Georgia – 10 years after the Russian-Georgian war: Where are the people?

On the frontier of Europe and Asia lays a country that has become a praised tourist destination during the last decade. Economy is backing up from a soviet dead end, civil society is striving for democratization, EU cooperation has been clearly carved into local notion and project banners. An unaware tourist may think of war as long gone, however, it has left behind 290 000 internally displaced people. This number corresponds to the population of Iceland.

Together with the Department of Development and environmental studies from Palacky university in Olomouc, Czechia, we had the opportunity to go for an eleven-day field trip to Georgia as part of development education project. It was co-funded by Czech Development Agency (CRA – CzechAid). Apart from other visits at the offices of international institutions, nonprofits and local initiatives, we spent a day in Kutaisi city – in an organisation ‚Fund for Women Entrepreneurs‘ – founded by internally displaced people (IDPs) from Abkchazia. Very similar organization ‚For Better Future‘ supports female social entrepreneurs among IDPs in Tserovani city and it was formed by IDPs from South Ossetia. Their target groups are people from conflict regions, people below poverty line, and ethnic minorities. Their priority is to support women while searching for employment and becoming social entrepreneurs.

Inside the IDP re-settlement in Tserovani. Photo: KRES / PU students

Frozen conflicts and IDPs

IDPs (internally displaced people) are according to the UNHCR definition “persons or groups of persons who have been forced or obliged to flee or to leave their homes or places of habitual residence, in particular as a result of or in order to avoid the effects of armed conflict, situations of generalized violence, violations of human rights or natural or human-made disasters, and who have not crossed an internationally recognized state border. IDPs are vulnerable to deprivation, further displacement and other protection risks, such as lack of access to basic services, family separation, sexual and gender-based violence, trafficking, discrimination and harassment.” It is the responsibility of local authorities to avoid their displacement and ensure their safety.

Abkhazia and South Ossetia are autonomous separatistic teritories of the Democratic Republic of Georgia. One must not picture them as a coherent term that describes homogenous areas. In reality, they are ethnics with different historical development and national aim, however, they share the same role of pawns in the political game of chess. They are commonly described as russian protectorates which is underlined by the fact that they are de facto reliant on russian financial injections. Nevertheless, their future objectives diverge – while the Abkchazian government is in favour complete independence, South Ossetia strives to join Russia.

Sheltered workshop for IDPs trying to become social entrepreneurs. Photo: KRES / PU students

Natruli’s story – similar to stories of the other female IDPs

Since Georgian society is mainly patriarchal, the ‘Fund of Women Entrepreneurs’ (FWE) in Kutaisi focuses on the status of women. How has the life of IDPs changed ten years after war and what work is done by the FWE? This is described by FWE project asistant, Natruli Nachkebia, who left Abkchazia in 1993 together with her husband and two children.

They lived in the capital of Abkchazia – Sokhumi. She worked for a company called ‘JSC Orgtecnik’ and her husband worked for the Ministry of Trade. Natruli explains the reason of leaving their home: “In October 1993, we were forced to leave our home in Sokhumi because Russian and Abkhazian combined forces conducted military operations against Georgia and because they were planning a Genocide against Georgians. We would have been victims of war, if we did not leave Abkhazia.”

After fleeing, her family stayed in capital city Tbilisi with no income. They decided to move to Kutaisi city where they worked for two years at an IDP-founded company ‘Org. Technics’. After that, she returned to Tbilisi and worked ten years for the American company ‘Finca’. However, she returned to Kutaisi again and started to work for ‘Fund of Women Entrepreneurs’ (FEW). Natruli often thinks about coming back, but it is not that easy: “Abkhazia causes me a lot of pain and I hope to return one day. However, I found out that our former apartment in Abkhazia was sold numerous times without us knowing.”

Talking about IDPs integration at the office of FWE in Kutaisi. Photo: KRES / PU students

An integration process of IDPs in Georgia

Integration was not hard for her: “My children have Georgian nationality and they also have the status of IDPs. Although we can travel freely, they cannot return to Abkhazia.” Generally, IDPs are associated with homeless people and minorities. She finds that very depressing.

The IDP situation related to living conditions is not pleasant. There are no employment opportunities, socio-economic conditions are inefficient, and the integration process is very slow. These people have no hope for tomorrow’s day. IDPs cannot return home because the state cannot ensure them safety. Additionally, the Abkhazian authorities forbid their return.

This was one of the reasons why a non-profit charity organisation ‘Fund of Women Entrepreneurs’ (FEW) was founded on in July 2003. But it also means that FEW has worked with people from migration waves before Russian-Georgian war in 2008. Natruli talks about the location of FEW office: “Our office is located in Kutaisi (Imereti region). IDPs were forced to migrate from Abkchazia and they stayed in regions that were under Georgian jurisdiction, hoping that they would return soon. However, they could not return 26 years. FEW uses the knowledge and experience of IDPs, as well as local residents.”

Listening to IDPs stories at the office of FWE in Kutaisi. Photo: KRES / PU students

The main priorities of ‘Fund of Women Entrepreneurs’ (FEW)

One of FWE main objectives and projects is called ‘Step by Step to a Better Future’, meaning, that they work on the integration and rehabilitation process of people that are in conflict with the law. They do this through psychological and legal advice, informal education, and requalification courses. Natruli describes another FEW project: “Another of our objectives and projects is the ‘Education and Rehabilitation centre FEW’. The centre’s purpose is to serve as a facility for women who are victims of violence or are in harm. We offer psychological and legal services and assistance with employment search.”

Georgian government reacts very insufficiently. The FWE oftentimes substitutes the role of the state – FWE offers support with finding jobs and we help with the integration process. But it does not have any impact on Natruli’s work.

This project assistant feels proud about her job for FEW: “I gained a lot of experience through work with different social groups. On daily basis I listen to many stories from female IDPs – very similar to mine or even worse. So I consider my work as a mission to help people with the same fate as I had.”


Written by: Anna Lodinova, the Department of Development and Environmental Studies of Palacky University in Olomouc, Czechia, Photo: KRES

Note: The article, as well as the entire field trip to Georgia is a part of the development education project ‘Development Cooperation First Hand’, supported by Czech Development Agency (CRA – CzechAid).



