Budovanie mieru nie je projekt, ale proces. Najmä v Bosne a Hercegovine

Ako naučiť vzájomne komunikovať študentov, ich učiteľov i rodičov, a tak napredovať v budovaní mieru? Ako viesť k uzmierovaniu strany, ktoré k sebe celé desaťročia nedokázali nájsť pre etnickú či náboženskú odlišnosť cestu? Pracovníci Nansen Dialogue Centier poznajú odpoveď – svojimi vzdelávacími aktivitami na školách v okolí Sarajeva a Mostaru ukazujú účinný spôsob, ako na to. A hoci to znie možno príliš jednoducho, komunikácia je kľúčom. Pričom nejde o krátkodobý projekt, ale proces.

Čoraz viac Slovákov a Sloveniek sa v lete vyberá „za exotikou“ do krajín bývalej Juhoslávie. Obchádzajú však Slovinsko aj Chorvátsko a smerujú zväčša do Srbska, Čiernej Hory a tento rok azda najčastejšie do Bosny a Hercegoviny (BaH). Človeku tam musí hneď po príchode napadnúť, že v krajine zastal čas, a že nostalgia za komunizmom je príliš citeľná. No nie každý si dá hneď dve a dve dohromady. Neuvedomí si, že pred dvadsiatimipiatimi rokmi tam vypukla občianska vojna s jedným z najdlhších obliehaní v novodobej histórii ľudstva, a že memento tohto konfliktu je v spoločnosti stále prítomné, vnútorné jazvy nezahojené.

B_Markovic_2017_BiH

Mladí ľudia v meste Stolac grafitmi prekrývajú nenávistné nápisy na budovách i relikty občianskej vojny. Foto: Boba M. Baluchová

Ako učiť pod dozorom desiatky ministrov školstva

Obete na životoch sa rátajú v tisícoch, mnohí rodinní príslušníci čakajú dodnes na identifikáciu tiel svojich príbuzných z masových hrobov, objavených po celej Bosne a Hercegovine. V tomto krvavom konflikte žiadna z troch hlavných bojujúcich strán nebola víťazom. A ani nikdy nebude. Práve naopak – všetci obyvatelia tejto malej balkánskej krajiny boli obeťami politickej hry hŕstky politikov, ktorá vtedy vytiahla etnickú kartu a udržiavala ľudí v strachu. V rámci každej predvolebnej kampane sa to všetko može opäť zopakovať. Vlastne už o pár mesiacov…

Naši prastarí rodičia, ktorí si pamätajú na príčiny, priebeh a najmä dôsledky druhej svetovej vojny, nás upozorňujú na to, že predchádzať konfliktom (založeným na etnickej nenávisti alebo na politickom boji o moc či územie) možno vtedy, ak pred minulosťou nezavrieme oči. Paradoxne sa o udalostiach z rokov 1992–95 na školách v BaH vôbec neučí. Dnešní dvadsiatnici teda netušia, komu a čomu majú veriť.

Celkovo je školstvo v Bosne a Hercegovine tvrdým orieškom, ktorý ľudí skor rozdeľuje, ako spája. Podľa ústavy, ktorá bola prijatá po uzavretí Daytonského mieru v roku 1995 a mala byť dočasná, majú obyvatelia právo na vzdelanie v ich vlastnom jazyku. Čo tam po tom, že odlišnosti medzi bosnianskym, srbským a chorvátskym jazykom sú minimálne? Hlavne, nech sa pod jednou strechou učí v dvoch smenách – z dvoch typov učebníc a pod dozorom desiatky ministrov školstva. Každý z kantónov vo Federácii BaH musí mať totiž toho svojho. Školstvo sa tak nerieši na celoštátnej úrovni, ale v regiónoch. Potom je ťažké dohodnúť sa na akejkoľvek vyučovacej stratégii či kurikulu.

Na čom budovať spoluprácu medzi nespolupracujúcimi

Každý, kto sa snaží pochopiť nepochopiteľné – teda dôvody, ktoré ľudí na Balkáne doviedli až ku krvavým nepokojom, by mal aspoň deň stráviť v spoločnosti päťdesiatročnej lekárky Ljuljjety Goranci Brkić. Vziať na jej prednášku pätnásť dvadsaťročných študentov a študentiek odboru Medzinárodné rozvojové štúdiá z Palackého univerzity, ktorí sa ešte len oťukávajú v témach dodržiavania ľudských práv či budovania mieru v post-konfliktných regiónoch, bolo dôležitým bodom programu letnej terénnej exkurzie do BaH. A najmä prínosom pre všetky zúčastnené strany.

Doktorka Brkić dokáže v pútavom hodinovom monológu zaujať, nahnevať, rozplakať, ale najmä presvedčiť o dôležitosti svojej práce. Veľkú časť svojho osobného i pracovného života dobrovoľne zasvätila snahe o vysporiadanie sa s vojnovými stigmami v rodnej krajine. Spolu s kolegom Nebojsom Šavijom-Valhom zo sarajevskej organizácie Nansen Dialogue Centre (NDC) sa snaží viesť vzdelávacie semináre pre verejnosť rôzneho veku, národnosti či postavenia, a tak pohnúť myslením v spoločnosti. Aspoň o kúsoček. Obaja veria v myšlienky laureáta Nobelovej ceny za mier a zakladateľa nórskeho NDC, Fridtjofa Nansena, ktorý už pred sto rokmi uviedol, že „iba na láske k susedom, vzájomnosti, ústretovosti a dôvere môže byť vybudovaná všetka ľudská spolupráca”.

Dosiahnuť onú vytúženú spoluprácu medzi nespolupracujúcimi stranami a zabezpečiť tak potrebné zmierenie, akceptáciu aj vyššiu formu tolerancie v multietnickej krajine, akou Bosna a Hercegovina je, môže byť náročné. Ale nie nemožné. O výsledkoch seminárov, zameraných na scitlivovanie obyvateľstva formou interetnického dialógu a interkultúrnej komunikácie, chodí pani Brkić prednášať aj mimo BaH. Zahraniční kolegovia by radi videli implementáciu jej pedagogického prístupu aj v Izraeli a Palestíne alebo v Severnom Írsku, kde ide o pretrvávajúci konflikt skôr náboženského ako etnického charakteru.

