa po vojnovom konflikte objavilo množstvo národných mimovládnych aj medzinárodných organizácií. Ako je tam ich prítomnosť a aktivity cítiť?

Gruzínsko je mimoriadne rozmanitá a multietnická krajina, potreby ľudí sa tu preto rôznia. Medzi hlavné témy však patria najmä: integrácia marginalizovaných skupín, podpora zamestnanosti v regiónoch a podpora rurálneho hospodárstva. Pôsobenie organizácii líši v závislosti od regiónu. Je tu mnoho dobrovoľníkov, a to najmä vďaka programu Európskej dobrovoľníckej služby a americkému Peace Corps programu. Do rozvojovej spolupráce s Gruzínskom sa investujú veľké peniaze. Je však cítiť, že tento pohár už je plný. Pokiaľ sa majú diať ďalšie zmeny, iniciatíva musí prísť zo strany štátu, no to sa nedeje. Za kľúčové teda považujem podporu rozvoja dobrej správy vecí verejných a občianskeho aktivizmu.

Ako v samotných regiónoch cítiť pozostatky vojny, resp. vojen z minulosti?

V celej krajine je silno cítiť dvestoročná ruská nadvláda, najmä následky pádu Sovietskeho zväzu a chaos s ním spojený. Po rozpade ZSSR v rokoch 1992­­–94 v krajine prebiehala občianska vojna, zapríčinená štatútom Abcházska a Južného Osetska. Dodnes sa obe separatistické oblasti, podporované Ruskom, snažia o odtrhnutie od Gruzínska.

Vstup do odštiepeneckých regiónov Južného Osetska z gruzínskej strany nie je pre väčšinu ľudí možný. Dostať sa do neho dá jedine z ruskej strany. Abcházsko je už iný príbeh. Pokiaľ však máte juhoosetskú pečiatku v pase, naspäť do Gruzínska vás nepustia. Vďaka médiám (napr. Echo Kavkaza) vieme, čo sa tam deje, nik však presne nevie, ako to v Južnom Osetsku vyzerá. Jasné však je, že životné podmienky sú tam ešte brutálnejšie, ako v ostatných regiónoch Gruzínska.

Čo ťa prekvapuje na fungovaní / nefungovaní krajiny (v čom musí Gruzínsko pridať, aby mohlo raz patriť do EÚ)?

Ako hlavný problém vidím nezáujem a laxný prístup zo strany štátu k problémom ľudí. Výborne to bolo vidieť nedávno počas prezidentskej kampane. Problémy, ktoré ostávajú dlhodobo neriešené, len prehlbujú existujúce problémy.

Gruzínci však vedia byť aj sebakritickí. Keď sa ich opýtate, ako by charakterizovali svoj národ, odpoveď znie: „lenivý“. Z historického kontextu vyplynulo, že v krajine majú všetko, čo k prežitiu potrebujú. Aj pre svoju izolovanú polohu a bohatstvo týchto zdrojov ich teda nič nesúri; na všetko príde raz čas.

Ako vyzerá tvoj bežný deň v Tserovani?

Rána bývajú veľmi pokojné, pracovať sa nezačína skôr, ako o 10ej. Veľa vecí sa preberá pri káve alebo spoločnom obede, tie tu majú silnú tradíciu. Tserovani si žije vlastným životom, čas a priestor sú tu vnímané úplne inak. V štýle: „Niet sa kam ponáhľať, všetko sa nejak zvládne.“ Ako bolo v predošlej odpovedi naznačené: Je príjemné byť mimo mestského zhonu, na druhej starne sú aj momenty, keď to vie človeka frustrovať. Až prílišná ležérnosť k produktivite organizácií nepridáva.

Si laický environmentalista, máš rád komunitné projekty, cvičíš jogu, triediš odpad. Ako je na toto nastavená gruzínska spoločnosť?

Gruzínsko je multikulturálna krajina a aj istý stret svetov, konceptov, prúdov. Gruzínci sa ako národ spoliehajú na silu svojej komunity. Aj vďaka väčšiemu záujmu turistov a podpore z rôznych grantov sa začínajú rodiť zaujímavé komunitné projekty (napr. inciatíva mladých architektov, ktorí vytvárajú nové zelené plochy v Tbilisi). Je tu tiež pár alternatívnych priestorov, ako napr. Fabrika. Avšak témy, ktoré sa skloňujú v Európe, ako napr. klimatická zmena či správa odpadu, tu ani len neexistujú. Krajina má jednoducho iné, zreteľnejšie problémy, s ktorými zápasí, či už je to korupcia alebo napríklad fakt, že 20 % rozlohy krajiny je okupovanej Ruskom.

praca s detmi v psom utulku

Vráťme sa ku konkrétnym aktivitám v hostiteľskej organizácii For better Future. Aké projekty tam máš na starosti?

Časť svojho času venujem podpore rozvoja sociálneho podniku Ikorta v Tserovani, kde dvanásť vnútorne presídlených žien vyrába tradičné, gruzínske šperky z emajlu. Zameriavam sa tu najmä na zvýšenie viditeľnosti podniku, efektívnejší marketing. Taktiež pracujem na spomínanom rebrandingu, hlavne na spustení internetového obchodu, ktorý sa už onedlho stane realitou. V rámci iného projektu, zameraného na podporu zamestnateľnosti presídlenej komunity, budem mať na starosti priamo tému sociálneho podnikania.

S miestnou mládežou pracujem ako učiteľ či mentor na dennej báze. Ide o tínejdžerov a deti, ktoré pre svoj sociálny status a neuspokojivý vzdelávací systém nemajú veľa možností na sebarealizáciu a kvalitné vzdelávanie.

Zaujímajú ma aj menej skloňované témy ako napr. ochrana životného prostredia. Podarilo sa mi zaviesť recyklačný program vo verejných inštitúciách v osídlí, ako aj zorganizovať kampaň, vďaka ktorej sa nám podarilo očistiť od plastov jednu z hlavných dopravných tepien v osade. V osídlí taktiež plánujeme vytvoriť nové zelené plochy. Rovnako sa snažím propagovať ideu dobrovoľníctva ako cesty zmeny.

Akú spätnú väzbu dostávaš na svoje aktivity?

Na svoje aktivity dostávam veľmi dobrú spätnú väzbu. Je dobré cítiť, ako si tí, pre ktorých to robíte, vážia vašu energiu a čas, ktorý do nich vkladáte. Taktiež vidno, ako sa miestna mládež teší vašej prítomnosti.

Pracuješ ale aj na projektoch mimo osídlia Tserovani, a to z vlastného popudu. O čo presne ide?

Ide o tzv. Leadership Academy. Na týždennej báze jazdím do jednotlivých osídlí a pracujem s presídlenou mládežou. Pomocou rôznych praktických a interaktívnych aktivít pracujem na rozvoji ich „soft-skills“ (mäkkých zručností), ktoré sa im zídu – či už v študijnom alebo neskôr v pracovnom živote.

Rovnako pripravujem projekt, ktorý má za cieľ podporiť rozvoj občianskej spoločnosti v najchudobnejšom presídlenom horskom osídlí Prezeti. Pomocou mikrograntu od SlovakAid budeme stimulovať mládež k väčšej občianskej aktivite a dáme im „know-how“ v oblasti mapovania potrieb. Chceme, aby sa zamysleli nad hlavnými výzvami vo svojom osídlí a aby spolu ako komunita navrhli riešenia najviac pálčivých problémov. Počas trvania projektu sa budeme zameriavať najmä na mentoring mládeže a koordináciu ich návrhov.

Čo všetko by si v tamojšej komunite chcel zmeniť či zlepšiť k lepšiemu, ale počas tvojho pobytu sa to asi nepodarí?

Tých nápadov som mal viac, no človek si až po istom čase začne uvedomovať komplexitu celej sitácie. Jedným z hlavných problémov vidím prístup k vode. Voda, ktorá by mala slúžiť na bežnú, dennú spotrebu, sa používa na zavlažovanie záhrad. Od jari do jesene skoro každý deň dochádza k poldňovým výpadkom vody. Toalety v školách pre presídlené deti sú v katastrofickom stave. Latríny, ktoré sa nachádzajú v mimoškolských prístavbách, sú však v takom stave, ktorý ani neviem sám opísať. Je smutné vidieť, ako ľudia, ktorí prišli o všetko, sa musia kvôli ignorácii zo strany štátu uspokojiť s menej ako minimom.

Ak v tom prvý krok neurobí štát, možno opäť dobre padnú projekty slovensko-gruzínskej rozvojovej spolupráce. Aké plány máš ešte na obdobie do konca tvojho dobrovoľníckeho pobytu v Tserovani?

Pomáham práve vysielajúcej organizácii ADRA Slovensko v príprave nových zahraničných projektov na najbližšie obdobie. Možno sa tam zahrnú aj projekty na zabezpečenie pitnej vody a sanity. Zameral som sa tiež na mapovanie a budovanie nových partnerstiev v regióne východnej Európy a strednej Ázie, do ktorých by sme aj v tomto roku mohli vyslať našich rozvojových dobrovoľníkov dobrovoľníčky.

Vo voľnom čase sa snažím písať články o pálčivých sociálnych témach v Gruzínsku. Čas tu však letí nesmierne rýchlo, preto musím aktivity prioritizovať.

play day

V čom má teda podľa teba zmysel poskytovanie rozvojovej pomoci, resp. spolupráce v tamojšej krajine ako súčasti Východného partnerstva?

Je to skoro až naša zodpovednosť – predať ďalej skúsenosti, ktoré my ako krajina a spoločnosť máme a ukázať tak lokálnym inštitúciám, že existujú rôzne spôsoby – ako sa postaviť k téme dobrej správy vecí verejných, poľnohospodárstva alebo sociálneho podnikania. Myslím, že Gruzínsko veľmi oceňuje podporu, ktorú dostáva od svojich európskych a amerických partnerov. Je tiež očividné, že táto spolupráca prisieva priamo či nepriamo k zvýšeniu životného štandardu v krajine, a to je dôležité.