Posted in community development, development cooperation, development education, global problems, IDPs, Intl development studies, minority issues | Tagged , , , , , , , , , | Leave a comment

Can cooperatives cross Soviet shadow and boost Georgian agriculture?

Although cooperatives are efficient structures for small-scale producers, they are perceived very negatively in the post-Soviet countries. Instead of the democratization, sovereignty and economic benefits, Soviet cooperatives (or kolkhozes), delivered rather land grabbing and nationalization of private sector. While European or North-American cooperatives were centres of thriving economic life, Soviet kolkhoz was a tool for five-year planning and economic regulation. Is it even possible to work with the idea of cooperatives in such environment? Yes! Georgia is the case where “modern” cooperatives are flourishing with proper campaigning and advocacy.

People in Peril project in Georgia - growing yellow melons

Agricultural project in Terjola municipality, Georgia – implemented by Czech NGO: People in Need NGO. Local cooperatives are supported ENPARD program to grow yellow melons in their green-houses. Photo: KRES

In the field of development assistance, cooperatives and self-help groups are currently recognized as efficient and effective tool for community activization, democratization and capital mobilization. The success can be seen across the globe, from Latin America to Africa. Despite this fact, people in post-Soviet countries keep distrust to cooperatives and the label itself often triggers passionate debate about the history. Five years ago, Georgians had the very similar attitude to cooperatives as thousands of people living in the post-soviet countries. However, thanks to wide-spread campaigning and support from the government together with international and local NGOs and EU the situation has changed rapidly.

Cooperative = Kolkhoz?

The roots of cooperatives can be found in the era of industrialization, when the newly developing industry needed to satisfy its labour demand. Suddenly, cities were offering jobs and attracting people from the countryside. While the peasant life was tough and dirty, cities were promising prosperity and glory. Of course, the glamorized urban life was lived mainly by the aristocracy and the migrants from countryside had no other choice than to work as a cheap labour in alarming conditions and to live in the poverty again. The early stage of capitalism was ruining working class life and resulted in the need of cooperation. Although the first ideas of collective action and community institutionalization emerged in Germany, the true cooperative pioneers were from England. In 1844 was established Rochdale Society of Equitable Pioneers, a group of 28 dissatisfied textile workers from Rochdale. The aim of the Society was to defend the rights of working class as well as to fight for higher salaries. Rather than to strike and become violent, the members of the Rochdale Society of Equitable Pioneers focused on benefits rising from the cooperation among community members. The cooperative was building houses for its members as well as was selling goods for fair price. The work and action of society was based on the set of principles, among other: self-help, responsibility, democracy, equality, solidarity and justice. These principles are used until today and are officially recognized by International Alliance of Cooperatives (ICA).

People in Peril green:house project in Georgian region Imedi

Agricultural project in Terjola municipality, Georgia – implemented by Czech NGO: People in Need NGO. Local cooperatives are supported ENPARD program to grow yellow melons in their green-houses. Photo: KRES

The idea of cooperatives could be found in the Russian Empire as well. In the second half of 19th century, when archaic system of land allocation was oppressing rural population, peasants started to form communes as opposed to individual farmstead held by aristocracy. The majority of peasants had farming land in the communal ownership belonging to the respected village. The land division was based on very simple principle – each household had the right to claim a parcel of land according to the number of adults in the household. The parcels were re-allocated regularly by the census, ensuring the equitable access to the land. Although the communes became a symbol of serfdom emancipation and was bringing in social ideas, the division of land within the communes was primarily used as a tool for tax collection.

The misuse of the idea of cooperatives was continuing after the Soviet revolution in 1917, when Russian Empire was overthrown by Bolsheviks and the republic was established. The first collectivization efforts started in the early 1920’s, when the newly established Russian Soviet Federative Socialist Republic was legitimizing the Bolshevik Revolution by enforcing communist principles. The collective farms, the predecessors of kolkhozes, were spontaneously emerging across the country with the help of propaganda workers who referred to traditional communes from the late 19th century. As communes were extremely vital and popular, it is not surprising that people living in the impoverished rural areas were keen to start farming collectively. However, the initial idea of voluntarily formed cooperatives was twisted in 1928, when Joseph Stalin started to enforce the ideology of collectivization and his regime was forcing peasants to join the kolkhozes.

Kolkhozes as pseudo-cooperatives

While western cooperatives were empowering small-scale farmers, the purpose of soviet kolkhozes was to fight against them. The Communist Party of the Soviet Union was not favouring private agriculture because, according to Lenin, small-scale production was an engine for capitalism and bourgeoisie. Literally, the collectivization and kolkhozes represented a remedy for the problem called “capitalism”. Of course, cooperatives were always bearers of socialist ideas, but the Soviet regime rather exploited the principles and used them to their own advantage. Although Soviet government proclaimed the ownership of peasants over the cooperative, in fact, it was maintained by the state through the designated kolkhoz chairman. Members were treated more like employees, paid according to their proportion of work and very often in kind. The yields were bought out by the state at fixed price which was generally very low, bringing higher revenues to the state rather than to the kolkhozes. Lately, the government also set production quotas for each crop. Finally, kolkhoz members were deprived of the right to leave. Until 1969, when the law has been changed, the children born on the collective land were obliged to work there as adults, allowed to leave only with a special permission.

trying local Georgian wine in Imedi region

Agricultural project in Terjola municipality, Georgia – implemented by Czech NGO: People in Need NGO. Local cooperatives are supported ENPARD program to produce local wines. Photo: KRES

Violation of the cooperative’s principles had direct impact on the functioning of kolkhozes. While involuntary membership, quasi-democracy and loss of sovereignty negatively influenced the motivation of kolkhozes’ members, five-year planning and production quotas damaged their economic viability and competitiveness. The establishment of these cooperatives was not based on the need of its members, kolkhozes were de facto created by the state. In 1991, when Soviet Union was dissolved, most of the kolkhozes dissolved together with the old regime. Former member states of Soviet Union have started the process of economic transformation, with privatization, land and property restitution as free market mantra. It is not surprising, that farmers who suddenly got their land back and could dispose it freely were not willing to re-form the cooperatives. Even though societies in post-soviet countries could learn a lot from the cooperatives based on ICA principles, the absence of democratic principles in soviet kolkhozes and overemphasized economic planning led to their resentment.