Stredna skola v mestecku Stolac a aktivity NDC-foto Boba M. Baluchova

Stredoškoláci z mesta Stolac diskutujú s vysokoškolákmi z Olomouca o dodržiavaní ľudských práv. Foto: Boba M. Baluchová

Postaviť sa školskej segregácii

Študenti a študentky z olomouckej univerzity, ktorí raz pravdepodobne budú pracovať ako humanitárni či rozvojoví pracovníci v krajinách globálneho Juhu, navštívili (v rámci terénnej exkurzie do BaH) aj miesta, kde to s komunikáciou úplne beznádejne nevyzerá. Práve vďaka aktivitám pobočiek organizácie Nansen Dialogue Centre.

Ukážkovým príkladom je mestečko Stolac neďaleko Mostaru, kde sa do spoločných voľnočasových aktivít mimo predpísaných syláb zapájajú desiatky študentov z miestneho gymnázia, pričom je jedno – z ktorej z národnostných menšín, resp. väčšín pochádzajú, a v ktorej z dvoch smien študujú. Doležité je, že sa navzájom zhovárajú, učia sa o ľudských právach a spoločne organizujú eventy, opravujú lavičky v parku, či grafitmi prekrývajú nenávistné nápisy na budovách v meste.

Mládež, azda najdôležitejšia cieľová skupina vzdelávacích procesov Nansen Dialogue Centier, dáva čoraz viac o sebe vedieť. Pred rokom napríklad v meste Jajce miestni stredoškolskí študenti a študentky (bez ohľadu na etnickú príslušnosť) spoločne reagovali proti rozhodnutiu zastupiteľstva Stredobosnianskeho kantónu – segregovať ich školu na moslimskú, teda bosniansku časť a časť chorvátsku. Títo mladí už jednoducho nechcú študovať oddelene a fungovať ďalej bez odpovedí. Budúci rok po voľbách sa ukáže, nakoľko bol ich hlas vyslyšaný.

Ostro vyjadrený nesúhlas proti školskej segregácii zo strany spomínanej stredobosnianskej mládeže možno oprávnene považovať za „úspech“ Nansen Dialogue Centra. Podobných úspechov by sme chceli v regióne, pochopiteľne, vidieť čo najviac. No na vnútorný prerod tak členitej spoločnosti, dlhodobo žijúcej v strachu a živenej dezinformáciami zo strany politikov, budú potrebné minimálne dve ďalšie desaťročia.

Text a foto: Boba Markovič Baluchová (#MediaAboutDev; Stolac, Bosna a Hercegovina)

Advertisements
Posted in development cooperation, development education, global problems, human rights, Intl development studies, media, NGOs' work, personal development | Tagged , , , , , , , , , , , , , | Leave a comment

Birth registration is an important tool to prevent statelessness

Ms Inge Sturkenboom has been working with United Nations High Commissioner for Refugees (UNHCR) in Europe since 2012 as a Protection Officer working on statelessness in the region. She wanted to assist refugees and stateless persons who cannot count on the protection of their home country. In the following interview she explains how statelessness as a global issue can be solved.

At the recent European migration network (EMN) educational seminar in Bratislava you led the presentation on statelessness. What does it mean to be stateless?

Without a nationality, stateless persons people face difficulties enjoying rights and services that you and I take for granted. Children may not be able to go to school or sit for exams. As a stateless person you may not be able to get a job, see a doctor, own property or get married. Even in Europe, stateless people have a hard time enjoying their basic rights. For these reasons, stateless people often lead a life in the margins of society.

To imagine the entire issue with statelessness phenomena: could you mention a particular personal story of your clients / stateless people you are trying to help (advocate to end their statelessness)?

One story that comes to mind is that of 29 year old Sutki whom I recently met at his home he shares with his wife, their daughter and his mother-in-law. He became stateless following the dissolution of the former Yugoslavia. He never left the country that he was born in and yet he has been treated like an unwelcome foreigner. After a tough life growing up in institutions and on the streets he found stability with his young family. His main concern now is that he will pass his statelessness onto his daughter. I was glad to learn that with the help of UNHCR and our partner, it seems like a solution to his statelessness is in sight. Like Sutki there are many other stateless people who made to feel like they don’t belong in the country they have called home all their lives.

At the EMN edu-seminar you have mentioned that forced displacement is considered as a cause and also consequence of statelessness. What are the reasons / causes of statelessness?

When stateless persons people face systematic discrimination and violations of their human rights because of their lack of nationality, they may have to leave their country of origin and seek protection elsewhere. Statelessness can therefore be a cause of forced displacement. There are a number of causes of statelessness. An important cause is discrimination based on ethnicity, race, or other grounds, which can be behind the deprivation or denial of nationality to a person or a group of people, rendering them stateless. People may also be left without a nationality after the dissolution of a State, falling between the cracks of the nationality laws of the new States. In Europe, there was a considerable risk of statelessness after the dissolution of the Soviet Union, of the Socialist Federal Republic of Yugoslavia and of Czechoslovakia. While most people affected did acquire a new nationality, some did not and remain stateless until today.

Slovakia is also post-communist country. How the statelessness is visible here?

There is little up to date information available on the number of people affected by statelessness in Slovakia. The Statistical Office of Slovakia reported that in the 2011 Population and Housing Census 1,523 persons had declared being stateless. However, these data cannot be verified as no effective mechanism is in place for the identification of stateless persons. As the last census took place 5 years ago, the situation may be different now.

How can a person be born without nationality?

Stateless parents may pass on their statelessness to their children. Another situation that leads to a child being born without a nationality is when the mother of that child cannot transfer her nationality and there is no father who is willing and able to transfer a nationality either. Gender discrimination in nationality laws that do not grant equal rights to women to transfer their nationality to their children persists in 25 countries around the world. These include countries of origin of many of the refugees who arrived in Europe, like Syria and Iraq.