Na význame správne implementovaných projektov rozvojovej spolupráce (vrátane dobrovoľníckych programov) pre lokálne komunity sa zhodneme. V čom je však prínosný takýto typ rozvojového dobrovoľníctva pre samotných mladých ľudí, vyslaných na svoju misiu do nízko-príjmových krajín?

To asi záleží od toho, koľko toho vie človek pre seba z pobytu vyťažiť. Treba ísť na maximum. Nie túžba po zisku, ale aboslútne oddanie sa tomu, čomu človek verí, prináša vždy svoje plody. Okrem raketového osobnostného rastu si človek vytvorí celkom nové sociálne prepojenia, uvedomí si rozmanitosť života a rozšíri svoj obzor. Byť mimo svojej komfortnej zóny je dobrý tréning a zároveň aj budíček pre toho, kto si neuvedomuje napr. privilégiá, ktoré my vďaka EÚ dostávame.

V čom by mohol byť tento typ vycestovania do tzv. rozvojovej krajiny naopak zavádzajúci či neprínosný pre mladých?

Neverím, že nejaká životná skúsenosť može byť pre človeka neprínosná. Pokiaľ sa dobrovoľník naplno oddá tomu, čo práve robí, zákonite to nielen na ňom, ale aj na okolí zanechá istú stopu. Stretol som pár dobrovoľníkov, ktorí zažívali sklamanie, no všetko je to iba vec perspektívy. Aj s málo zdrojmi sa dá urobiť veľa.

Niektorí naši dobrovoľníci a dobrovoľníčky sa po návrate uberú v živote novým smerom (z komerčnej sféry prejdú do tej neziskovej, charitatívnej). Možno je o tom ešte predčasné hovoriť, no kam to ťahá teba?

O tom, že svoj život budem aj naďalej prepájať s potrebami iných, najmä zraniteľných ľudí, nepochybujem. Človek má ísť pôsobiť tam, kde je potrebný. Tomuto verím, a podľa toho aj konám. Svoje ďalšie kroky by som chcel smerovať do oblasti krízového manažmentu, teda zasahovaniu v oblastiach, postihnutých prírodnými, ako aj človekom spôsobenými katastrofami. Rovnako si však viem predstaviť aj prácu v oblasti migrácie. Komerčná sféra je pre mňa už prečítaná kapitola.

Text: Boba Markovič Baluchová, Foto: ADRA Slovensko, For better Future a archív M. Pavelku

Advertisements
Posted in community development, development cooperation, global problems, IDPs, leadership, NGOs' work | Tagged , , , , , , , , , | Leave a comment

Uzbecká bavlna je stále klíčovou komoditou i za cenu porušování lidských práv

Bavlna, kdysi označována jako bílé zlato, nyní se o ní mluví spíše jako o prokletí Uzbekistánu. Ukazuje se, že jde o velmi komplikovány případ závislosti na něčem, co je příčinou a řešením rozvojových deficitů v tomto asijském státě. Jaké jsou sociální a lidskoprávní důsledky pěstování této monokultury?

Historie pěstování bavlníku sahá do 19. století, kdy současná teritoria Uzbekistánu byla částečně obsazena ruským impériem. S nástupem průmyslové revoluce poptávka po bavlně, jakožto klíčové surovině pro výrobu textilií, stoupala v industrializujících se zemích. V ruském impériu textilní průmysl patřil mezi nejvíce rozvinuté typy průmyslu. V plánech ruského cara bylo založit na území Turkestánu rozsáhlé plantáže bavlny, aby se impérium stalo nezávislým na dodávkách ze Spojených států. Tyto plány byly však narušené první světovou válkou, kdy došlo k zániku říše a vzniku Sovětského svazu.

Se vznikem Uzbecké sovětské socialistické republiky v roce 1924 byl položen začátek proměny bývalého Bucharského emirátu do hlavního zdroje bavlny pro celý Sovětský svaz. Samotný proces kolektivizace, tj. nedobrovolného slučování bývalých soukromých zemědělců do družstev, neprobíhal hladce a až teprve ve třicátých letech dvacátého století byl konsolidován. Před nástupem komunistického režimu bavlna se pěstovala pouze v oblasti Ferganského údolí.

forced cotton harvesting in Uzbekistan - photo_HRW

Bavlnová soběstačnost za Stalinova působení v čele SSSR

Bylo jasné, že další zvýšení produkce bavlny ve Střední Asii není možné bez rozšíření plochy orné půdy. Což není úplně jednoduchý úkol vzhledem k tomu, že území dnešního Uzbekistánu má kontinentální klima s rozsáhlými aridními oblastmi. Je nutné podotknout, že v těchto oblastech již existovaly tradiční způsoby zavlažování – například využití dřevěných vodních kol chigir, která mohla zvednout hladinu vody na úroveň polí, nebo také budování podzemních zavlažovacích kanálů, kterým nehrozila rychlá evaporace vody. Toto tradiční vědění bylo rychle ponechané bokem v třicátých letech 20. století, kdy Sovětská vláda uskutečňovala megalomanské projekty, které v ruském impériu nikdy nebyly zrealizované – a to, mimo jiné i díky příchodu amerických inženýrů, kteří pomáhali při budování nové tváře Centrální Asie.

Teprve během Stalinova působení v čele SSSR, byly dosažené cíle kolektivizace a zároveň bavlnové soběstačnosti. Aridní oblasti uzbeckého venkova byly proměňovány na bavlněná pole pomoci irigaci, která byla realizována budováním sítě zavlažovacích kanálů ve velikosti a rozsahu, které v oblasti nikdy neměly obdoby.

Dvacátá až třicátá léta by tak souhrnně mohla být označena za léta, kdy docházelo k „dobývání přírody“ Sovětským svazem, pohrdání místním věděním (místní obyvatelé třeba nikdy nebudovali irigační kanály jako přímé linie, argumentujíc tím, že řeka musí „vidět“ kam poteče dál – de facto ale respektovali terén). Dalším důležitým aspektem tradičního způsobu pěstování bavlny bylo střídání kultur na polích, typicky bavlny a vojtěšky, která byla konzumována hospodářskými zvířaty, která produkovala hnůj jakožto důležitý zdroj hnojiva. Sovětská dobová propaganda byla však vůči tomu poněkud agresivní: vyhlašovala se „válka primitivismu“, „ataky na poušť“, nebo „není špatná půda, je pouze špatný farmář“.

Není špatná půda, je pouze špatný farmář

Hlasitá rétorika je pouze jednou ze součástí sovětského programu zavlažování polopouštních oblastí Centrální Asie pro pěstování bavlny. Tato monokultura je mnohem víc náročná na lidskou práci, než
například pšenice nebo rýže, vyžaduje aplikaci velkého množství chemikálií, práci v nepříznivých klimatických podmínkách pří absenci základní infrastruktury. Ve čtyřicátých létech byl region postižen epidemií malárie, proti které sovětská vláda neměla dostatek léků. Rozšířená byla i četná respirační, oční a kožní onemocnění, která byla vyvolána všudypřítomným bavlněným pylem a prachem na polích.

Právě proto proces pěstování bavlny může být charakterizován využitím velkého množství nucených pracovníků – od vězňů přes nucené přesídlence ze západních regionů SSSR po tzv. administrativní zdroje – tedy zaměstnance státního sektoru. Množství nuceně přesídlených osob na východ od Uralu v celém Sovětském svazu činilo 2 303 279, mezi ně patřili ruští Němci, Karačajové, Kalmykové, Čečence, Inguši, Balkaři, Krymští Tatarové a Meschetští Turci. Jenom v Uzbekistánu v roce 1945 žilo 181 800 takových vyhnanců, kteří podléhali speciálnímu režimu.

Po pádu Sovětského svazu se produkce bavlny v Uzbekistánu významně snížila, ale i přesto je dnes nejvýznamnějším producentem v regionu, od roku 1991 do roku 2016 Uzbekistán drží šesté místo v žebříku největších producentů na světě dle FAO.

 

Uzbecký model uspořádaní vlastnictví půdy

Distancování od sovětského modelu řízení ekonomiky se v něčem daří a v něčem nikoliv. Se získáním nezávislosti se postupně začaly otevírat příležitosti k přechodu na více liberální model zemědělské produkce. Od roku 1991 se začaly rýsovat kontury tzv. uzbeckého modelu neboli formy uspořádaní vlastnictví půdy a zemědělské produkce.  Z bývalých kolchozů a sovchozů začaly vznikat kolektivní farmy, které dodnes mají podobný způsob fungování, nově byly ale představeny tzv. dekhan a shirkat farmy. Dekhan a shirkat představují zavedení prvků soukromého rodinného (dekhan) a družstevního (shirkat) vlastnictví, tedy konkrétně celoživotního leasingu s právem na předání pozemku potomkům.

Na tyto farmy dnes připadá zhruba 90 % dnešní produkce bavlny v Uzbekistánu. Samotní farmaří, však podléhají velmi kontroverznímu systému nepřímého zdanění, který funguje na bázi státní objednávky, díky kterému jsou nucení produkovat bavlnu v množství, které stanovuje stát a prodávat ji za finanční částky, které taky stanovuje stát.

Systém dvojitých cen a nepřímého zdanění, státní objednávka na produkci bavlny a polo-privatizace, které jsou popsané výše, nechávají široké pole pro korupci, která protíná všechny vrstvy společnosti. Dle Transparency International se Uzbekistán umístil na 157 ze 180 míst v Indexu vnímání korupce. 20 % místních obyvatel vnímá boj s korupcí jako rozvojovou prioritu číslo jedna, dalších 20 % uvádí, že boj s korupcí by významně přispěl k redukci chudoby a ekonomickému růstu.