1990’s and the ruins of Georgian agriculture

The very same situation was in Georgia, where cooperatives “in modern sense” were practically non-existent until 2013. Even though Georgian agriculture used to be pride of the whole Soviet Union, historical events of 1990’s and economic transformation caused decline in the food production and literally ruined the whole agricultural sector. Georgian government have started with the agricultural reform immediately after gaining independence in 1991. The land reform was based on the land restitution and privatization. However the idea of land redistribution was honourable, it was not functioning at all. Suddenly, the large-scale agriculture disappeared and was replaced by small-scale farms oriented more likely towards subsistence production. The huge parcels were crumbled to small pieces of land, no bigger than 1,5 ha. From the food exporter became food importer. While in 1990 agriculture was contributing to GDP by 30%, in 2017 the share of agriculture on GDP was only 9,6%. Still, agriculture sector employs more than half of population. Although functioning agriculture system is a key for economic growth, Georgian agriculture fell into oblivion.

Georgian westernization path

The situation started to change in 2004, when Georgians voted in the first democratic elections and Mikheil Saakashvili became president. For sure, Saakashvili was not ideal politician and the end of his political career was represented a huge controversy. Still, Saakashvili’s era was fundamental for the future development path of Georgia. His rule has translated to economic boom, administration reform and fight against low level corruption. Most importantly, Saakashvili clearly proclaimed his aversion to Russia and has started Georgian “westernization”. After the Russo-Georgian war in 2008, which was partially invoked by Russia, the ties between Georgia, NATO and EU have even strengthened.

local cooperative producing tasty ice:cream

Agricultural project in Terjola municipality, Georgia – implemented by Czech NGO: People in Need NGO. Local cooperatives are supported ENPARD program to produce tasty ice-creams. Photo: KRES

In 2009 Georgia became a member of Eastern Partnership, EU initiative which was supposed to result into the signature of Association Agreement, which would (among other benefits) result to increase of market access between Georgian and EU. At the first sight, it might seem very beneficial for Georgia but it could be actually really harming for its agriculture. Georgian agriculture is not only malfunctioning, it also does not fulfil the hygienic norms set by EU. Therefore, the Association Agreement might not have necessarily brought any advantage to small-scale farmers. They would not be able to export their produce anyway. Instead, Georgian food market would be flooded by cheaper European goods. It was obvious that the local agriculture needs heavy modernization which would not be possible without governmental support and external funding. Therefore in 2012, when Georgia started the negotiation of Association Agreement, agriculture rose to the top of the governmental agenda. And surprisingly enough, government started to mention also cooperatives among other tools for agriculture modernization.

EU role in the cooperatives renaissance

FAO and EU through ENPARD, European neighbourhood programme for agriculture and rural development, were the most important actors of the cooperative rebirth. In 2013 Georgian Ministry of Agriculture (with the financial and expert support from the EU and FAO) started the massive campaign focused on cooperative development. In the same year, Government of Georgia finally passed a law on cooperatives and there was also introduced Agricultural Cooperative’s Development Agency aimed at supporting the process of cooperative establishment and capacity building. However, Georgian farmers were hostile to the cooperatives as the negative connotation to the Soviet Union’s kolkhozes was still vital in the society. Even though the financial support and capacity building were primarily focused on the formation of cooperatives and the modernization of agriculture, substantial part of the budget was also spent on the campaigning and awareness raising. It was hard to explain to the farmers that “modern” cooperatives have nothing to do with the kolkhozes, that no one is going to take the land from them and that cooperative is a business like any other. It was absolutely crucial to highlight the importance of cooperation and collective action, which is always more efficient than the action of an individual. Finally, it had to be emphasized that cooperatives might lead to the economy of scale, increased market competitiveness and ability to get subsidies and other support from the government and development organizations.

ENPARD project in Terjola municipality

European ENPARD program supports local cooperatives in Georgia. Photo: KRES

One of the organizations using ENPARD funds for cooperatives promotion is People in Need (PIN), development NGO based in the Czech Republic. PIN’s projects, implemented also in the cooperation with Czech Development Agency, can be found in Terjola municipality, where the NGO become an important actor. This importance is, however, very specific as it is not caused only by the direct support to the food producers, but also by PIN’s Czech origin, carrying a very specific form of comparative advantage in cooperative promotion. Although Czech Republic (Czechoslovakia) have never been part of Soviet Union, it still belonged to the Eastern Block, where the credibility of cooperatives is damaged in the very same way as in Georgia. Shared history and understanding of the kolkhoz meaning can play a vital role in advocacy for cooperatives – if one country with the Soviet history could cross the shadow of Soviet kolkhozes, why would not it be for example Georgia? PIN’s effort seems to be successful and the cooperatives supported by the NGO have become prosperous, building their own networks of suppliers and buyers.

Thanks to similar initiatives in the couple past years, Georgian cooperative sector has been flourishing. While cooperatives were de facto non-existing before 2013, there was nearly 1200 newly registered coops until 2015. Newly established cooperatives have usually about 15 members and operate on a very limited land. Therefore, it is crucial to undertake second step of cooperative development – to start forming associations and to cooperate across different sectors. Agriculture transformation and its adaptation to European conditions is a long-time run, however, if it is taken collectively, the chances to succeed are much higher.

trying local ice-cream produced in Imedi region

Agricultural project in Terjola municipality, Georgia – implemented by Czech NGO: People in Need NGO. Local cooperatives are supported ENPARD program to produce tasty ice-creams. Photo: KRES

Written by: Lenka Voleníková, a PhD student at the Department of Development and Environmental Studies of Palacky University Olomouc, Czech Republic.

Note: The article is a part of the DevEd project ‘Development Cooperation First Hand’, supported by Czech Development Agency (ČRA).




Posted in climate change, community development, development cooperation, leadership, NGOs' work, sustainability | Tagged , , , , , , , , , | Leave a comment

Čo (a prečo) čítať: Septembrové lekcie rozvoja

V rámci Lekcií rozvoja z dielne ‚Media about Development’ aj v septembri zverejníme kvalitné novinárske prejavy ako ukážky zodpovednej rozvojovej žurnalistiky zväčša z krajín Globálneho Juhu, ktoré sú nám síce (geograficky) vzdialené, ale stoja za prečítanie. Prvý článok sa venuje neveľkým zmenám po voľbách v Zimbabwe, druhý je o výraznej zmene (o zrušení príkazu) v Nepále pod vplyvom tragických udalostí, no a tretí sa týka krízy vo Venezuele, ktorá sa zmenila z lokálneho problému na najväčšiu migračnú krízu v západnej hemisfére.