Displacement increases the risk of statelessness. People who are displaced have a harder time obtaining identity documents and birth certificates proving their legal identity and their link to a country that may consider them as a national. Their children born abroad may need to fulfill additional requirements to obtain a nationality at birth. Also, some countries no longer consider people as their nationals after they spend a certain period in exile.

What about fleeing people from Middle East and Sub-Saharan Africa – coming to Europe across the Mediterranean sea? Where do newborn children “on their way” belong to?

When a child is born in exile, on the way to Europe, he or she should be registered immediately after birth. The Convention on the Rights of the Child requires this. It is important to know that birth registration does not mean that the child acquires the nationality of the country of birth. Rather, it documents where a child was born and who the child’s parents are. These are key pieces of information needed to establish which country’s nationality a child can acquire. That is why birth registration is an important tool to prevent statelessness.

In which region is the procedure of birth registration well designed?

Birth registration rates in Europe are very high and procedures well designed. But we do sometimes hear of children of refugee and migrants whose births are not registered because their parents are being asked for identity or marriage documents that they do not have. We need to make sure all children born in Europe are registered at birth, with no exception, and regardless of their parents’ ethnicity, legal status or documentation.

What are the most problematic countries in case of statelessness?

Stateless people are found on all continents but because of its hidden nature, it is difficult to obtain comprehensive data on the actual number of stateless people in the world. In 2016, UNHCR estimated that at least 10 million people were stateless or at risk of statelessness in 2016. However, data captured by governments and reported to UNHCR were limited to 3.2 million stateless individuals in 75 countries. The highest numbers reported were in Myanmar, Thailand and Côte d’Ivoire.

How many people are stateless now in Europe?

In Europe, UNHCR reported over 570,000 stateless people in 2016.

What can your organization (UNHCR) do to find a solution in these cases?

We assist governments in making sure they have and implement laws and procedures that identify and protect stateless persons and that prevent statelessness. UNHCR and our partners also assist stateless persons in accessing their rights, including the right to a nationality.

Let’s talk about the prevention of statelessness. What is the Global campaign to end statelessness (#IBelong?) about?

The UNHCR’s #IBelong Campaign to End Statelessness aims to end statelessness within 10 years. It is a devastating legal limbo for the millions of people worldwide who lack any nationality and the human rights protections that go with it. Unlike so many other problems facing governments today, statelessness is relatively easy to solve. Many governments have already reformed their nationality laws or taken concrete measures to grant nationality to stateless people. With enough political will, UNHCR believes statelessness can be resolved. The Global Action Plan to End Statelessness sets out 10 Actions through which the goals of the Campaign will be achieved by States, UNHCR and other stakeholders.

How can we as ordinary Slovak people support this campaign?

You can talk to your friends, family, neighbors, your teachers, your colleagues, your local authorities and your government about statelessness. You can also raise awareness through social media by using one of the many #IBelong Campaign tools available.

Written by: Boba Markovic Baluchova (DocUnion CEO & #MediaAboutDev editor-in-chief), Photo: EMN / IOM Slovakia

Posted in global problems, human rights, media, migration, minority issues | Tagged , , , , , , , , | Leave a comment

MediaAboutDev editor-in-chief at PechaKucha Night Auckland

“Despite my age I remember many important moments from Velvet revolution (1989). After Iron curtain fell down (and also later – after Czechoslovakia break up in 1993) many U.S. volunteers arrived to my home country / Slovakia as English-teachers. They didn’t know anything about our history or culture. Therefore they filled their luggage with purification tablets, soaps, shampoos, even toilet papers – just in case if there is nothing to buy in this little post-communist European country.

Slovak citizens do the same mistake by making assumptions and supporting stereotypes about other countries, most likely from Global South (development assistance beneficiaries). With ongoing “refugee crisis” and migration phenomena many Europeans are afraid of unknown and still think that Africa is one country with all its citizens poor, illiterate, lazy having many malnourished children, or that all Muslims are polygamists and terrorists etc.. My mission is to change this perception.

20

As a former development field worker, responsible development journalist and global education teacher I produce the articles at our „Media about Development“ blogging platform and conduct trainings on responsible development journalism for development volunteers and young journalists in Central Europe. Thanks to that people can better understand current events and issues of the developing world. To see media makers creating media products without discrimination of vulnerable people from local communities would be great satisfaction for me.

Two years ago I moved to Auckland and I love that vibrant mixture of people with different background, from various ethnic groups, religions, subcultures here. Even though, I’m ready to postpone my career of journalist and university teacher and to invest all my energy to the brand new role of being mother in my late 30s, I will continue in this stereotypes-breaking and media-producing approach in New Zealand. I do believe that it‘s wise (and courageous at the same time) to change the way how media inform about global issues and to educate volunteers, as well as young journalists despite current media rules in post-truth era and environment.

I am glad I will be able to talk about my personal and professional life at PechaKucha Night Auckland vol. 55 with catching topic „Courage“ in the Navy Museum soon (on 7th of September).” – Boba Markovic Baluchova (#MediaAboutDev editor-in-chief)

Posted in development education, global problems, Intl development studies, media, migration, NGOs' work | Tagged , , , , , , , , | Leave a comment

Keď si vláda uvedomí, že s prázdnym žalúdkom sa premýšľa ťažko

V čase obeda to v každej indickej štátnej škole vyzerá už dvadsať rokov rovnako – rovnako prázdno. Žiaci a žiačky sú v tom čase totiž do nohy nastúpené na školskom dvore a púšťajú sa do svojej porcie ryže. Často jediného teplého jedla, ktoré v ten deň uvidia. Bezplatný obed je preto pre rodičov často prvotným impulzom, prečo poslať svoje deti do školy.

Vďaka „Mid-day meal“ (MDM) programu indickej vlády, fungujúceho centrálne od roku 1995, nemusí stodvadsať miliónov detí premýšľať nad učivom s prázdnym žalúdkom. Tento pravdepodobne najväčší školský stravovací systém na svete garantuje každému žiakovi či žiačke štátnej základnej školy denný prísun siedmich stovák kalórií a dvadsiatich gramov bielkovín zadarmo. Pre deti, žijúce v odľahlých vidieckych oblastiach, znamená porcia ryže so zeleninou nielen výživovo hodnotnú stravu, a tým zníženie rizika podvýživy, ale aj prevenciu pred núteným ukončením školskej dochádzky.