Uzbekistan - forced labour - Photo Anti-Slavery International

Nucené práce na polích jak ze sovětských dob

Hesla z dob socialistické soutěže „Hamma pachtaga!“ (uzb.: „Všichni za bavlnou!“) nikam nezmizela během existence samostatného Uzbeckého státu, aspoň co se sběru bavlny týče. Její produkce v nejlepší roky činila zhruba 2,6 tuny z hektaru, což odpovídá světovému průměru. Zatímco ve Spojených státech nebo Brazílii úrodu sbírají převážně stroje, nebo v Indii samotní farmáři, situace v Uzbekistánu je poněkud jiná. Sběr bavlny je strategicky důležitý pro vedení státu, a proto např. během Karimovy epochy bylo k polním pracím donucováno až pět milionů lidí ročně.

Ze sovětských dob systém zdědil nejenom státem řízenou ekonomiku, ale i zvyk využívat administrativní zdroje – tedy státem placené zaměstnance – k nuceným pracím na polích. Je celkem běžné, že během období sklizně na polích pracují zaměstnanci místních úřadů, drobní podnikatelé, učitelé, zdravotnický personál, studenti a žáci středních škol. Za svoji práci většinou nedostávají žádnou odměnu. Kdyby odmítli vyjít na sběr, hrozilo by jim totiž vyloučení ze školy nebo propuštění z práce. Jednou z cest, jak se tomu vyhnout je prokázat zdravotní nezpůsobilost, nebo si zaplatit náhradního pracovníka, což otevírá široké možnosti pro korupci.

Není to ale jediný způsob jak donucovat občany k větší participaci v kampaních na sběr bavlny. Například v roce 2015 v oblasti Samarkand místní úřady v souvislosti se zahájením sběru bavlny zakázaly svatby a bankety v restauracích. V Bukharské oblasti byli na pracovišti vysláni prostitutky a osoby závislé na alkoholu a drogách, kteří byli registrovaní na místním policejním oddělení.

Dětská práce také přítomná během bavlněných kampaní

Nedílnou součástí procesu pěstování bavlny v Uzbekistánu je i dětská práce. Výše popsaný systém nucené práce vyžaduje občas i účast lidí ve věku nižším než 16 let. Když je na místech zjevný nedostatek pracovní síly – ať už se jedná o regulérní dělníky nebo zaměstnance státního sektoru – do práce na polích se zapojuji žáci středních škol nebo členové rodin, které si z ekonomických důvodů nemůžou dovolit zaplatit náhradu za ekonomicky aktivní členy. Práce na polích probíhá nejenom v těžkých podmínkách, které ohrožují dětské zdraví, ale také i během školní výuky, což má bezprostřední vliv na kvalitu získávaného vzdělání.

Evidence o použití nucené práce pro pěstování bavlny je rozsáhlá a byla pokryta jak v reportech nezávislých lidsko-právních organizací, tak i v médiích. Paradoxem však zůstává, že nehledě na skutečnost, že dětská práce je zakázaná Ústavou Uzbekistánu a širokou škálou dalších formálních závazků, je stále přítomná během bavlněných kampaní. Uzbekistán ratifikoval všechny klíčové mezinárodní konvence vztahující se k využití dětské práce, nicméně v praxi více než 240 tisíc dětí ve věku 5 až 14 let byly využity jako pracovní síla v roce 2006 (jedná se o účast děti nejenom v zemědělském sektoru, ale i v dalších).

Uzbekistán projevuje postupný pokrok, co se týče využití nucených prací v produkci bavlny, ale do jaké míry je dostatečný, stále zůstává předmětem debaty. Názorně to ukazuje kauza spojená s investicemi Světové banky do zemědělských projektů v Jižním Karakalpakstánu. Investice do irigace, která činila 337.43 milionů USD, byla mimo jiné podmíněna tím, že Světová banka bude klást zvláštní důraz na prohibici využití nucené práce. Součástí projektu byl i monitoring polních prací, který měla v gesci Mezinárodní organizace práce.  V roce 2017 Mezinárodní organizace práce prohlásila, že “Nepřípustnost dětské práce je uznávána všemi částmi společnosti: úřady, učiteli, odborníky, zemědělci, rodiči a samotnými dětmi. Uzbekistán postupně ukončil organizovanou dětskou práci”.

Současné jádro problému: kvóty na sběr bavlny a nízké mzdy v sektoru

Vláda Uzbekistánu v čele se současným prezidentem Šavkatem Mirzijojevem opakovaně prohlašovala, že jejím cílem je vymýtit jak dětskou práci, tak i jakékoliv nucené práce. Jistým pokrokem je snížení celkového počtu učitelů a mediků, kteří již nejsou vysílaní hromadně na pole. Dalším pozitivním posunem je snaha státu zvýšit výplaty za sběr bavlny, které jsou progresivní od počátku do konce sezóny, nicméně jsou stále nedostatečné pro zvýšení atraktivity této náročné práce pro sběrače, kteří pracují například v Kazachstánu, kde možnosti výdělku za stejnou práci jsou násobně vyšší.

Jádrem problému nucených prací jsou jak kvóty na sběr bavlny, které uvaluje centrální vláda na regiony, tak i nízké mzdy v sektoru – od září 2018 sběrači bavlny dostávají od 650 soumů (0,08 $) do 1000 soumů ($ 0,12). Tyto mzdy vedou k odtoku pracovní síly do sousedních států. Důležitým následkem je i genderový aspekt nucených prací – většinou to jsou ženy, které pracují v polích.

Kulturní aspekty nucených práci

Pro stát je bavlna stále klíčovou komoditou, otázkou národního blahobytu a práce na polích se označuje jako hašar – neboli dobrovolné práce, která má hluboké kořeny v uzbecké kultuře. Ke kulturnímu aspektu nucených práci patří i vnímání autorit ve společnosti, které prolíná uzbecké kulturní pole již od dob Sovětského svazu přes dlouholetou autoritářskou vládu Islama Karimova až po dnešní dny.

Absence demokratických prvků konzervuje současný status quo, vede ke striktnímu dodržování nepsaných pravidel. Občas to vede k situacím naprosto absurdním: v roce 2015 během návštěvy Ferganského údolí tehdejším premiérem Mirzijojevem, chtěli místní úřednici ukázat, jak krásnou a bohatou mají vesnici, přesto že už bylo po sklizni. Došlo k tomu, že 400 farmářů bylo donuceno místní vládou přilepovat lepidlem krabičky bavlny zpátky na stonky.

 

Text: Štěpán Vaškevič, Foto: Anti-Slavery International, HRW

Autor je studentem magisterského oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu Rozvojové příležitosti Str. Asie na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in climate change, global problems, human rights | Tagged , , , , , , , | Leave a comment

Pěstování bavlny v Uzbekistánu: prokletí nebo rozvojová šance?

Koncem minulého století vyprodukoval Uzbekistán zhruba 2,5 milionu tun bavlny, což představovalo více než 20 procent celosvětové produkce bavlny. Pěstování bavlny zásobovalo nejenom textilní průmysl v Sovětském svazu, ale i centrální vládu v Kremlu tvrdou měnou, díky exportu na světové trhy. Jaké to však mělo ekonomické a hlavně environmentální dosahy na uzbecké obyvatelstvo? Je bavlna prokletím pro Uzbekistán, nebo startérem pro rozvoj státu?

Během sovětského období bavlníkové plantáže zabíraly až 98 % celkové plochy určené pro pěstování technických plodin v Uzbekistánu. Celková rozloha plantáží v osmdesátých létech činila více než 2 miliony hektarů (což tvoří 4,47 % rozlohy republiky) a podíl republiky na dodávkách bavlny podnikům SSSR přesahoval.

cotton workers - Photo Anti-Slavery International

Korupční skandál – „případ bavlna“

Distribuce zisků z prodeje a nákladů na pěstování bavlny mezi centrální vládou a Uzbeckou SSR však nebyla ekvivalentní. Z Uzbekistánu se vyvážela nezpracovaná bavlna, ze které se vyrábělo vlákno, textilie a oblečení v ostatních částech Sovětského svazu. Na začátku devadesátých let Islam Karimov rozhořčeně označil bavlnu téměř hlavním nástrojem koloniálního vykořisťování Uzbekistánu sovětským centrem: “Nám se dostává 84 % nákladů na pracovní sílu pro pěstování bavlny a pouze 16 % příjmů z primárního zpracování. Ostatní republiky, které ji obdrží, mají ten poměr obrácený: výsledná košile, tkaná a šitá, například v Rusku, přináší kolosální zisk. Náročnost práce – nám, peníze – ostatním státům. To je to, co znamená stát se bavlnovou zásobárnou pro celou zemi.”

Nízké příjmy z prodeje bavlny byly v důsledku rozsáhlých korupčních schémat snižované ještě více. V tehdejším Uzbekistánu v reakci na rapidní nárůst produkce bavlny vznikla tzv. bavlněná nomenklatura neboli politická elita, která měla v gesci rozhodovací procesy, distribuci, zpracování a prodej bavlny. Na počátku osmdesátých let v Sovětském svazu bylo odhalené korupční schéma tzv. „případ bavlna“. Díky tomu světlo světa spatřila rozsáhlá korupce v nejvyšších patrech vedení Uzbecké republiky, což mělo za následek řadu zatčení politiků a funkcionářů. „Případ bavlna“ potvrzuje, že státem kontrolované pěstování „bílého zlata“ bylo atraktivní pro úzké zájmové skupiny, které za černý prodej suroviny získávaly zlato reálné.