Tí z vás, ktorí nemajú čas či energiu sledovať všetky prebiehajúce voľby v odľahlých kútoch sveta, ale chcú mať ako-tak prehľad o ich výsledkoch – často siahajú po sumáre zahraničných udalostí a výberu svetovej tlače z dielne týždenníka Respekt. V tom nedávnom s názvom “Zimbabwe: Psi štěkají a krokodýl vládne dál” sa skvelý reportér Tomáš Lindner obzerá za voľbami v Zimbabwe a zmenami, resp. nezmenami, aké táto udalosť do krajiny vniesla: “Vloni vojenský a vnitrostranický puč odstranil stárnoucího Roberta Mugabeho a jeho mocichtivou mladou manželkou z čela Zimbabwe. Nastalo politické otevírání: noviny kritizovaly vládu a opozice mohla svobodně vést kampaň. Avšak systém ve svém jádru zůstal beze změn. Mnangagwa, mocní generálové a státní elita, která se léta obohacovala na státních penězích i při záborech půdy, nechtěla moc a privilegia ztratit. Systém, který Mugabe budoval čtyři dekády za účelem udržení vlastní moci, se pochopitelně nerozpustil.” Zároveň prízvukuje, že: “Nesrovnalosti a povolební násilí vážně ohrožují hlavní cíl loňského převratu proti Mugabemu i letošních relativně svobodných voleb – ukončení mezinárodní izolace a přilákání zahraničních investic.”


Tomášova kolegyňa z týždenníka Respekt, Sylvie Lauder, o niečo neskôr informovala v článku “Po smrti dvou dívek zakázal Nepál vyhánění žen během menstruace” o tom, ako až smrť nepálskych dievčat dokázala prinútiť úrady, aby zapracovali na zrušení príkazu – posielať ženy počas obdobia menštruácie preč z domova. “Podle nově schváleného zákona hrozí osobě, která by nutila ženu odejít z domu během menstruace až tři měsíce vězení nebo pokuta ve výši tří tisíc nepálských rupií (zhruba 600 korun),” píše v článku Lauder a opisuje situáciu, ktorej boli nepálske ženy doteraz vystavované: “Ženy přebývají v menstruačních chatrčích často v žalostných podmínkách – dostávají méně jídla, vedle hladu trpí také zimou a hrozí jim útok zvěře či znásilnění.” V treťom tisíciročí naozaj čosi nevídané a neakceptovateľné.

Reportér denníka SME, Lukáš Onderčanin, sa venuje vo svojich reportážach aj migrácii v rámci Latinskej Ameriky. Najnovšie komplexne pokryl venezuelský exodus v článku: “Venezuelčania: Ak neutečieme, umrieme hladom”. Ako píše: “Len málokto sa chce do kedysi jednej z najbohatších juhoamerických krajín vrátiť. Zohnať lieky je umenie, elektrina vypadáva aj na niekoľko dní, politickí oponenti končia v obchodnom dome prerobenom na väzenie. Z platu si ľudia nemôžu dovoliť ani mäso či toaletný papier a ceny sa zdvojnásobujú priemerne každých 26 dní.” Južná Amerika odchody ľudí z Venezuely nezvláda, v krajinách ako Peru, Čile či Kolumbia sa ich počet od roku 2015 zdesaťnásobil. Ak nepoznáte pôvod pádu socialistického režimu a dôvod venezuelskej krízy, naštudujte si ho práve v tomto texte…

Text: Boba Markovič Baluchová, Foto: Euractiv / AFP

Posted in gender equality, global problems, human rights, media | Tagged , , | Leave a comment

Gruzínsko je stále prijímateľom rozvojovej pomoci z Česka i zo Slovenska

Nie každá krajina, patriaca v minulosti do Zväzu sovietskych socialistických republík, ktorá naviac v roku 2008 prekonala vojnový konflikt s Ruskom a má stále nedoriešené konflikty s Južným Osetskom a Abcházskom, sa môže pochváliť rozvojom (nielen ekonomickým) tak, ako Gruzínsko. Posúdiť situáciu v tejto pohostinnej a na prírodné i historické unikáty bohatej zemi však treba priamo na mieste – na vlastné oči. Napríklad v podobe terénnej exkurzie, akú začiatkom leta absolvovali študenti a študentky z Katedry rozvojových a environmentálnych štúdií PřF UP v Olomouci s podporou Českej rozvojovej agentúry (ČRA).

Gruzínsko má za sebou niekoľko historických míľnikov aj bolestných udalostí, ktoré ho napriek rozvíjajúcej sa ekonomike a vzmáhajúcemu sa turizmu radia stále medzi krehké demokratické republiky, ktorým musia pomáhať krajiny v rámci zahraničnej rozvojovej pomoci. Slovensko i Česko tam cez svoje agentúry SAMRS a ČRA realizujú zaujímavé a inovatívne rozvojové projekty. Mladí ľudia z Olomouca, študujúci Medzinárodné rozvojové štúdiá, navštívili niekoľko z nich.

!podpora vinarstva v okrese Terjola - projekt CvT

Podpora vinárstva v okrese Terjola – projekt českej organizácie Člověk v tísni.

Podpora vnútorne presídlených žien aj práca s mládežou

V Gruzínsku je pre dva zamrznuté konflikty vysoký počet vnútorne presídlených osôb (IDPs). Na podporu ich aktivít plynie rozvojová pomoc od donorov ako USAid, EuropeAid, a ďalších. Slovenská humanitárna a rozvojová organizácia ADRA Slovensko v Tserovani blízko Tbilisi – v mieste, kde žije v dvoch tisíckach domov viac ako osemtisíc presídlených ľudí a ich potomkov, realizuje rozvojový projekt s podporou Medzinárodného vyšehradského fondu. Ide o budovanie kapacít obyvateľstva a podporu ich podnikateľských aktivít (výrobu originálnych šperkov v chránenej dielni a ich distribúciu) v rámci spolupráce s organizáciou For Better Future, ktorá pozostáva priamo z takto presídlených mladých ľudí.

domy v IDP settlemente v Tserovani - foto boba

Domy pre IDPs v re-settlemente v Tserovani.