B_Markovic_2015_India_

Warangalská trieda v čase obeda. Žiaci a žiačky čakajú vonku na svoju dávku ryže. Foto: Boba M. Baluchová

Hlad po vedomosiach je až druhoradý

Koľkokrát sme my sami v minulosti vynechali, alebo len tak príborom rozbrblali obed v školskej jedálni? Veľakrát. Stačí zaloviť v spomienkach z detstva a pripomenúť si všetky tie tvorivé dekorácie taniera v snahe zamaskovať nedojedenú prílohu a večnú slovnú vojnu s tetou kuchárkou. O odmietnutí konzumovania polievok či zeleninových šalátov ani nehovoriac. Zatiaľ čo mnohé z privilegovaných detí v krajinách s vyššími príjmami tradične nenávidia školské obedy, ich rovesníci a rovesníčky v krajinách globálneho Juhu (popri Indii napríklad v Keni či Brazílii) považujú teplý pokrm za hnací motor, pre ktorý sa oplatí kráčať niekoľko kilometrov denne do školy. Pričom hlad po vedomostiach je zjavne až druhoradý…

Poskytovanie bezplatného jedla každý deň v rámci MDM schémy, hradenej indickou vládou, hrá významnú rolu pri rozhodovaní rodičov – či a prečo poslať svojich potomkov do školy. Pani Deepa, ktorá má v miestnej základnej škole v dištrikte Warangal v rámci štátu Telangana syna aj dcéru a sama sa v rámci svojpomocnej ženskej skupiny zapája do prípravy školských obedov, tento fakt potvrdzuje: „Zelenina býva na trhu veľmi drahá. Ak si ju doma nemôžete dopestovať, ste odkázaní jesť väčšinu týždňa iba tradičné čapati či roti s čatní. No v škole môžeme deťom trikrát do týždňa pripraviť ryžu s čerstvou zeleninou aj strukovinami…“

India sa podľa štatistík Svetovej banky nachádza najvyššie v rebríčku detskej úmrtnosti v dôsledku podvýživy. Podvýživa maloletých detí je tam pritom päťkrát vyššia ako v Číne a prekvapivo aj dvakrát vyššia ako v Subsaharskej Afrike. Netreba preto pripomínať, že dojčenie, dodržiavanie hygienických návykov a neskôr zabezpečenie pestrej, výživovo hodnotnej stravy je pre správny vývin dieťaťa (nielen v jeho prvých piatich rokoch života) mimoriadne dôležité.

Distribúcia bezplatných obedov na jednom z warangalských školských dvorov. Foto: Boba M. Baluchová

Záchranná sieť pred vypadnutím zo školy

Dávno predtým, ako mohli prvé výskumy potvrdiť vplyv dennej dávky teplých pokrmov na zdravie detí, bol jasný i ďalší pozitívny jav. Madam Sunitha z mimovládnej organizácie Bala Vikasa v dištrikte Warangal, ktorá má na starosti aj monitorovanie MDM schémy v oblasti, potvrdzuje: „Školy okamžite po spustení programu zaznamenali dramatický nárast počtu žiakov v triedach a zlepšenie školskej dochádzky. Bezplatné jedlo denne je naozaj silnou motiváciou.“

Neskoršie štúdie ukázali, že pribudli deti z najchudobnejších oblastí, predovšetkým dievčatá. Práve ich rodičia často nedokážu zarobiť viac, ako päť eúr týždenne a zabezpečiť tým obživu pre celú svoju rodinu. Schéma bezplatného obeda je preto pre nich doslova záchrannou sieťou. Môžu bezpečne poslať deti do školy a zároveň predísť tomu, aby ich potomkovia museli predčasne opustiť školské lavice a pokúsiť sa o zárobok ako námezdní robotníci či pomocní farmári.

Nie je tajomstvom, že tak komplexný program sa potýka aj s istými problémami. Jednou z nich je prítomná korupcia – často sú do tried dodávané nižšie, ako predpísané množstvá pokrmov; preprava potravín do škôl, roztrúsených po odľahlých oblastiach Indie, je pomalá a nedôsledná; kontrola správneho skladovania a prípravy jedla nebýva všade štandardizovaná a dodržaná (čo v roku 2013 dokonca vyústilo do otravy obedov pesticídmi a úmrtia niekoľkých detí). Lokálne mimovládne organizácie tiež upozorňujú vládu na to, že viac by mali dbať na kvalitu pokrmov, ako na chŕlenie štatistík o doručených pokrmoch a naplnených žalúdkoch.

Deti sa púšťajú do svojej porcie ryže. Často jediného teplého jedla, ktoré v ten deň uvidia. Foto: Boba M. Baluchová

Kastovný systém prekážkou v dodávke jedla

Ľudí na Slovensku môže asi najviac prekvapiť prekážka v úspešnom dodávaní pokrmov do škôl v podobe rodovej a sociálnej diskriminácie. Presnejšie povedané: ide o kastovný systém, ktorý hrá v indickej spoločnosti stále dôležitú úlohu. V niektorých školách deti z vyšších kást z tohto dôvodu odmietli jesť pokrmy, pripravené ženami a predovšetkým zástupkyňami nižších kást. Išlo najmä o predstaviteľky kasty Dalit – nedotknuteľných. Tiež sa objavili prípady, keď žiaci a žiačky práve z kasty Dalit museli počas obeda sedieť v inej časti školského dvora. Dokonca im spolužiaci z vyšších spoločenských tried opakovane vysypali ich (možno v ten deň naozaj jediný) teplý pokrm – misku s ryžou – na hlavu…

Napriek tomu, že tento celonárodný program bezplatných školských obedov nie je bez chýb a vládu stojí ročne približne deväťdesiat miliárd rupií, je dôležité v tejto MDM schéme pokračovať. Účinne totiž prispieva k znižovaniu chudoby, hladu a podvýživy v tejto najľudnatejšej krajine planéty.