 

Sektor pěstování pod kontrolou státního monopolu

Po pádu Sovětského svazu Uzbekistán se vyhnul přechodu na tržní hospodářství a s ním spojené šokové terapii. Naprostá většina klíčových sektorů (energetika, těžba, zemědělství aj.) jsou stále pod kontrolou státního monopolu. V Uzbekistánu se dnes vyrábí zhruba dvě třetiny veškeré bavlny vyprodukované v Centrální Asii. Bavlna hraje stále důležitou roli v ekonomice, i přes zřejmý pokles produkce po pádu Sovětského svazu je jedním ze zdrojů příjmů zahraničních měn. Důležitá je ale změna, kterou prochází uzbecké hospodářství ve snaze diverzifikovat zdroje exportních příjmů. Nezpracována bavlna tak poklesla z 60 % na 5 % v létech 1991-2015.

Dalšími důležitými položkami se tak staly například zpracovaná vlákna a textilie, jejichž export přinesl výnosy ve výši 1,32 miliard USD. Tím pádem se Uzbekistán snaží distancovat od sovětského modelu, kdy zpracování vláken a textilní výroba probíhaly mimo území tehdejší socialistické republiky a přejit tak od čistého exportu nezpracovaných vláken k diverzifikované produkci, která bude vynášet významnější zisk.

Ekologická katastrofa: Mizení Aralského moře

Jakékoliv vyprávění o pěstování bavlny v Uzbekistánu se neobejde bez zmínění jedné z největších ekologických katastrof dvacátého století: mizení Aralského moře. Pěstování bavlny v polopouštních oblastech Uzbekistánu v jeho kontinentálních klimatických podmínkách si vyžádalo obrovské množství vody. Voda pro zavlažování polí byla dopravována ze dvou hlavních řek Centrální Asii Amudarji a Syrdarji pomoci rozsáhlé sítě irigačních kanálů, jejíchž délka dnes činí 28 000 km. Následkem intenzivního zavlažování stalo zmenšení Aralského moře na 15 % jeho původní plochy a kvůli tomu se stalo pevninou bývalé mořské dno v rozloze 40 000 kilometrů čtverečních, kterému se nyní říká Aralkum.

Klíčovými důsledky vysychání Aralského moře jsou například písečné bouře, které obsahují velké množství solí, pesticidů a hnojiv, což má bezprostřední vliv na ekonomickou činnost, veřejné zdraví a ekosystémy v přilehlých oblastech. Z ekosystému, který byl kdysi domovem pro 12 endemických druhů ryb a byl nejvýznamnějším zdrojem příjmů v oblasti, se stala zóna ekologické katastrofy. Notoricky známé jsou fotografie lodí ležících na dně bývalého moře. Jsou to pozůstatky rybářské flotily, která dodávala každý rok 40 000 tun ryb do největší zpracovatelské továrny v Sovětském svazu.

Následky pro ekosystémy i zdraví komunity

Vznik Aralkumu přispěl nejenom k drastické proměně ekosystémů, extinkci původních druhů, salinizaci půd, ale také i k lokální klimatické změně. Ještě v šedesátých letech Aralské moře sloužilo jako jediný regulátor klimatu na místní úrovni. Nyní obyvatelé přilehlých oblastí zažívají mnohem intenzivnější teplotní výkyvy a kontinentální klimatické podmínky, které předtím byly zmírňované existencí moře.

Nejhorším možným následkem drastické proměny Aralského moře jsou zdravotní následky pro komunity obývající oblast Karakalpaku. Místní obyvatelé mají 3,5 krát vyšší prevalenci poškození DNA kvůli tomu, že jsou vystaveni depozici solí a pesticidů z otevřeného dna Aralského jezera. Téměř všichni obyvatelé Karakalpaku trpí anémií: 87 % mladistvých, 91 % netěhotných žen a 99 % těhotných žen.

cotton female harvester in Uzbekistan - photo ILO

Zákaz pěstování bavlny není řešení

Pěstování bavlny v Uzbekistánu je názorným příkladem rozvojového problému, pro který neexistuje univerzální řešení. Stávající systém je charakterizován rozsáhlým porušováním lidských prav, ekologickou devastaci oblasti Aralského jezera, nedemokratickým způsobem vládnutí, genderovou nerovností, odlivem pracovní síly, přetrvávajícími rozdíly mezi venkovem a městem a ekonomickým systémem, který je zděděn po Sovětském svazu.

Není jednoznačná odpověď na otázku, jak k řešení tohoto problému přistupovat. Zákaz pěstování bavlny se nabízí jako nejjednodušší řešení, které není proveditelné v praxi. Bavlna je stále zdrojem přínosů tvrdé zahraniční měny, která je nutná pro financování dalších odvětví průmyslu, industrializaci a politiky substituci importu. Následkem takového využití financí je ekonomický růst, který táhne ekonomiku Uzbekistánu k nejlepším výsledkům v regionu. Diskutabilní otázkou však zůstává, zda takový růst je sociálně spravedlivý, inkluzivní a udržitelný v dlouhodobém horizontu.

Z autorova hlediska ekonomický růst nesplňuje tato kritéria, jelikož do něj nejsou započítány environmentální externality a využívání nucených pracovníků. Tento růst je navíc závislý na současném statu quo ve světové spotřebě bavlny a je ovlivňován cenovou volatilitou.

Bavlna může sloužit jako základ pro rozvoj

Odmítnutí přechodu k tržnímu hospodářství a liberalizaci pomohlo Uzbekistánu zachovat status quo v produkci bavlny a nepřijít o tuto formu průmyslu. V tom se liší od některých afrických států, které se vydaly touto cestou a dnes se potýkají s problémy na úrovní národní ekonomiky v důsledku chaotických zahraničních investic s cílem rychlého vytěžení zisku. Uzbekistán disponuje vhodnými klimatickými podmínkami k pěstování bavlny, dostatkem vodních zdrojů za předpokladu jejích udržitelného managementu a taky rozsáhlým množstvím know-how a místního vědění. Tyto dva předpoklady umožňují říct, že bavlna může sloužit jako základ pro rozvoj, nicméně aby k němu reálně došlo, musí dojít k reálným změnám v ekonomice a společenském uspořádání.

Nelze ale spoléhat pouze na bavlnu a stabilní výnosy, které přináší. Současný politický systém neprošel demokratizaci od pádu Sovětského svazu. Celá řada společenských problémů pochází ze setrvačnosti, kterou konzervovala autoritářská politika Islama Karimova. Jsou to kvóty pro pěstování bavlny, rozsáhlá korupce, nebo donucování lidí k práci za pomoci ideologických hlasitých hesel.

Nutná řešení na politické úrovni

Pro dosažení reálných změn v odvětví se nabízí jako první řešení na politické úrovni. Uzbekistán by měl v prvním kroku povolit demokratizační prvky ve společnosti, hlasitě mluvit o problémech a zbavovat se státní ideologie. Boj s korupcí by měl být dalším krokem, který by přinesl viditelnou úlevu pro ekonomiku a společnost. Okamžitá pozornost by měla být věnována navýšení mezd v zemědělském sektoru, což by mohlo pomoct zvrátit migrační trendy v regionu.

Samotný způsob pěstování bavlny musí projit modernizací a rekonstrukcí systémů zavlažovaní, kvůli kterému uzbecká pole vyžadují násobně více vody než v jiných státech exportujících bavlnu. Uzbekistán by měl začít přecházet k pěstování bio bavlny bez použití pesticidů a enormního množství hnojiv. Tento předpoklad se ale nenaplní bez změn na globální úrovni, kde bio bavlna v současné době je spíše cenově znevýhodněna.

Bavlna samotná není prokletím pro Uzbekistán, prokletím je spíše rigidní politický systém, který umožnil vznik veškerých popsaných výše rozvojových deficitů. Postupné ekonomické a politické formy mohou nastartovat ekonomiku, která bude charakterizována udržitelným a inkluzívním ekonomickým růstem, který respektuje životní prostředí a lidská práva. Současná politická situace svědčí o oživění dění a pomalých reforem s příchodem Šavkata Mirzijojeva do prezidentského úřadu. Otevřenou otázkou však zůstává, zda uzbecká společnost a životní prostředí má čas na pomalé reformy.

Text: Štěpán Vaškevič, Foto: Anti-Slavery International, ILO

Autor je studentem magisterského oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu Rozvojové příležitosti Str. Asie na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in climate change, global problems, human rights, sustainability | Tagged , , , , , | Leave a comment

Pomáhať núdznym jemenským rodinám nájsť bezpečný domov na Slovensku

Nedávno Medzinárodný záchranný výbor uverejnil zoznam desiatich nízkopríjmových krajín, ktoré v roku 2019 budú čeliť humanitárnej kríze. Práve tieto štáty sú už teraz zdrojom dvoch tretín utečencov a utečeniek na našej planéte. Je medzi nimi i Jemen, ktorý sa zmieta už štyri roky vo vojne. Netreba lamentovať nad „utečeneckou krízou“ na sociálnych sieťach, ale snažiť sa jemenským rodinám reálne pomáhať.

V minulom roku prišli o svoj domov v dôsledku prírodných, ale i ľuďmi zapríčinených kríz milióny ľudí. V roku 2019 sa situácia ešte zhorší, upozornil verejnosť viceprezident Medzinárodného záchranného výboru Bob Kitchen. Niektoré krajiny sa v zozname krajín, sužujúcich humanitárnou krízou, objavujú niekoľko rokov po sebe (Demokratická republika Kongo, Južný Sudán, Afganistan, Sýria, Stredoafrická republika, Nigéria, Somálsko), Etiópia a Vernezuela sa k nim pridali nedávno. Najchudobnejšia arabská krajina (paradoxne na ropu bohatá) Jemen, sa v zozname nachádza štyri roky.