Podpobným aktivitám, teda dovzdelávaniu, rekvalifikácii a začleňovaniu žien do pracovného procesu, sa venuje aj organizácia Fund for Women Entrepreneurs z Kutaisi. Tentoraz však ide o vnútorne presídlených obyvateľov a obyvateľky z Abcházska. Práve k téme posilňovania postavenia žien a znižovania nezamestnanosti v regiónoch mali účastníci a účastníčky exkurzie najviac otázok.

V obci Kvemo Chala založila pred niekoľkými rokmi neziskovú organizáciu KONA bývalá študentka Medzinárodných rozvojových štúdií, Jana Kowalová. Do daného mesta sa vydala a rozhodla sa podporiť aktivity miestnej mládeže, ktorá dovtedy nemala priestor a motiváciu sa sebarealizovať. Výučba angličtiny, výstavba a zariaďovanie knižnice spojili mladých a vyplnili im voľný čas. Počas júnovej interakcie medzi stredoškolákmi z tejto gruzínskej obce a vysokoškolákmi z Palackého univerzity vznikli výborné nápady na spoluprácu a možné dobrovoľníctvo pri obnovovaní parku.

navsteva KONA NGO v Kvemo Chala - foto boba

Návšteva organizácie KONA v Kvemo Chala – interakcia mladých ľudí v novej knižnici.

Znevýhodnení ľudia a ich hlas v krajine

Vďaka podpore Českej rozvojovej agentúry navštívili študenti a študentky z Palackého univerzity nielen malé lokálne iniciatívy, ale aj nadvládne inštitúcie v hlavnom meste, ako napríklad Rozvojový program OSN (UNDP) alebo Delegáciu Európskej Únie v Gruzínsku. V miestnej pobočke Transparency International debatovali o miere korupcie v krajine a predvolebnom napätí. V Caucasus Institute for Peace, Democracy and Development (CIPDD) zasa diskutovali o budovaní mieru a upevňovaní demokracie v konfliktom zasiahnutých oblasiach v rámci Kaukazu. O fungovaní nezávislých médií sa účastníci a účastníčky exkurzie dozvedeli viac z rozhovoru s Kamilou Mamedovou, reprezentantkou komunitného Rádia Marneuli, ktoré dáva hlas menšinám v krajine.

Na základe schôdzky s Gigom Chitishvilim, zástupcom Centra strategického výskumu a rozvoja v Gruzínsku (CSRDG) mladí ľudia z Olomouca zistili, ako funguje podpora zamestnanosti znevýhodnených skupín obyvateľstva a ľudí so špeciálnymi potrebami cez sociálne podnikanie. Tak dobre spracovaný systém grantovej podpory gruzínskych sociálnych podnikov a mentoringu pre ich zakladateľov nefunguje ani v ČR alebo SR.

!Studenti KRES v Tbilisi

Študenti a študentky KRES v turisticky vzmáhajúcom sa centre Tbilisi.

Viditeľná pomoc českých mimovládok na vidieku

Mladí ľudia z Olomouca navštívili počas svojej terénnej exkurzie (s cieľom vidieť projekty rozvojovej spolupráce na vlastné oči) aj konkrétnych príjimateľov pomoci na vidieku. V regióne Tušeti sa oboznámili s realizáciou rozvojových projektov organizácie Charita ČR s podporou ČRA. Ide o budovanie kapacít, podporu vzdelávania, zriadenie etnografického múzea, ale najmä podporu miestnej remeselnej výroby – hlavne spracovania ovčej vlny do textilných produktov a suvenírov.

!Projekt Charity CR v Tusheti s podporou CRA - stroje na vlnu.JPG

Projekt Charity ČR v regióne Tusheti s podporou ČRA – obhliadka strojov na vlnu.

V regióne Imereti, presnejšie v okrese Terjola, účastníci a účastníčky exkurzie navštívili poľnohospodárske projekty na podporu miestnych družstiev, venujúce sa výrobe mliečnych výrobkov (syrov, mlieka i zmrzliny) či pestovania ovocia a zeleniny v skleníkoch. Opäť išlo o úspešný projekt rozvojovej spolupráce, kde reagovala česká organizácia Člověk v tísni s finančnou podporou ČRA na potreby miestnych ľudí.

dasa gru 2

Projekt ČvT v regióne Imereti s podporou ČRA – zber melónov v skleníku.

Mladí ľudia z Univerzity Palackého sa zaujímali aj o proces budovania občianskej spoločnosti v Gruzínsku po vojne z roku 2008 či možnosti jeho vstupu do EÚ. Počas leta vytvorili mediálne výstupy, ktoré mapujú zažité situácie a navštívené projekty priamo v teréne. Touto formou verejnej informovanosti a osvety spolu s fotovýstavou a edukatívnymi prednáškami po celej ČR priblížia väčšiemu množstvu ľudí dôležitosť zahraničnej rozvojovej spolupráce, napĺňania globálnych cieľov, ako aj solidarity s krajinami, ktoré prešli v minulosti podobným vývojom, ako naše post-socialistické republiky.

Terénna exkurzia KRES PřF UP, ako aj samotný projekt z oblasti globálneho rozvojového vzdelávania, je spolufinancovaná z prostriedkov Českej rozvojovej agentúry (ČRA).

!spolocna foto studentov KRES a implementatorov projektu Charity CR v Tusheti

Spoločná foto študentov a študentiek KRES a implementátorov projektu Charity ČR v Tusheti – s bannerom donora: ČRA.

Text: Boba Markovič Baluchová, Foto: študentky Katedry rozvojových a environmentálnych štúdií PřF UP v Olomouci

Terénna exkurzia do Gruzínska bola spolufinancovaná Českou rozvojovou agentúrou (ČRA) v rámci projektu Katedry rozvojových a environmentálních studií (KRES) PřF UP v Olomouci pod názvom „Rozvojová spolupráce na vlastní oči“.