Text a foto: Boba Markovič Baluchová (#MediaAboutDev; Warangal, India)

Indický “Mid-day meal” program bezplatných obedov do štátnych škôl v praxi. Foto: Boba M. Baluchová

Posted in community development, global problems, healthcare, NGOs' work, social inclusion | Tagged , , , , , , , , , , , , | Leave a comment

Najít způsob, jak se vypořádat s konflikty

Válku, probíhající na území dnešní Bosny a Hercegoviny, ukončila po čtyřech letech krvavých střetů v roce 1995 Daytonská mírová dohoda. Laicky bychom se tak mohli domnívat, že více než dvacet let poté je situace v této krásnou přírodou oplývající balkánské zemi přinejmenším politicky a hospodářsky stabilizovaná. Přítomnost mezinárodních institucí a potřeba existence místní organizace Nansen Dialogue Centre však naznačují něco jiné.

Relikty občanské války 1992-95 v Sarajevu.

Ačkoli od války z let 1993-95 Bosna a Hercegovina (BiH) urazila kus cesty k dosažení demokracie, etnické rozložení obyvatelstva představuje i dnes pro bosenskou společnost hrozbu. Hrozba spočívá v provázanosti proměnných etnicity a politických stran. Během celého poválečného období se nedokázala prosadit výraznějším způsobem k moci žádná politická strana, která by svou rétorikou a svým založením nepodporovala jedno ze tří etnik. Ukončení válečného konfliktu totiž nepřineslo výrazný posun ve vyřešení otázky geografického rozmístění tří etnik, jelikož i v současnosti jsou bosenští Srbové, muslimové a Chorvaté nadále promíseni, což má za následek, že i dnešní BiH je ve velice zjednodušeném schématu vnitropoliticky rozdělena na Republiku srbskou a Federaci Bosny a Hercegoviny. To však neimplikuje, že by v Republice srbské žili jen bosenští Srbové. Spíše to znamená, že na území Republiky srbské představují bosenští Srbové dominantní entitu a na celém území BiH tak i dnes existuje mnoho multietnických obcí.

Dr. Ljuljjeta Goranci Brkić z Nansen dialogue centre v Sarajevu odpovídá na otázky studentů KRES.

Důležitá láska k sousedům, vzájemnost, vstřícnost a důvěra

Vystudovaná lékařka Ljuljjeta Goranci Brkić velkou část svého profesně-osobního života zasvětila snaze o vypořádání se s válečnými stigmaty ve své rodné zemi. Formou osvětových seminářů seznamuje širší veřejnost i za hranicemi země o způsobu, jakým se snaží docílit společenského posunu. Svůj způsob práce a myšlení představila i studentům Katedry rozvojových a environmentálních studií (KRES) Palackého Univerzity v Olomouci během jejich červnové návštěvy BiH v rámci projektu „Rozvojová spolupráce na vlastní oči“.

V současnosti je dr. Goranci Brkić spolu se svým kolegou Nebojsou Šavijou-Valhou vůdčí osobností organizace Nansen Dialogue Centre (NDC) v Sarajevu, jež přijala za své myšlenky norského polárního průzkumníka, vědce, diplomata a laureáta Nobelovy ceny za mír Fridtjofa Nansena (1861-1930). Ten kupříkladu ve svém díle „Nestekjærlighet“ z roku 1922 uvedl, že „žádná realistická politika v civilizované společnosti není představitelná, pokud není založena na lásce k sousedům, vzájemnosti, vstřícnosti a důvěře. Toto je kámen, na kterém musí být vybudována veškerá lidská spolupráce.“

Pokud bychom měli tedy Nansenovy myšlenky přenést na současnou situaci na Balkáně, tak hlavním záměrem NDC je přispět k vyšší míře národního usmíření a tolerance v BiH a přispět k vyšší účasti občanů na demokratických procesech a institucích za pomoci seminářů o interetnickém dialogu, ale také školení, kurzů, konferencí, veřejných přednášek, vydávání brožur, knih, vědeckých výzkumů nebo kulturních projektů.

Neformální diskuze studentů KRES Univerzity Palackého v Sarajevu.

Samotní studenti proti segregaci škol

Projekty, které NDC realizuje, jsou zaměřeny na skupiny, které mají často zásadní vliv na situaci v místní komunitě, pokud jde o procesy demokratizace, dodržování lidských práv, tolerance a smíření. Jsou jimi místní orgány (komunální pracovníci, starostové, úředníci), učitelé, politické strany, navrátivší se obyvatelstvo, uprchlíci a v neposlední řadě mládež.

Právě posledně zmíněná cílová skupina o sobě dala výrazněji slyšet vloni v létě ve městě Jajce, kde NDC zahájila své aktivity v roce 2009. Místní středoškolští studenti bez ohledu na etnickou příslušnost nesouhlasně reagovali na rozhodnutí zastupitelů Středobosenského kantonu: segregovat školu na muslimskou část (Bosňáci) a chorvatskou část. Jejich počínání je podporováno ze strany NDC a může být právem považováno za příklad tzv. „success story“. Nezbývá než věřit, že je to nastolení trendu, kterým se bude zejména mladá generace ubírat. Trendu, který dá časem zcela zapomenout válečným hrůzám, jichž se na sobě všechna tři etnika napáchala.

NDC v Sarajevu bylo od svého uvedení do života v roce 2000 financováno norskou vládou. V současnosti se na jeho financování podílí více donorů, nicméně dle slov dr. Goranci Brkić je jen málo dveří, na které nezaklepala ve snaze udržet tento projekt životaschopný. Ačkoliv má BiH před sebou ještě dlouhou cestu, z pohledu přispěvatelů rozvojové pomoci se pomalu posouvá na okraj zájmu. Dárci BiH pomalu opouštějí a přesouvají se na místa nových palčivých konfliktů, například do Sýrie.