Boj o vplyv po páde diktátorského režimu

Jemenská ropa celé roky prinášala finančné zisky iba vládnucej triede a prezidentovi Alimu Abdullahovi Salehovi. Po troch dekádach neohrozeného vládnutia však počas Arabskej jari prišiel o svoju pozíciu a v krajine vypukla občianska vojna. Zvrhnutý Saleh sa pridal na stranu šiitskych vzbúrencov z Hnutia Húsí a spoločne tak ovládali severnóvýchodné územie štátu. Podporoval ich Irán a v roku 2014 obsadili hlavné mesto Saná a ďalšie časti Jemenu.

Ich postup prinútil v roku 2015 Saudskú Arábiu a ďalšie sunnitské spojenecké krajiny začať letecké útoky, aby sa povstalci nedostali do mesta Aden – dočasného sídla jemenskej vlády, podporovanej zasa Saudskou Arábiou. Provládne sily tvorili predovšetkým vojaci, lojálne prezidentovi Abdrabbuhovi Mansur Hadimu, ako aj prevažne sunitské kmene a separatisti na juhu. Prezident mal podporu nielen u susedov, ale aj v širšom medzinárodnom spoločenstve na čele so Spojenými štátmi. A tak Jemen zasiahol vojnový konflikt, ktorý trvá už štyri roky a vyžiadal si desaťtisíce obetí, zranených i mŕtvych.

Blokáda humanitárnej pomoci

Odkedy v marci 2015 v Jemenskej republike prepukol konflikt medzi medzinárodne uznanou vládou a rebelmi z hnutia Húsí, si boje vyžiadali viac ako státisíce zranených, desaťtisíce ľudí prišlo o život. Dvadsaťsedem-miliónový Jemen naviac čelí na miestach, ktoré zastihli boje, humanitárnej kríze.

Bombardovanie a neutíchajúce boje totiž v krajine zničili produkciu potravín, a tak sa stal Jemen plne závislým na dodávkach humanitárnej pomoci. Saudská Arábia však námornou blokádou znemožňuje prísun jedla a základných potrieb do zeme. K hladomoru sa naviac v posledných mesiacoch pridala epidémia cholery a ďalších infekčných chorôb v dôsledku problémov s vodou a nedostatočnou hygienou.

Ani jemenská vláda, ani tzv. húsíovia, ktorí proti nej bojujú, však podľa vyhlásenia regionálneho riaditeľa Detského fondu OSN / UNICEF Geerta Cappelaera s humanitárnymi organizáciami nespolupracujú. Humanitárnu pomoc teraz podľa OSN potrebuje vyše dvadsaťdva miliónov ľudí, z nich takmer desať miliónov je bezprostredne ohrozených smrťou vyhladovaním. Netreba pripomínať, že medzi obeťami sú státisíce detí.

Krízu v Jemene odsúdil aj pápež

Pápež František pred svojou historickou návštevou Spojených arabských emirátov vyzval na ukončenie krízy v Jemene, čím oslovil aj svojich nadchádzajúcich hostiteľov. „S veľkými obavami sledujem humanitárnu krízu v Jemene. Obyvateľstvo je vyčerpané dlhým konfliktom a mnohé deti trpia hladom,“ povedal pápež pred veriacimi na vatikánskom Námestí sv. Petra začiatkom februára. Pokým dôjde k mierovej dohode a ukončeniu konfliktu, budú tisíce ľudí pred vojnou a hladom utekať zo svojich domovov, pravdepodobne do Európy. Tam požiadajú úrady o ochranu a pomoc s vidinou nového začiatku a dôstojného života.

ADRA Slovensko je členom celosvetovej siete ADRA, niektoré jej pobočky sa priamo podieľajú na zmierňovaní krízy v teréne a podporujú tým prácu tímu ADRA Jemen. Slovenská organizácia ADRA zasa pracuje prostredníctvom integračného projektu s tými, ktorí Jemen nútene opustili. Poskytnutie azylu a doplnkovej ochrany patrí medzi dve základné formy medzinárodnej ochrany. Slovensko poskytuje doplnkovú ochranu v prípade, že sa žiadateľovi či žiadateľke neudelil azyl, avšak sú vážne dôvody domnievať sa, že by bol v prípade návratu do krajiny pôvodu daný človek vystavený reálnej hrozbe vážneho bezprávia.

Organizácia ADRA Slovensko implementujeme projekt STEP 3 s názvom „Integrácia ľudí s medzinárodnou ochranou v SR“, spolufinancovaný Európskou úniou z Fondu pre azyl, migráciu a integráciu (AMIF). V rámci neho pracujú naše pracovníčky s ľuďmi, majúcimi na Slovensku udelenú medzinárodnú ochranu (azyl, doplnková ochrana). V súčasnosti ide o prácu so stodvadsiatimi klientmi a klientkami rôzneho veku a z rôznych kútov sveta, ktorí si pomaly nachádzajú nové uplatnenie v SR. O pár dní do neho nastúpi i niekoľko rodín z Jemenu.

Ako pomáha jemenským rodinám ADRA

Osobám s medzinárodnou ochranou sú poskytované zo strany mimovládnych organizácií (v tomto prípade v rámci spolupráce OZ Marginal a ADRA Slovensko pod hlavičkou projektu STEP 3) služby, ako: sociálna, psychologická, právna pomoc a poradenstvo, aj finančná podpora. Účasť na projekte je dobrovoľná, ale všetci sa na ňom zúčastňujú, pretože na Slovensku zatiaľ neexistuje štátny integračný program.

un news Yemen crisis

Do projektu nastupuje práve šesťčlenná rodina z Jemenu s najmladším členom – deväťmesačným bábätkom, pre ktorú sociálne pracovníčky ešte pred Vianocami zháňali bývanie. Nakoniec ho pre nich zabezpečili v Trnave, no v byte toho veľa nie je a zatiaľ sa v ňom nedá reálne fungovať.

Preto sa obracajú na všetkých podporovateľov a podporovateľky organizácie ADRA s prosbou o pomoc – dôstojne ho spoločnými silami zariadiť. Do bytu potrebujú jednoduchý nábytok s prihliadnutím na vek detí (detskú postieľku; detskú stoličku; posteľ, pokojne i poschodovú; jedálenské stoličky; elektrický sporák; vankúše, deky, periny a obliečky, ale i kočík). Ak máte k dispozícii niečo z tohto zoznamu, ozvite sa mailom na office@adra.sk. Vopred vám patrí vďaka za vašu pomoc a podporu.

Text: Boba Markovič Baluchová, ADRA tím, Foto: UN News, ADRA Yemen

Posted in global problems, humanitarian aid, migration, NGOs' work | Tagged , , , , , , , | Leave a comment

Doučovanie detí z vylúčených komunít jadrom dobrovoľníckych projektov v Albánsku (rozhovor)

Za svojím cieľom (pracovať v rozvojovom sektore) šla cieľavedome – cez účasť na dobrovoľníckom pobyte vďaka ponuke ADRA Slovensko. Pričom rozhodnutie o Albánsku ako krajine pôsobenia padlo až na poslednú chvíľu. Dvanásť mesiacov strávila implementovaním projektov, ktoré dávajú miestnym deťom z vylúčených komunít vzdelanie, a teda i lepšiu šancu sa v živote uplatniť. Viac zo svojich zážitkov a skúseností z pobytu v Albánsku priblíži rozvojová dobrovoľníčka Veronika Zimová.

veronika zimova ako dobrovolnicka v albansku

Prečo si sa rozhodla pre rozvojové dobrovoľníctvo zahraničí?

Vždy som túžila a túžim po práci v oblasti humanitárnej a rozvojovej spolupráce, no a dobrovoľníctvo je ten správny medzistupeň medzi univerzitou a terénnou prácou v tzv. rozvojovom svete. Študovala som medzinárodné vzťahy a už som mala nejakú skúsenosť s dobrovoľníctvom, tak som sa dobrovoľníctva v krajine s nižšími príjmami nebála.

Čo ťa presvedčilo k pobytu v Albánsku?

ADRA Slovensko pred rokom ponúkala dobrovoľnícke pozície v Albánsku a na Filipínach. Okamžite som sa prihlásila. Keď sa ma na pohovore pýtali, kam by som chcela ísť radšej, odpovedala som, že na tom nezáleží, mne ide hlavne o skúsenosť. Nechala som to na osud, respektíve na manažment ADRA Slovensko, nech vyberie, kde sa im profilovo budem viac hodiť. Šla som nakoniec do Albánska. Keď sa ma ľudia pýtajú – „Prečo Albánsko?“ – odpovedám, že Albánsko si vlastne vybralo mňa, nie ja jeho.

Ako si sa dohovárala s miestnymi ľuďmi na začiatku pobytu?

Keďže albánčina je pomerne ťažký jazyk, bola som odkázaná na angličtinu a tzv. dohováranie sa rukami-nohami. Našťastie výučba anglického jazyka je na školách povinná, a tak aj deti zo sociálne slabších rodín majú možnosť v jazyku napredovať. Navyše, výrazne v osvojení si cudzích jazykov pomáha televízia. V Albánsku nepočujete žiaden dabing, programy sú vysielané v ich pôvodnom znení s albánskymi titulkami.

Ako sa ti pracovalo s deťmi vo vylúčenej komunite?

Keďže nie som učiteľka, ani psychologička, nie som kvalifikovaná priamo pracovať s miestnymi deťmi. Dá sa povedať, že skôr pracujem pre komunitu, ako s komunitou. Zabezpečujem administratívu a realizáciu aktivít z projektov. To však neznamená, že nechodím do terénu.

Čo všetko máš na starosti v ADRA Albánsko?