Posted in community development, development cooperation, development education, gender equality, global problems, Intl development studies, NGOs' work | Tagged , , , , , , , , | Leave a comment

Výzvy pro indonéské mikrofinančnictví

Indonésie je často uváděna jako modelová země v boji proti chudobě. Jedním z důvodů je rozsáhlá síť mikrofinančních institucí, které jsou schopné poskytovat chudým lidem mikropůjčky, díky kterým mohou více investovat do svého podnikání a tím ho efektivně nastartovat. Bank Rakyat Indonesia (BRI) a její unikátní systém Unit Desa se stal první komerčně fungující mikrofinanční institucí na světě.

Od roku 1984 je Bank Rakyat Indonesia (BRI) zcela finančně nezávislá, funguje udržitelně a zároveň se jí daří cílit i na nejchudší obyvatele Indonésie. Stala se prvním komerčním mikrobankovním systémem na světě a dodnes zůstává největší komerční institucí tohoto typu. Díky své dlouhodobé profitabilitě je BRI pevnou součástí indonéského finančního systému.

BRI banka v Indonezii

Banka BRI v Indonésii. Foto: Adéla Hemelíková

Cesta k úspěchu Bank Rakyat Indonesia

Za úspěchem BRI stojí zejména finanční a ekonomická deregulace, dlouhodobý udržitelný ekonomický růst a změna v nastavení vládních politik. Tyto tři faktory vedly kromě rozvoje mikrofinancí k výraznému snížení chudoby mezi roky 1970 a 1993. V tomto období se podařilo snížit extrémní chudobu z 60 % na „pouhých“ 14 %. Případ Indonésie ukazuje, že pouze finančně životaschopné instituce mohou poskytovat služby i nejchudšímu obyvatelstvu. Indonésie je proto v mnoha ohledech považována mezinárodními institucemi (např. Světová banka) za modelovou zemi v boji proti chudobě.

V roce 1970 byl odstartován program na intenzifikaci pěstování rýže. Farmářům byly poskytovány půjčky na pěstování rýže, které byly dotovány vládou. Intenzifikace v zemědělství bylo dosaženo, avšak úvěrová část programu naprosto ztroskotala. Kombinace nevhodných vládních nastavení (cenové stropy, regulace úroků) a pozice BRI jako pouhého výběrčího peněz od dlužníků vedla k závislosti BRI na vládě a situaci, kdy BRI musela být několik let dotována financemi z vládního rozpočtu.

Změny začaly v souvislosti s růstem cen ropy v letech 1973 a 1979. Vláda intenzivně investovala do rozvoje země, jedním z nástrojů bylo znovu poskytování půjček. Následní snížení cen ropy v roce 1982 vedlo k ekonomické i finanční liberalizaci. V souvislosti s liberalizací země se zejména na venkově zvýšila poptávka po finančních službách. Nový systém BRI dostal název Unit Desa a reagoval na změny v poptávce, které souvisely s deregulací politik.

Mikrospoření SIMPEDES a mikropůjčky KUPEDES

Cílem nového systému Unit Desa bylo dosáhnout na co nejvyšší počet klientů, nabídnout jim vhodné služby a zároveň vytvořit samostatně fungující bankovní jednotky, které budou profitovat. Ve spolupráci s Harvard Institute a USAID byly odhadnuty transakční náklady a následně vytvořeny první dva mikrofinanční produkty. Produkt SIMPEDES nabízí mikrospoření a produkt KUPEDES je zaměřen na mikropůjčky. Pro oba produkty je charakteristická krátká délka trvání, nízké splátky, možnost získání dalších půjček pro stálé klienty a přijatelné úroky.

Svou pevnou pozici na trhu BRI potvrdila během asijské finanční krize, která zasáhla Indonésii v letech 1997 a 1998. Hospodářská recese s poměrně vysokou inflací a nezaměstnaností vyvolávaly obavy. Avšak BRI Unit Desa měla opačný vývoj než národní ekonomika. Zájem o mikrofinanční služby se zvýšil (zejména poptávka po spořicích účtech). Vývoj poptávky po mikrofinančních službách během indonéské finanční krize potvrzuje fakt, že chudí lidé mají zájem o finanční služby a chtějí se zajistit zejména v dobách krize. Chudí lidé zvyšují svou finanční bezpečnost tím, že začnou šetřit více, je to pro mě forma ochrany před možným prohloubením krize.


Neusnout na vavřínech aneb výzvy pro indonéské mikrofinančnictví

Navzdory úspěšnému rozvoji a růstu mikrofinančnictví v Indonésii existuje ještě stále mnoho prostoru pro další expanzi systému Unit Desa. Počet klientů by se vzhledem k celkové populaci Indonésie mohl ještě dvakrát až třikrát zvýšit, pokud by bylo dosaženo dostatečného potenciálu. Více jak polovina obyvatel indonéského venkova nemá přístup k finančním službám, což je přímo spojeno s chudobou a nezaměstnaností. BRI tvoří v Indonésii téměř monopol v oblasti mikrofinancí, což není příliš příznivé pro konkurenci a potřebnou expanzi.

V Indonésii existuje množství mikrofinančních institucí, ale valná většina z nich nefunguje komerčně, jejich produkty jsou špatně nadesignované, chybí jim transparentnost a nejsou schopné poskytovat služby nejchudším. Tyto instituce jsou často závislé na různých dotacích a kopírují principy zahraničních institucí. Pro konkurenční trh mikrofinancí v Indonésii je potřebný rozvoj komerčních institucí typu BRI. Tyto instituce jsou jako jediné schopné dosáhnout na nejchudší část populace.

Vláda se nicméně snaží reagovat na nedostatky v mikrofinančnictví. Příkladem může být zavedení programu Laku Pandai nebo Financial Digital Service (LKD). Oba tyto programy byly odstartovány v roce 2015.

Inkluzivní finanční program ve venkovských oblastech

Laku Pandai je inkluzivní finanční program, který je zaměřený na poskytování služeb (mikropůjčky, mikrospoření a pojištění) ve venkovských oblastech. Služby poskytují tzv. agenti, takže není nutné docházet do kanceláří bank. Tím se zvyšuje přístupnost bankovních služeb v odloučených lokalitách. LKD umožňuje vyřizovat různé finanční služby a transakce prostřednictvím mobilních telefonů. Hlavní rozdíl je, že LKD nemusí být přímo spojen s bankovním účtem, ale transakce lze vyřizovat pomocí kuponů Pulsa, které jsou volné prodejné, a po aktivaci v telefonu s nimi lze operovat podle potřeb klienta.