Za dobrou zprávu může být považována skutečnost, že NDC v Sarajevu není jediným centrem konajícím v souladu se zásadami a metodikami sítě Nansen Dialogue Network. Hnacím motorem aktivních členů NDC zůstává vnitřní přesvědčení o smysluplnosti a potřebnosti takovéhoto přístupu k rozvoji bosenské společnosti, čili přístup zdola nahoru (z angl. „bottom-up approach“). Výsledky se pochopitelně nemohou dostavit hned, neboť mentální přenastavení jedince, potažmo celé společnosti, by se dalo přirovnat k ultramaratonu mezi běhy na dlouhé vzdálenosti.

Text: Michal Blaško, Foto: Veronika Rojová a Fabio Iguavita, KRES PřF UP v Olomouci

Posted in community development, development cooperation, development education, global problems, human rights, Intl development studies, NGOs' work, resilience | Tagged , , , , , , , , , , , , , , , , , , , | Leave a comment

Úspěšná implementace reformy zdravotní péče v Thajsku

Všeobecná zdravotní péče (Universal Health Coverage – UHC) je součástí Cílů udržitelného rozvoje. Jak asi probíhá implementace UHC konceptu v Thajsku? Může implementace reformy zdravotní péče napomoci i chudším obyvatelům? Změnila se situace ve zdravotnictví v této rozvojové zemi či nikoliv a v čí prospěch?

Podle zprávy Světové zdravotnické organizace (WHO) z roku 2010 neměla na počátku 21. století přístup ke kvalitní zdravotní péči téměř jedna miliarda obyvatel na celém světě. Někteří z nich dodnes stále ani nemají možnost setkat se s lékařem. Skrze UHC (Universal Health Coverage – Všeobecná zdravotní péče) se má stát kvalitní zdravotní péče dostupná všem.

Pojem UHC, bývá často v literatuře odlišně interpretován a překládán. Definice UHC se dle WHO z roku 2017 zakládá především na rovnosti v přístupu ke zdravotním službám, tedy, že by měli mít přístup ke zdravotním službám všichni, a ne jenom ti, kteří si to mohou finančně dovolit. Koncept UHC je součástí Cílů udržitelného rozvoje (SGDs), konkrétně cíle 3, který zní: „Zajistit zdravý život a zvyšovat jeho kvalitu pro všechny v jakémkoliv věku.“ Tento cíl má pak následovně několik podcílů. Jedním z nich je 3.8.: „Docílit všeobecného zabezpečení zdraví, včetně ochrany finančních rizik, přístupu ke kvalitní základní zdravotní péči a přístupu k bezpečným, účinným, kvalitním a cenově dostupným základním léčivům a očkovacím látkám pro všechny.“ Thajsko je jednou ze zemí s nízkým a středním příjmem, která se snaží o všeobecnou péči. Na jejím příkladu je možné ukázat implementaci zdravotní reformy v praxi.

Nejvíce ambiciózní zdravotní reforma v rámci rozvojových zemí

Na počátku nového tisíciletí se Thajsko nacházelo ve zdravotnické krizi. Téměř jedna čtvrtina tehdejších více než 67 milionů obyvatel neměla zdravotní pojištění. V roce 2000 zemřelo více než 17 tisíc dětí mladších pěti let a téměř dvě třetiny z nich na snadno preventivní infekční onemocnění. Z důvodu „Out-of-pocket“ (OOP; neboli „z kapsy”; z domácích úspor) plateb vynaložených na zdravotní služby se ocitlo pod hranicí chudoby až 20 % obyvatel. V roce 2001 představila thajská vláda plán Universal Health Scheme (UHS), jenž byl označován za jeden z nejvíce ambiciózních, co se týče zdravotních reforem naplánovaných pro rozvojovou zemi. V této době totiž stále Thajsko spadalo do kategorie zemí s nižším středním příjmem (HDP tehdy činilo 1 900 USD na jednoho obyvatele). Během následujícího roku 2002 se UHS rozšířilo do všech provincií v Thajsku a poskytovalo hospitalizační, ambulantní i nouzovou péči pro všechny dle potřeb. Do roku 2011 pokryl program 48 milionů Thajců.

Co způsobilo rozšíření tohoto programu tak rychle? Mohlo za to upevnění moci ve volbách v roce 2001, kdy strana Thai Rak Thai, která stála za touto reformou, posílila svou moc ve všeobecných volbách. Sami zástupci této politické strany uznali, že se program rozšířil velmi rychle a do všech koutů země z důvodu obrovského politického tlaku.

UHS však nevzniklo během jednoho roku, postupně se formovalo již od 70. let 20. století. Od roku 1970 v Thajsku vznikly celkem tři systémy zdravotního pojištění – The Civil Servant Medical Benefit Scheme (CSMBS), Social Security Scheme (SSS) a „Baht 30“, dnes pojmenovaný právě jako UHS. Přestože mělo Thajsko nejnižší příjem na obyvatele ze všech zemí, které dosáhly všeobecného pokrytí zdravotních služeb, zaznamenalo následně během prvních deseti let implementace UHS silný růst HDP, který podpořil udržení tohoto programu jak finančně, tak rozvojem potřebné infrastruktury.

Po roce 2001 vynakládala vláda finance na nemocnice, platy zaměstnanců a finanční motivace pro lékaře, jež měli poskytovat své služby nepopulárním venkovským oblastem. Efektivně byla snížena míra dětské úmrtnosti, počet nemocenských dní pracujících lidí a břemeno finančního zatížení rodin. Současnou výzvou v Thajsku není dostupnost zdravotní péče, kdy výdaje státu na zdravotnictví v přepočtu na jednoho obyvatele rostou, ale zvyšování její efektivity – tedy za menší náklady mít více a kvalitnější zdravotní služby pomocí nových technologií, léků apod.

Pokles rodin „zbídačených“ náklady na zdravotní služby

Na základě shrnutí případových studií z Thajska (z dílny autorů Tangcharoensathien a kol. z roku 2014) lze pozorovat tři hlavní změny ve prospěch UHS. Spravedlivější přístup ke zdravotním službám, nižší úroveň nenaplněných potřeb nutných ke zdraví a vysoká úroveň ochrany před finanční krizí z důvodu přímých plateb vynaložených na zdravotní služby. Právě přímé výdaje na zdravotnictví domácností klesly ze 45 % v roce 1994 na 35 % ještě před samotnou implementací UCS. Poté klesly dále, a to až pod hranici 20 %. V roce 2010 činily méně než 15 %. Výskyt tzv. „katastrofických“ výdajů na zdravotní služby (když tvoří OOP více než 25 % celkových výdajů rodiny) taktéž klesl. Také byl zaznamenán pokles rodin „zbídačených“ náklady na zdravotní služby, který ukazuje, že by bez implementace UHS byla situace rodin v zemi mnohem horší.