Moja práca v ADRA Albánsko je hlavne kancelárska, ide o manažment projektov, ich propagácia a príprava nových žiadostí o podporu, aby sa zabezpečila kontinuita našej práce s komunitou. Spoza kancelárskeho stola by som však len ťažko zachytila realitu, ktorá je pri tejto práci rozhodujúca. Preto vyrážam s kolegami aj priamo za deťmi. Vždy som sa s radosťou pridala k nášmu tímu na konci doučovacej hodiny, keď sme sa so skupinou už iba hrali, spievali alebo skladali zvieratká z papiera. Voľnočasové aktivity majú na starosti dobrovoľníci a dobrovoľníčky z ADRA Nemecko, čiže miestne deti sú na prítomnosť cudzincov zvyknuté. Ich vzťah k učiteľom, učiteľkám, animátorom a animátorkám je viac otvorený a kontaktný.

volnocasove aktivity po vyucovani

V čom je výzvou práca s rómskymi deťmi?

O mňa nejde. Hlavnou výzvou pre tamojšie decká sú hlavne ich rodičia.

Aká je bezpečnostná situácia v Albánsku?

Či už v hlavnom meste Tirana, alebo na cestách naprieč Albánskom som sa ani raz necítila nikým a ničím ohrozená. To, že Albánsko, je nebezpečná krajina, vnímam skôr ako smutný stereotyp, ktorý sa traduje. Videla som to okamžite na reakcii ľudí z môjho okolia, keď som im oznámila, že sa na rok sťahujem do Albánska. Tí, čo s Albánskom nemali žiadnu predošlú skúsenosť, ostali vystrašení. Tí, čo už v Albánsku už boli, mi s úsmevom zaželali všetko dobré. Plus dodali, že si tú úžasnú krajinu dozaista zamilujem. To sa nakoniec aj stalo.

Aké projekty, na ktorých i ty participuješ, realizuje ADRA Albánsko?

ADRA Albánsko implementuje viacero projektov, ktorých spoločným menovateľom sú doučovacie hodiny pre deti s poruchami učenia, a to najmä zo sociálne znevýhodnených rodín. Doučovanie prebieha na partnerských školách, ale aj v komunitnom centre pri rómskom osídlení v meste Fushe-Kruje. Nedávno sme dokončili dôležitý projekt ‘Integrácia po migrácii‘, týkajúci sa ľudí, ktorí sa s rodinami vrátili z Nemecka naspäť do Albánska. Projekty sa navzájom prelínajú a dopĺňajú – s cieľom pokryť problematiku vzdelávania ľudí z vylúčených skupín v čo najširšej miere.

Nepracujete iba s deťmi, ale aj s dospelými. Prečo?

Aby deti ukončili školskú dochádzku, samotná doplnková výuka nestačí. Preto ADRA Albánsko pracuje aj s rodičmi, a to najmä v oblasti osvety, prevencie a pozitívnej výchovy. V prípade Rómov, ktorých kultúra často nevyzdvihuje dostatočne potrebu vzdelania, je problémom nízky počet zaregistrovaných detí do škôl, nepravidelná dochádzka a zanedbaná výchova až po rôzne formy zneužívania. A aj preto úzko spolupracujeme so sociálnymi pracovníkmi a s učiteľmi – či už v praxi, alebo v rámci budovania ich kapacít v oblasti vzdelávania, ľudských práv, sociálnoprávnej ochrany detí atď.

Je vôbec reintegrácia v tomto prípade možná?

Keďže väčšina tzv. navrátilcov (z angličtiny ‚Returnees‘) pozostáva z neúspešných žiadateľov o azyl rómskeho pôvodu, otázne skôr je, či a ako je možná integrácia Rómov do väčšinovej spoločnosti, prečo z domoviny odchádzajú. Ale to je už náročná otázka na diskusiu, do ktorej sa netrúfnem púšťať.

V čom majú zmysel takéto projekty?

Spoločenská zmena k lepšiemu nenastane zo dňa na deň, ale krôčik po krôčiku. Vždy sa snažíme čo najviac zapájať do projektov príslušné verejné orgány, ako aj širokú verejnosť. Za úspech považujeme už aj to, že učiteľky na školách, v ktorých pôsobíme, začali usádzať rómske deti do predných lavíc spolu s ostatnými namiesto toho, aby sedeli kdesi vzadu v kúte. Alebo i to, že sociálna pracovníčka spolu s nami navštevuje rómsku komunitu za účelom monitorovania prípadného zanedbávania rodičovských povinností, násilia na ženách či deťoch atď..

tim adra albansko

Je nejaká ‚success story‘ priamo z terénu, ktorú by si chcela spomenúť?

Teší ma najviac sformovanie mládežníckych dobrovoľníckych skupín priamo na školách, ktoré sami predstupujú s nápadmi na zlepšenie svojho okolia – od predaja vlastnoručne vyrobených drobností za účelom vylepšenia školskej knižnice, cez návštevu detského domova až po domáhania sa zriadenia prechodu pre chodcov pred školou u zástupcov miestneho úradu. Najkrajšie na tom je (a v tom tkvie úspech projektu), že sú úplne sebestačné a všetky nápady pochádzajú z ich hlavy.

Mali ste nejakú negatívnu odozvu od verejnosti, zo strany hejterov na sociálnych sieťach či médií na váš projekt ‚Integrácia po migrácii?

Nie. Na rozdiel od Slovenska práca neziskoviek v Albánsku nie je stredobodom všeobecnému záujmu verejnosti. V priamom kontakte však ľudia našu prácu vnímajú pozitívne a sú za ňu vďační.

Kde všade v rámci krajiny ADRA implementuje projekty?

Všetky projekty ADRA Albánsko sú implementované v regióne Kruja na sever od Tirany. V súčasnosti sa usilujeme uplatniť projekt, vďaka ktorému by sme rovnako ako v Kruji, mohli poskytovať doučovacie hodiny pre deti i dospelých v rómskej komunite na periférii mesta Durres, druhého najväčšieho mesta Albánska.

Čo ťa na aktivitách v rámci ADRA siete baví a posilňuje na dennej báze?

Práca je veľmi dynamická, plus sa držíme pravidla: „viac hláv – viac rozumu“. Takže som sa ako dobrovoľníčka, no zároveň plnohodnotná členka tímu, podieľala na tvorbe aj implementácii viacerých projektov. Plus som si skúsila aj prípravu hodnotiaceho dotazníku, tvorbu webovej stránky či dizajn brožúry.

V čom je rozdiel medzi Slovenskom a Albánskom čo sa týka kultúry, turizmu, pohostinnosti?

To je téma na celú knihu. Inak keď spomínam knihu, pracujem na preklade drobnej zbierky albánskych legiend. Verím, že čoskoro bude hotová a zvedavcom priblížia albánsku kultúru jej samotní hrdinovia. Z hľadiska kultúry a prírody má Albánsko naozaj čo ponúknuť. V populárnych mestách a najmä na pobreží je turizmus veľmi rozvinutý, vrátane potrebnej infraštruktúry. Realita vo vnútrozemí je však úplne iná, ale o to je ‘divočina‘ albánskych údolí a hôr lákavejšia. Dravej zvery sa báť netreba (až na tzv. Prekliate hory na severe, kde sa nájdu aj medvede), jediný divý živočích, na ktorého som narazila v lesoch, bola korytnačka… A ešte jedna pikoška: Albánskom preteká jedna z posledných divých riek Európy – Vjosa.

pohlad do vnutrozemia albanska

Ako by si krátko opísala albánske obyvateľstvo?

Cez ich pohostinnosť. Albánci ju povyšujú na úplne novú úroveň. Pohodlie a bezpečie hosťa v dome, resp. cudzinca v ich štáte, je otázkou cti a dôstojnosti. Presne tak, ako to káže albánsky spoločenský kódex už po stáročia. A je to cítiť.

Ako si riešila pocit bezmocnosti či vyhorenia počas pobytu?

Samozrejme, boli aj ťažké chvíle, hlavne keď toho na nás bolo veľa. Veľa roboty, málo času, blížiace sa uzávierky. Ale v dobrom kolektíve sa dá zvládnuť všetko. A keď bolo najhoršie, sadli sme si ku káve (ako káže albánska tradícia), poriadne sa vyrozprávali a domov sa už šlo s ľahším srdiečkom, vyčistenou hlavou.

Aký je tvoj najväčší zážitok, ktorý ti otvoril oči v rámci lámania predsudkov?

Najviac ma dostala dobrosrdečnosť Albáncov. Tá ide priamo z hlbokého vnútra ich sŕdc, hoci sa veľakrát navonok tvária neoblomne, tvrdo. Nemám to rozpoznané na základe jedného zážitku, ale napozerané a zažité z mnohých menších či väčších každodenných láskavostí a radostí.

Akým zručnostiam si sa naučila počas uplynulého roka v Albánsku?

Bolo toho veľa. Po odbornej stránke je to najmä písanie projektov. Vidím rozdiel v projekte, ktorý som písala vo februári (po príchode do albánskej ADRA zo SR), a v tom, čo som písala pred odchodom. Cítim zlepšujúcu sa tendenciu, hoci priestor na napredovanie sa nájde vždy. No najväčšou výzvou pre mňa bola práca so sociálnymi sieťami, tým som sa vždy osobne bránila. Tu to však bola povinná jazda (v rámci vizibility lokálnych projektov, zvyšovania povedomia o problematike, i mojich updateov a reportov z pobytu), takže som sa naučila využívať Facebook a Instagram na informovanie o mojom pôsobení. Tiež som sa naučila lepšie vnímať reč tela, keďže jazyku som nerozumela – neverbálna komunikácia je veľmi dôležitá v každodennom styku. A keďže som po prvý raz žila v cudzine úplne sama, zistila som o sebe, že som celkom schopná domáca kutilka…

Keď sa vrátiš do SR, v akej oblasti mieniš pracovať?