Tyto dva výše zmíněné programy jsou zatím využívány spíše jako doplňkové ke klasickým bankovním službám. Programy se potýkají zejména s nedostatky v infrastruktuře a s nedostatkem dostupných technologií. Zejména pro digitální služby je nezbytné zvýšit pokrytí elektřinou.

Text a foto: Adéla Hemelíková

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in community development, global problems, Intl development studies, NGOs' work, sustainability | Tagged , , , , , , , | Leave a comment

Čo (a prečo) čítať: Augustové lekcie rozvoja

V rámci Lekcií rozvoja z dielne ‚Media about Development’ aj v auguste prinášame selekciu kvalitných novinárskych prejavov, ktoré vám môžu zlepšiť všeobecný prehľad, zároveň spresniť náhľad na konkrétnu problematiku či fenomén. Prvý článok sa venuje vnútorne presídleným ľuďom (IDPs) v Barme, druhý článok zrozumiteľne vysvetľuje negatívne aspekty zmeny klímy (aj pre Slovensko), a tretí je o vyvracaní mýtov, omylov a nezmyslov o dianí na Ukrajine…
Študentka Medzinárodných rozvojových štúdií na Univerzite Palackého v Olomouci, lenka Martináková, prináša v článku s názvom “Problematický přístup mezinárodní pomoci pro IDPs v Myanmaru” rozsiahlu analýzu situácie v Barme (Mjanmare), pretože “celosvětová média se zaměřují na utíkající menšinu Rohingyů, ale už méně z nich informuje o vnitřním dění.” Autorka poukazuje na to, že barmská / mjanmarská vláda bráni vstupu adekvátnej pomoci do krajiny, a tak tam v súčasnosti operuje už len málo mimovládnych organizacií (NGOs). Našťastie tím Člověk v tísni je tam stále prítomný. Text (na dlhšie čítanie) stojí za prelúskanie, spolu so zdrojmi a citáciami ho nájdete na webe Security Outlines.
Článkov o fenoméne globálneho otepľovania a negatívnych dosahoch zmeny klímy pribúda. Problém je, že sú písané príliš odborne, a laická verejnosť im nerozumie, a teda sa mylne domnieva, že toto ich problém nie je. V čtívom článku pre Denník N s názvom “Prestávame žiť v miernom pásme, pripravme sa na to, kým môžeme” sa tohoto hneď v úvode dotýka aj skvelý autor Peter Morvay: “Častou chybou článkov a odborných analýz na tému klimatickej zmeny a globálneho otepľovania je, že sa napriek svojej odbornosti a pravdivosti ani nesnažia väčšine ľudí zrozumiteľne a na konkrétnych príkladoch ukázať, ako sa ich to všetko bezprostredne dotýka. Aká široká je škála negatívnych dôsledkov týchto zmien pre náš bežný život a aké zásadné tieto zmeny môžu byť – dokonca aj tu, na pomerne chránenom a pokojnom Slovensku.” Morvay zároveň vecne (nie však konšpiračne či s katastrofickým podtónom) dodáva, že “je viac než načase uvedomiť si, že zmeny sú už tu, naša geografická poloha ani hranice nás pred nimi neochránia a že sú a najmä budú oveľa hlbšie, než si mnohí pripúšťame. To však znamená, že aj nevyhnutnosť prispôsobiť sa im musí zájsť oveľa ďalej a ak má byť úspešná, niektoré naše zažité prístupy a pohodlné návyky sa musia zmeniť oveľa radikálnejšie, aby sme zmeny prežili v zdraví a s čo najmenšími škodami.” Dôležité čítanie nielen pre poľnohospodárov, rybárov či vodákov…

Treba si pripomenúť aj starší, no stále aktuálny článok, z dielne denníka SME na tému konšpirácií a mýtov. Eliot Higgins denne sleduje videá z vojnových území po celom svete, pričom si všíma zbrane v rukách povstalcov, útoky vlády, propagandu aj zranených ľudí v nemocniciach. Rešeršuje, overuje, analyzuje a čitateľom vysvetľuje – čo pravda je, a čo nie. Rovnako teda spracoval aj konflikt na Ukrajine, a vy si jeho zhrnutie môžete v tomto článku s názvom: “Výber z najväčších nezmyslov o dianí na Ukrajine”. V čase napätia s Ruskom sa totiž šíria rôzne falošné správy médií a blogerov, ktoré preberú aj západné denníky alebo slovenské médiá. Preto je dôležité si tento prehľad zaujímavých omylov, neprávd alebo klamstiev z posledných týždňov prejsť a zapamätať.

Text: Boba Markovič Baluchová, Foto: Palo Markovič
Posted in climate change, development education, global problems, media | Tagged , , , , , , | Leave a comment

Spořicí kluby, mikropůjčky – mikrofinanční služby jako nástroj v boji proti chudobě

Chudí lidé umí a chtějí šetřit peníze, a pokud tak nedělají, je to spíše důsledek nedostatku příležitostí. Pro spoustu lidí je toto tvrzení překvapivé, jelikož koncept mikrofinancování (zejména mikropůjček) je u nás stále poměrně novým a neznámým pojmem. Mikropůjčky a ostatní služby však mohou být účinným nástrojem v boji proti chudobě.

Mikrofinanční instituce (MFIs) zajišťují, že chudí lidé mohou využít finančních služeb, které jsou uzpůsobeny jejich potřebám. Díky MFIs nejsou chudí lidé odkázáni na různé neformální poskytovatele, jako jsou například lichváři. Jak tedy chudí lidé spravují své finance a čím jsou mikrofinanční služby specifické?

Ryze ženská svépomocná skupina farmářek - foto Zuzana Břehová (1)

Ženská svépomocná skupina farmářek v Tanzánii. Foto: OZ Maendeleo

Chudí lidé a finanční služby

Lidé v rozvojových zemích mají jen velmi málo příležitostí, jak se dostat k formálnímu sektoru finančních služeb. V případě nečekaných výdajů si chudí lidé nejčastěji půjčují peníze od příbuzných, lichvářů, majitelů obchodů nebo od různých významných lidí z komunity. Tyto neformální půjčky mají zpravidla vysoké úroky, a to zejména z důvodu absence smluv a složité vymahatelnosti peněz od dlužníka. Ještě problematičtější je pak přístup k spořicím a pojišťovacím službám, tyto služby jsou nejchudším lidem téměř nedostupné.