Také vzrostl počet ambulantně ošetřených i hospitalizovaných pacientů. Co je však velmi podstatné, že z implementace UHS benefitovali především chudší obyvatelé a program nebyl zaměřen spíše na bohaté. Ambulantní služby využilo z nejnižšího ekonomického kvantilu na 26 % až 28 %, zatímco z nejbohatšího kvantilu „pouhých“ 8 % až 10 %.

Nicméně se toto dalo do jisté míry očekávat, jelikož po spuštění UHS nabylo pojištění na 47 milionů obyvatel, z nichž téměř polovina patřila do nejchudší třetiny obyvatel Thajska. Na základě předchozích i probíhajících studií se ukázalo, že se vláda orientovala spíše ve prospěch chudých obyvatel nežli bohatších.

Trendy ve financování-Zdroj Světová banka 2017 (1)

Proč z reformy zdravotní péči benefitují především chudší obyvatelé

Thajsko skrze UHS směřovalo stále více ke spravedlivé dostupnosti zdravotní péče. Dle studií od autorů Limwattananona a kol. z roku 2012 existují tři hlavní důvody cílení dotací na všeobecnou zdravotní péči, ze které benefitují především chudší obyvatelé.

Prvním důvodem byl zlepšený přístup ke zdravotním službám, poskytovaných okresním zdravotnickým systémem, kdy většina obyvatel využívajících nově UHS žije ve venkovských oblastech. Zvýšila se hustota zdravotních středisek na obyvatele, která jsou navíc adekvátně financována. Také se změnily povinnosti personálu zaměstnaného ve zdravotnictví, kdy noví doktoři, zdravotní sestry, zubaři a další musí splnit tříletou pracovní lhůtu na venkově. To vedlo k výraznému snížení regionálních rozdílů v hustotě lidských zdrojů.

Druhým důvodem byl velmi nízký podíl OOP plateb, a to ze dvou důvodů – benefity plynoucí z pokrytí služeb UHS, kam spadá například pokrytí léků z národního seznamu léků, chemoterapie, radioterapie, prevence a podpora zdraví. Na počátku byla stanovena minimální výše platby za návštěvu lékaře (1 $), avšak v roce 2006 byl tento poplatek zrušen. Co nejnižší OOP platby jsou především ve prospěch chudých.

A v poslední řadě třetím důvodem byl vládní finanční závazek. Mezi lety 2003 a 2009 lze pozorovat 36,2% nárůst financí do sektoru zdravotních služeb. To bylo samozřejmě podpořeno růstem HDP, který zaznamenává Thajsko od počátku 21. století. Mezi lety 2002 až 2014 lze pozorovat trend pozvolného růstu – stále vyšších výdajů vlády na jednotlivce ve zdravotnictví. Stejně tak roste i HDP. I přestože má Thajsko vlastní národní koncepci UHS, v poměru na HDP vynakládá stále velmi nízké procento výdajů. Nutno však také dodat, že patří minimálně ve svém regionu na přední příčky. Thajsko může jít mnoha zemím příkladem, že dobře navržený program na základě dobrého průzkumu a pevného vedení může zlepšit zdravotní úroveň v zemi.

Autor textu: Luboš Sladký

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in development cooperation, global problems, healthcare, Intl development studies, millenium development goals | Tagged , , , , , | Leave a comment

Každá zahraničná skúsenosť nás robí viac citlivými a tolerantnými

Rozhovor so zakladateľkou OZ DocUnion, pedagogičkou na Univerzite Palackého a lektorkou workshopov zodpovednej rozvojovej žurnalistiky, editujúcej články na blogovej platforme Media about Development: Bobou Markovič Baluchovou vznikol v lete v rámci príprav na oslavy a konferenciu SAAIC k 30. výročia programu Erasmus+.

 Boba-community journalism workshop in High Tatras 2017

SAAIC: Kedy, kde a ako dlho ste boli na mobilite?

BMB: Na prelome rokov 2012–13 som v írskom meste Tralee absolvovala 4 mesiace v organizácii KOWC (Kerry one world centre), ktorá vtedy oslavovala svoje 20. výročie, sťahovala sa a menila tiež názov z pôvodného KADE – Kerry action for Development Education.

To všetko bolo v rámci európskeho grantového Programu celoživotného vzdelávania, konkrétne mojej Grundtvig asistentúry. Dnes sú všetky podobné programy, ako Comenius, Leonardo, Jean Monnet aj Grundtvig zahrnuté pod ErasmusPlus a v SR ich administruje SAAIC – Národná agentúra programu Erasmus+ pre vzdelávanie a odbornú prípravu.

SAAIC: Prečo ste sa rozhodli zúčastniť mobility – aká bola vaša motivácia alebo cieľ?

BMB: V tom čase som pracovala s niekoľkými univerzitami a mimovládkami v SR a ČR a zaujímala som sa o globálne témy – najmä spôsob ich mediálneho opisovania verejnosti a výučby na školách. Chcela som vidieť, ako funguje v praxi začlenovanie Globálne rozvojové vzdelávanie do škôl (keďže v SR je to stále len v plienkach), preto padla moja voľba na Írsko, kde je implementácia rozvojovej spolupráce aj GRV na vysokej úrovni. Chcela som vidieť, ako funguje lokálna írska mimovládka, ako napĺňa ciele s plánmi, ako sa pasuje s financovaním… KOWC bola vhodná voľba.

SAAIC: Čo znamenala táto skúsenosť vo Vašom osobnom živote?