Rada by som zotrvala v mimovládnom sektore. Ako som už spomínala, rozvojová spolupráca a humanitárna pomoc bol môj sen a dlhodobý plán.

doucovacie hodiny na skolach a projekt reintegracie

Čo považuješ za dôležité v rámci predvýjazdovej prípravy, ktorú sprostredkováva samotná ADRA Slovensko?

ADRA Slovensko má výhodu znalosti domáceho prostredia, a to nielen vďaka výbornej spolupráci s ADRA Albánsko, ale aj pre kontinuitu vysielania dobrovoľníkov do overených a certifikovaných organizácií. Plus každému dobrovoľníckemu pobytu predchádza povinná dvojmesačná stáž v bratislavskej kancelárii. Dôležité je tiež správne si zadefinovať osobný cieľ a motiváciu – vedieť: čo od života a práce v danej krajine očakávať. Už sa teším, ako odovzdám štafetu ďalšiemu dobrovoľníkovi či dobrovoľníčke zo Slovenska. Tiež nevylučujem, že sa tam čoskoro opäť vrátim.

Prečo by si odporučila takéto rozvojové dobrovoľníctvo svojím rovesníkom a rovesníčkam?

Život a práca v cudzej krajine je neskutočným zdrojom sebapoznania, rozširuje naše horizonty a učí nás byť chápavejšími, viac tolerantnými. Človek by sa nemal báť a mal by byť otvorený voči danej krajine, jej ľuďom a ich kultúre. Len tak sa môžeme my naučiť niečo od nich a naopak: oni zasa o nás. Vždy je to vzájomnej interakcii (akcii – reakcii) a rešpekte. Kto nevycestuje, takéto čosi doma úplne nezažije.

Je na Slovensku dostatok ponúk na takéto vycestovanie za dobrovoľníctvom?

Áno, a stále je toho viac. Napríklad moja domovská organizácia do Albánska vysiela nielen rozvojových dobrovoľníkov s podporou SlovakAid (program MZVaEZ SR), ale čoskoro k tomu pribudne aj príprava a vysielanie humanitárnych dobrovoľníkov vďaka iniciatíve EU Aid volunteers. To je obrovská šanca, čo sa týka osobnostného rastu jednotlivcov, ale aj konkrétnej pomoci núdznym. Treba to určite skúsiť.

Text: Boba Markovič Baluchová, Foto: Archív Veroniky Zimovej, http://www.adra.sk

Posted in community development, development cooperation, global problems, minority issues, NGOs' work, voluntary service | Tagged , , , , , , , , , , | Leave a comment

Podpora vnitřně vysídlených žen při hledání zaměstnání a podnikání v Gruzii

S katedrou Mezinárodních rozvojových a environmentálních studií z Univerzity Palackého v Olomouci jsme v Gruzii navštívili organizace, založeny vnitřně vysídlenými osobami z Abcházie (‚Fund for Women Entrepreneurs‘) a z Jižní Osetie (‚For Better Future‘). Jejich prací je pomoci lidem z konfliktních regionů, lidem pod hranicí chudoby a etnickým menšinám. Důležitá je pro ně podpora žen při hledání zaměstnání a sociálním podnikání.

Palacky University students visiting Fund for Women entrepreneurs in Kutaisi 2

Zamrznuté konflikty a IDPs

IDPs (internally displaced people) jsou podle definice UNHCR „lidé nebo skupina lidí, kteří byli donuceni opustit své domovy nebo bydliště za účelem vyhnutí se ozbrojenému konfliktu, hromadnému násilí, porušení lidských práv, nebo přírodních či člověkem způsobených katastrof, které nepřekračují mezinárodně uznanou státní hranici.“ IDPs jsou často vystavěni deprivaci, nedostatečnému přístupu k základním službám, rodinné separaci, sexuálnímu násilí či obtěžování, obchodováním s lidmi a diskriminaci, přestože mají právo čerpat stejná práva jako občané a rezidenti své země. Proto je povinností místní vlády předejít nucenému přemístění svých občanů a chránit IDPs.

Abcházie a Jižní Osetie jsou autonomní separatistická území Gruzínské demokratické republiky, zkráceně Gruzie. Mnozí z nás si je vybavuje jako jeden souvislý pojem, který se týká dosti homogenních konfliktních zón. Ve skutečnosti jde o dvě etnika s odlišným vývojem a národním cítěním, avšak se stejnou funkcí pěšce v politické šachové hře. Běžně se o nich hovoří jako o ruských protektorátech vzhledem k tomu, že jsou de facto závislá na ruských finančních injekcích. Budoucí směřování obou států se však liší, Abcházská vláda usiluje o úplnou nezávislost, zatímco Jižní Osetie o připojení k Rusku.

inside the IDP re-settlement in Tserovani

Etnické čistky a masová emigrace Gruzínů

Nacionalistické kořeny Abcházie mají dohledatelný historický přesah už v dobách Osmanské říše, kdy původně křesťanské Abchazské knížectví prošlo islamizací. Následné proměnlivé změny abcházského statusu, etnická hierarchizace a násilná kolektivizace spolu s tzv. gruzínizací národa pod vedením gruzínských rodáků Josefa Stalina a socialistického ministra vnitra Lavrentije Beriji pak rapidně přikládaly do politicky se radikalizujícího ohně. Teprve během uvolněnější Chruščovovy vlády začalo skutečný vyčleňovací proces. V druhé polovině 20. století se na území v rámci ozbrojených střetů vystřídaly jednotky Abcházie, Gruzie, Sovětského svazu/Ruska, Konfederace horských národů Kavkazu a mírové jednotky OSN. Střety doprovázely rozsáhlé etnické čistky na Gruzínech, což mělo za následek masovou emigraci Gruzínů z Abcházie.

Osud Jižní Osetie se poněkud odchýlil od její severní části, která se stala tolik žádanou součástí Sovětského svazu. Socio-ekonomické rozdíly mezi jihoosetským a gruzínským obyvatelstvem ve 20. letech se brzy vyostřily v dalekosáhlý konflikt. Ruská pomoc Jihoosetům dodala národu jak finanční a zbrojní, tak psychickou podporu, tolik potřebnou v boji proti Gruzínům. I tento boj doprovázely masové etnické vraždy a emigrace (zejména Jihoosetů do Ruska). Rok se s rokem sešel a Jižní Osetie získala status autonomní oblasti, obepnutá pomalu se utužujícím ruským stiskem. Čtrnáctidenní válka v roce 2008, kde Gruzie stála proti Rusku, Abcházii a Jižní Osetii, měla nevratný dopad na desítky tisíc prchajících civilistů, jejichž bydliště byly cíleně ničeny protigruzínskou trojkou za účelem zabránění jejich návratu.

Palacky University students visiting Fund for Women entrepreneurs in Kutaisi 1

Příběh Natruli – jedné z mnoha vnitřně vysídlených žen

V Gruzii stále panuje převážně maskulinní společnost, a tak se v organizaci ‘Fund of Women Entrepreneurs’ (FWE) v Kutaisi věnují primárně postavení žen. V organizaci, mimo jiné, pomohly najít zaměstnání přibližně 38 % ženám, které FWE oslovily. Jaký je život IDPs 10 let po válce a jak vypadá pomoc organizace, vysvětluje v rozhovoru projektová asistentka organizace FWE, Natruli Nachkebiou, která byla také přinucena před lety opustit Abcházii.

Natruli polu žila s manželem a dětmi v hlavním městě Abcházie – Sokhumi. Pracovala pro firmu JSC Orgtecnik a manžel pracoval pro Ministerstvo obchodu. V Říjnu 1993 ale byli přinuceni opustit domov v Sokhumi kvůli ruskému a abcházskému vojenskému tažení do Gruzie. „Jelikož se chystala masová genocida proti Gruzínům, patřili bychom k válečným obětem, kdybychom Abcházii neopustili. Po vyhoštění naší rodiny jsme zůstali v Tbilisi bez žádného příjmu. Rozhodli jsme se tedy přestěhovat do Kutaisi, kde jsme dva roky pracovali v ‘Org. Technics‘, co je firma, založená IDPs. Poté jsem se vrátila do Tbilisi a pracovala deset let pro americkou mezinárodní komunitní organizaci ‘Finca‘,“ popisuje svoji cestu za prací a bezpečím Natruli.

Pak jsem ale opět vrátila do Kutaisi, kde nyní pracuje pro FWE. Abcházie jí však stale způsobuje velkou bolest a doufá, že se jednoho dne vrátí. Mimo jiné se nedávno po vypátrání dozvěděla, že jejich býválý byt byl bez jejich vědomí již několikrát prodán.

 

Integrace do gruzínské společnosti

Pro Natruli nebylo začlenění do gruzínské společnosti těžké. Ovšem obecně jsou IDPs spojováni s bezdomovci a vyloučenými skupinami, což je hodně depresivní. Ke statusu IDP Natruli uvádí: „Moje děti mají Gruzínské občanství, stejně jako já. Mají však také status IDP. Přestože můžeme volně cestovat, i jim by byl vstup do Abcházie zamítnut.“ Situace vnitřně vysídlených osob není příjemná. Není pro ně žádná možnost zaměstnání, důchody jsou nízké, socio-ekonomické podmínky jsou špatné a proces začlenění je velmi pomalý. Tito lidé nemají naději pro lepší zítřky. IDPs se nemohou vrátit do míst svých bydlišť, jelikož stát pro ně nezaručí bezpečnost. Navíc, abcházská de facto vláda nedovolí jejich návrat.