Navzdory omezeným možnostem jsou chudí lidé vynalézaví a mají mnoho neformálních strategií, jak čelit tomuto problému. Známé jsou tzv. „spořicí kluby“, kdy všichni členové ze skupiny přispívají do společného rozpočtu stejnou částku a peníze si pak v pravidelných intervalech a v předem stanoveném pořadí rozdělují. Podobně fungují také různá uskupení v rámci, kterých si členové půjčují peníze za předem dohodnutý úrok. V současnosti existuje také mnoho bankovních institucí, které mají formální charakter a poskytují chudým lidem finanční služby, které vyhovují jejich potřebám. Nejznámější takovou institucí je bangladéšská Grameen Bank, dále pak indonéské Bank Rakyat Indonesia a Badan Credit Desa nebo nezisková organizace FINCA. Tyto instituce jsou vysoce formální, avšak fungují na principech, které byly vypozorovány v neformálním sektoru.


Boom mikrofinančních služeb

Moderní mikrofinancování bylo odstartováno v polovině 70. let v Bangladéši a v Latinské Americe. Od té doby zažívá veliký boom a různé produkty mikrofinančních služeb jsou využívány v rozvojových i v rozvinutých zemích po celém světě. Avšak samotná myšlenka pomáhat chudým prostřednictvím levných nebo bezúročných mikropůjček se objevuje již ve 14. století. Zvýhodněné nebo bezúročné půjčky byly poskytovány církví například v Anglii, Francii nebo v Itálii.

Začátek moderního mikrofinancování je nejčastěji spojován s bangladéšským profesorem ekonomie a laureátem Nobelovy ceny míru Muhammadem Yunusem. Profesor Yunus zkoumal příčiny chudoby v bangladéšské vesnici Jobra. Zjistil, že kvůli nedostatku kapitálu a příliš vysokým úrokům lichvářů chudí lidé nemají šanci zvýšit svou produkci a dostat se z chudoby. Na základě tohoto zjištění se profesor Yunus rozhodl poskytovat půjčky s minimálním úrokem na vlastní náklady. Velký úspěch, který následoval, vedl k založení slavné Grameen Bank v roce 1983.

Grameen Bank a další moderní mikrofinanční instituce jsou založeny na principech, které byly vypozorovány v neformálním sektoru finančních služeb. Lidé se sdružují ve skupinách (zpravidla mají tyto skupiny pět až osm členů), dostávají investiční půjčky (např. na pěstování a zpracování rýže, chov zvířat, řemeslná výroba) a pravidelně se setkávají s ostatními skupinami a zástupci bank. Typické jsou častější a menší objemy splátek. Členové jsou zodpovědní za splacení ostatních půjček ve skupině. Velmi často se mikrofinanční instituce zaměřují více na ženy, které jsou dle Yunuse zranitelnější než muži, žijí častěji v chudobě a příjmy používají častěji k prospěchu celé rodiny.


Mikrofinancování dnes

V 90. letech došlo k obrovskému rozmachu mikrofinančních institucí. Vysoké míry splacených půjček a mírné navýšení úroků zajistily mikrofinančním institucím nejen dlouhodobou udržitelnost (a menší závislost na donorech), ale také rozšíření jejich působnosti na větší množství lidí. Velkého rozmachu dosáhla v těchto letech například indonéská Bank Rakyat Indonesia, ze které se stala největší MFI v rozvojových zemích. Získaná nezávislost mnoha MFIs vedla k představení nových produktů – mikrospoření, pojištění a převody peněz. Jelikož mikropůjčky přestaly být jediným nabízeným produktem, začal se více používat termín mikrofinance.

Popularita mikrofinancí rostla i po roce 2000. Důkazem může být, že rok 2005 byl vyhlášen OSN jako Mezinárodní rok mikropůjčky. OSN tak chtěla vyjádřit podporu dalšímu rozvoji inklusivních finančních sektorů. Spolu s rostoucí popularitou mikrofinancí se však začala objevovat i jejich kritika. Mikrofinančním institucím bývá často vyčítáno, že je nemorální poskytovat chudým lidem půjčky za úroky a poplatky. Na druhou stranu úroky a poplatky, které si MFIs účtují, nejsou zdaleka tak vysoké jako u finančních služeb v rámci neformálního sektoru. Zároveň zisk MFIs je důležitý k tomu, aby byly tyto instituce udržitelné, nezávislé a mohly svou činnost nadále rozšiřovat – tedy pomáhat většímu množství lidí.

V současné době jsou úspěšně zapojovány moderní technologie, které ještě více usnadňují chudým lidem přístup k finančním službám. Například díky propojení mobilních telefonů s finančními institucemi výrazně poklesly náklady za finanční služby a proces převodu peněz se mnohonásobně zrychlil. Mikropůjčky (a další služby) lze považovat za dobrý nástroj ke snižování chudoby, jelikož mají dlouhotrvající a zpravidla pozitivní efekt na životní úroveň dlužníka i jeho rodinu. Problém chudoby v rurálních oblastech je však multidimenzionální, proto je potřeba se zaměřovat i na další příčiny chudoby jako je například nedostatečné vzdělání či zdraví.

Mikropůjčky jako forma rozvojové pomoci a ČR

Na konceptu mikropůjček funguje také česká nezisková organizace Maendeleo. Organizaci založili studenti oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Maendeleo působí v Tanzanii (okrsek Utengule/Usangu), která se řadí k jedné z nejméně rozvinutých zemí na světě. Organizace kombinuje učelové zemědělské mikropůjčky s praktickým vzděláváním. Farmáři se sdružují do osmičlenných svépomocných skupin a dostávají bezúročné mikropůjčky na pěstování rýže. V rámci praktických seminářů se učí nové postupy, které jsou zároveň šetrnější k životnímu prostředí. Projekt pomáhá farmářům posílit jejich pozici na trhu a přispívá k lepší potravinové bezpečnosti v oblasti. Více o činnosti organizace si můžete přečíst na

Text: Adéla Hemelíková

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in community development, global problems, NGOs' work, sustainability | Tagged , , , | Leave a comment