BMB: Rok pred vycestovaním na mobilitu som s priateľmi založila mimovládku: OZ DocUnion, ktorá by vzdelávala o globálnych témach na školách a ktorá by zároveň produkovala mediálne výstupy citlivou, zodpovednou a nestereotypnou formou. A hoci v oboch oblastiach (v žurnalistike aj v medzinárodnom rozvoji) mám potrebné formálne vzdelanie, potrebovala som skúsemosti a najmä príklady, fungujúce vonku. Tie sa mi v Írsku podarilo získať.

Táto krajina (rozlohou i počtom obyvateľov podobná SR) so svojimi úspešnými platformami (Dochas – platforma MVRO; a NYCI – zdruzenie írskych mladežníckych organizácií) mi ukázalo cestu. V KOWC som videla „success stories“, prácu s rôznymi typmi škôl, vedenie tréningov a zostavovanie toolkitov. Niet divu, že hneď po návrate domov som vycestovala ako terénna rozvoj. pracovníčka do Kene a neskôr som odštartovala vlastnú sériu workshopov zodpovednej rozvojovej žurnalistiky pre budúcich novinárov, rozvojových dobrovoľníkov a študentov.

SAAIC: Aký prínos mala táto skúsenosť pre Váš pracovný život – ako ste nové poznatky a skúsenosti využili vo svojej práci, pri profesionálnom uplatnení?

BMB: Nadobudnuté vedomosti a zručnosti z Grundtvig asistentúry využívam na dennej báze v rámci môjho pedagogického a výskumného pôsobenia na Univerzite Palackého, tiež v rámci zodpovednej rozvojovej žurnalistiky a komunitnej práce v mojom združení DocUnion na Slovensku. Snažím sa naučené koncepty z Írska porovnávať a prispôsobovať na slovenské a české pomery – napríklad pri výučbe etiky v médiách (používaní Code of conduct); a princípoch Mediálnej gramotnosti.

Dnes sa ukazuje, ako je dôležité vedieť mediálny obsah (prečítaný kdesi na soc. sieťach či na konšpir. weboch) dekonštruovať, pochopiť a možno aj vyrobiť svoj vlastný text. Toto všetko riešili už pred 5 rokmi v írskom KOWC, keďže už vtedy mali v krajine dosť migrantov, menšín, etník, žiadateľov o azyl… Takisto v Írsku osvojený koncept „resiliennce“ (odolnosti) denne využívam pri práci, písaní a učení.

SAAIC: Prekvapilo Vás niečo v krajine, v ktorej ste boli, či na ľuďoch, ktorých ste tam stretli? 

BMB: Väčšina obyvateľstva je priateľská, nerobí si ťažkú hlavu z daždivého počasia. Najmä starší ľudia vás zvedavo oslovia v parku či v autobuse a pýtajú sa na vaše korene, plus sa v zápätí rozrozprávajú o svojej keltskej histórii, pričom predvedú ťažkú, no zvučnú írčinu.

Íri nie sú len spevavé nátury, ale sú vychovávaní k darcovstvu – dávajú veľa peňazí na rôzne zbierky, aktivity mimovládok na dennej báze. To ma veľmi oslovilo a potešilo. Zároveň sú v rámci EU asi najďalej v implementácii kvalitných projektov rozvojovej spolupráce a najmä rozvojového globálneho vzdelávania.

SAAIC: Máte nejaké odporúčanie na zlepšenie mobilít v rámci programu Erasmus+ v budúcnosti?

BMB: Neviem, ako zabrániť javu, ktorý som si v posledných rokoch všimla a či sa to vlastne týka národnej agentúry SAAIC (skôr pravdepodobne Iuventy a okolitých európskych národných agentúr, ktoré vyberajú účastníkov a účastníčky na tréningy). Stretla som sa totiž už neraz s ľuďmi, ktorí mali za sebou okolo 40-50 mládežníckych výmen a tréningov, a z Erasmu si spravili výhodnú turistickú kanceláriu za exotikou – vyberali si projekty nie podľa témy a možnosti nadobudnutých kompetencíí, ale podľa lokality (Malta, Cyprus, Grécko atď.). Neviem, nakoľko títo (dozaista šikovní) ľudia vedia odovzdať svoje vedomosti, skúsenosti a zručnosti iným mladým dospelým vo svojom okolí… Odporučila by som preto pri výbere väčšiu obozretnosť.

Zároveň by som rada videla do písania projektov a absolvovania mobilít sa zapojenýcch viac ľudí z regiónov, malých miest a zo znevyhodnenych skupin (ľudia so špeciálnymi potrebami, z národnostnostných menšín a etník, zo slabších sociálnych vrstiev). Pre mládež z rómskej komunity však môže aj zakúpenie letenky na mobilitu predstavovať problém, hoci im národná agentúra sľubuje do 60 dní cestovné náklady preplatiť. Tento proces treba určite zdynamizovať.

Tiež si občas na mojej alma mater v Olomouci všimnem, že českí študáci sa obávajú komunikácie v cudzom jazyku a stále ich to radšej vedie na Erasmus+ pobyt či stáž do SR a naopak. Toto treba skúsiť na prípravných seminároch prekonať a vysvetliť dôležitosť ovládania druhého či tretieho cudzieho jazyka (nielen slovenčiny a češtiny).

Ale aby som túto odpoveď ukončila pozitívne: musím povedať, že program Erasmus+ prináša ľuďom neuveriteľné možnosti sebaspoznávania, dovzdelávania, stretávania nových ľudí a kultúr, čo ich robí potom viac citlivými a tolerantnými. Len takto môžeme potom budovať férovejší svet okolo (na základe zahraničnej skúsenosti meniť veci k lepšiemu na úrovni lokálnej). Pričom treba podotknúť, že ak chce niekto požiadať o grant, stačí sa poradiť s národnou agentúrou, dobre si prečítať tzv. guidelines, mať v hlave plán a napísať žiadosť. Dostať grant nie je elitná záležitosť, je to jednoduché – len treba ozaj chcieť a projektu veriť.

Text: SAAIC, Foto: archív Boby Markovič Baluchovej

 

Posted in development education, global problems, Intl development studies, media, migration, NGOs' work, resilience | Tagged , , , , , , , , , , , , , , | Leave a comment