Také proto byla založena v roce 2003 nezisková charitativní organizace ‘Fund for Women Entrepreneurs‘, která pracuje s lidmi z migračních vln před rokem 2008. Natruli popisuje činnost FWE: „Naše kancelář se nachází v Kutaisi, v regionu Imereti v Gruzii. Vysídlení lidé byli vyhoštěni z Abcházie a přebývali v regionech, spadajících pod gruzínskou jurisdikci s nadějí, že se brzy vrátí. Podmínky jim to však nedovolili a nemohli se vrátit zpět po dobu 26ti let. FWE čerpá ze znalostí a zkušeností jak uprchlíků, tak místních rezidentů.“

 

Priority organizace Fund of Women Entrepreneurs (FWE)

Jedním z cílů, a zároveň projektů ve FWE je znám pod názvem ‘Krok za krokem k lepší budoucnosti‘. Jeho podstatou je usilování o integraci a rehabilitaci osob, kteří jsou v rozporu se zákonem, skrze psychosociální a právní poradenství, neformální vzdělávání, školení, a krátkodobé rekvalifikační kurzy. Natruli uvádí další projekt: „Dalším z cílů i projektů FWE je ‚Vzdělávací a rehabilitační centrum FWE‘, skrze které chceme zlepšit socio-ekonomické podmínky žen, které se staly oběťmi násilí nebo jsou součástí rizikových skupin, a to prostřednictvím služeb jako jsou psychologické a právní poradenství, školení a asistence pro získání zaměstnání.“ Na otázku, jak se k práci v FWE staví vláda, Natruli odpovídá: „Vláda na naši práci reaguje, ovšem nedostatečně. V mnohém FWE nahrazuje stát, když poskytujeme poradenství a podporu ženám při hledání zaměstnání a integrace do společnosti. Konkrétně na mou práci ale nemá vláda žádný vliv.

Práce ve FWE si tato projektová asistentka organizace FWE pochvaluje: „Získala jsem mnoho zkušeností s různými společenskými skupinami a získala jsem také nové pracovní schopnosti a dovednosti. Vyslechla jsem stovky příběhů – podobných těm mým. Proto cítím jakési poslání pomáhat lidem se stejným osudem, jaký jsem měla já.“

 

Text: Anna Lodinová, Foto: KRES, Katedra rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci

Autorka je studentkou na Katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Článek vznikl jako součást terénní exkurze do Gruzie a GRV projektu Rozvojová spolupráce na vlastní oči“, který byl podpořen Českou rozvojovou agenturou (ČRA).

 

 

 

Posted in development education, gender equality, IDPs, Intl development studies, leadership, NGOs' work | Tagged , , , , , , , , , , | Leave a comment

Prečo si treba pripomínať Všeobecnú deklaráciu ľudských práv i po 70 rokoch

Vedeli ste, že Všeobecná deklarácia ľudských práv existuje vo vyše 500 jazykoch (vrátane slovenčiny a češtiny), a patrí tak medzi najviac prekladané dokumenty na svete? Tento živý dokument, ktorý sa týka všetkých ľudí na našej planéte, v decembri oslávil 70. výročie svojho prijatia.

Nedávny Svetový deň ľudských práv (10. decembra) sa niesol v znamení osláv 70. výročia prijatia Všeobecnej deklarácie ľudských práv. V ADRA Slovensko sme si tento dôležitý dátum náležite pripomenuli a oslávili.

Dôstojnosť človeka a hodnota života nadovšetko

Princípy, zapísané v deklarácii, sú rovnako platné dnes, ako boli v roku 1948, keď ju VZ OSN prijalo. Tento dokument kladie všetkým na plecia zodpovednosť a povzbudzuje nás v našich aktivitách. Stanovuje totiž dôstojnosť každého človeka a hodnotu ľudského života na rovnakú úroveň. Potvrdzuje aj to, že štát má primárnu povinnosť podporovať také životné štandardy, ktoré nám umožňujú uplatňovať našu dôstojnosť a rovnosť vo väčšej slobode.

V deklarácii sú zapísané neodňateľné práva každého jednotlivca ako človeka bez rozdielu farby pleti, pohlavia, jazyka, vierovyznania či názoru. Ľudské práva sú pre nás všetkých dôležité, a to na dennej báze. Medzi ne totiž patria naše práva na slobodu; práva nebáť sa slobodne sa prejaviť (hovoriť svoje názory nahlas); práva na zdravie a vzdelanie; ako aj práva využívať výhody opatrení na podporu hospodárskej a sociálnej spravodlivosti.

adra europe na temu ludskych prav

Čo máme spoločné, čo nás spája

Naša spoločná ľudskosť a zdieľaná humánnosť má korene práve v týchto univerzálnych hodnotách. Ako ľudia sme na tomto svete prepojení. Tieto ľudské práva, ktoré máme spoločné (plus vzájomná solidarita a plnenie zodpovedností za tieto práva), sú presne to, čo nás spája na našej planéte Zem. Rovnosť, spravodlivosť a sloboda by mali zabrániť páchaniu násilia a udržiavať mier. Rešpektovanie ľudských práv a zdravé, nestranné právne normy na riešenie sporov sú jadrom rozvoja a mieru.

To je dôvod, prečo sme vyzývaní (ale nielen 10. decembra), aby sme sa postavili za dodržiavanie ľudských práv. Každý z nás to môže urobiť a prejaviť sa verejne. Môžeme sa pustiť denne do akcie, resp. aktivizmu a konať zodpovedne vo svojom každodennom živote v prospech dodržiavania práv. Tie chránia nielen nás, ale všetkých ľudí rovnako. Pretože ak budú môcť byť kedykoľvek a kdekoľvek pošliapané ľudské hodnoty a nedodržiavané ľudské práva, budeme všetci vystavení väčšiemu riziku nebezpečenstva.

Nástrahy v podobe sociálnych sietí

Nachádzame sa na rozcestí. Útoky na ľudské práva zo strán, ktoré chcú profitovať z nenávisti a vykorisťovania, narúšajú slobodu a rovnosť na lokálnej aj celosvetovej úrovni. Denne sme toho svedkami prostredníctvom médií a sociálnych sietí. Práve na Facebooku a ďalších online platformách sa útokom na naše práva a slobody mimoriadne darí. Voči takýmto nástrahám a útokom musíme byť spoločne obozretní a odolní. Hashtag #standup4humanrights preto nie je zvolený náhodou.

Pre ľudí v ADRA a CASD môže ako vhodný príklad slúžiť inšpiratívna osobnosť, ktorá žila v polovici devätnásteho storočia. Ide o Johna Byingtona, ktorý sa staval vždy za ľudské práva utláčaných (najmä v rasovo motivovaných útokoch na Afroameričanov), čím bol v ostrom protiklade k väčšine obyvateľov v danej dobe. My v ADRA Slovensko, ADRA Europe aj v ADRA International povzbudzujeme ľudí k tomu, aby podporovali dodržiavanie ľudských práv, a to u každého jednotlivca na celom svete bez rozdielu.

Pri príležitosti 70. výročia Všeobecnej deklarácie ľudských práv OSN znovu zdôrazňujeme, že ako pracovníci a pracovníčky, dobrovoľníci a dobrovoľníčky ADRA veríme, že všetky životy majú rovnakú hodnotu, a teda aj rovnaký prístup k všetkým ľudským právam.

dolezitost kampane orangetheworld od un women

Podujatia o ľudských právach i násilí na ženách

O ľudských právach žien a násilí na ženách v decembri hovorila nahlas aj medzinárodná komunita. No nie vždy je vypočutý hlas samotných zneužívaných žien. Vypočutie ich skúsenosti s násilím je však veľmi dôležité. Práve preto niesla celosvetová kampaň ‘16 dní aktivizmu proti násiliu na ženách’ (25.11.–10.12.) a kampaň UN Women ‘Orange the world’ tento rok podnázov: #HearMeToo (‘Vypočuj aj mňa’ / ‘Vypočuj môj hlas’). Expertky nášho KIT-u sa do nej takisto zapojili a vyzývali, aby sme si vypočuli príbehy obetí a povedali spoločne násiliu: NIE!

A práve o ľudských právach, dôstojnom živote a riešení domáceho aj sexuálneho násilia sme veľa hovorili počas decembrovej Soboty s ADROU v Bratislave, ktorá sa zamerala na prácu nášho KIT-u (Krízového intervenčného tímu). Hlavným sloganom bolo: „Som to, čo smiem!?“ s podtitulom: vzťahy a násilie. Expertky KIT-u sa snažili prítomným vysvetliť, ako to súvisí s hodnotami ako láska a spravodlivosť, a či nám v tom môže psychológia a právo pomôcť. Ďalšie osvetové aktivity (okrem komplexnej pomoci obetiam domáceho a sexuálneho násilia v SR) čakajú KIT i v roku 2019.

V Svetový deň ľudských práv spoluorganizovala ADRA Slovensko aj Seminár o ľudských právach v oblasti humanitárnej pomoci. Tri expertky z praxe diskutovali (vďaka moderovaniu riaditeľa ADRA Slovensko) na tému – “Ako EÚ a OSN ochraňujú ľudské práva a dôstojnosť prostredníctvom humanitárnych a rozvojových projektoch mimovládnych organizácií”. Cieľom podujatia bolo: zdieľať a rozobrať so študentmi FSEV UK, a teda budúcimi tvorcami politík, manažérmi, vedcami či humanitárnymi a rozvojovými pracovníkmi, ako vyzerá realita, pokiaľ ide o ľudské práva v humanitárnych projektoch – čo bolo dosiahnuté a čo treba zmeniť. Niektoré podnety a výzvy z absolvovaných podujatí bude určite vhodné i možné do budúcich partnerstiev, aktivít a tvorby projektov zapracovať.

Text: Boba M. Baluchová, ADRA tím, Foto: ADRA, UN Women

(Článok bol pôvodne písaný pre časopis Advent, december 2018)

Posted in global problems, human rights, NGOs' work | Tagged , , | Leave a comment