Absencia mediálnej a informačnej gramotnosti na Slovensku

“Doteraz sme počúvali iba ojedinélé príbehy o učiteľoch, ktorí použili časopis Zem a vek ako pomôcku pri vyučovaní. Teraz vieme, že Zem a vek by svojim žiakom odporučilo 53% a Hlavné správy 57% učiteľov z reprezentatívnej vzorky v prieskume agentúry Focus pre projekt People to People,” píše Jakub Goda v článku pre Denník N.
Novinár Vladimir Šnídl k tomu dodáva, že výskum netreba čítať v zmysle, že: “viac než polovica učiteľov fandí dezinformáciám a prokremeľskej propagande, ale tak, že viac než polovica učiteľov základných škôl nemá pokročilejšiu mediálnu gramotnosť, aby dokázala rozlíšiť medzi štandardným a dezinformačným médiom.”
Po minulotýždňovej návšteve MIL Project Labu v Taline, kde som mala možnosť diskutovať s 35 MIL expertmi a expertkami z 25 prevažne európskych krajín, a porovnať si navzájom skúsenosti z oblasti povedomia o MIL kompetenciách, viem jediné: “Mediálna a informačná gramotnosť (MIL) – zakomponovaná do učebných osnov (už od základnej školy až po univerzity) – je jediným možným riešením tohto narastajúceho problému”. Ešte dobre, že v týchto dňoch vzniká SALTO resource center, kde by mohli byť potrebné učebné materiály k danej problematike verejne dostupné.
Text: Boba M. Baluchová, Foto: Denník N, Focus
Advertisements
Posted in media, NGOs' work, personal development | Tagged , , | Leave a comment

Poznat faktory, ovlivňující efektivnost globálního dobrovolnictví

Aby jste se také nestali oběťmi “voluntourismu” a nenadělali více problémů, nežli užitku, řiďte se těmito radami při výběru vašeho budoucího projektu globálního dobrovolnictví v tzv. rozvojové zemi v Asii, Africe či latinské Americe.

Just visiting cartoon by Caritas Australia

Karikatúra Just visiting z dielne Caritas Australia

  1. Poznat se a vyhodnotit: Co umím, na co se hodím, v čem vynikám

Je normální, že proto, abychom byli přínosní pro společnost, se musíme nejprve někde od někoho učit a obohatit se o zkušenosti ostatních. Avšak na krátkodobé dobrovolnické programy v jihovýchodní Asii se vzdělání nevyžaduje, dovednosti se nekontrolují a zkušenosti nejsou rozhodující. Tedy i nestudovaný učitel může jít učit a například člověk, který nikdy nezasadil bylinku, se může jít starat o ekofarmu.

Neseznámení se s dobrovolníky, jejich životopisem, zájmy, jejich dobrými stránkami hraje klíčovou roli v následné ne)efektivitě celého projektu. Problematické programy se obecně více zaměřují na to, co dobrovolníci chtějí dělat, než co doopravdy dělat umějí. Jak může být projekt úspěšný, pokud za ním stojí lidé, kteří tématice vůbec nerozumějí? Proto se zamyslete v čem jste dobří, v čem vynikáte, čemu odpovídá vaše vzdělání, zda opravdu můžete v daném oboru přispět či pomoci.

  1. Vědet: Kolik času mám na dobrovolničení

Dalším faktorem, ovlivňujícím efektivnost práce dobrovolníků je doba, kterou dobrovolníci stráví v komunitě a na dané pracovní pozici. Studie prokazují, že právě krátkodobé projekty mohou přinést více škody než užitku. Projekty jsou jednoduše moc krátké na to, aby činnost dobrovolných pracovníků mohla být efektivní. Nejčastějším příkladem může být dobrovolník, který se rozhodl jet učit do škol děti angličtinu. Pokud v dané třídě zůstane pouze dva týdny, je zcela logické, že se na prostředí nedokáže adaptovat, nestačí si zvyknout na místní systém, zapamatovat jména dětí, vytvořit si sociální vazby, zjistit, co děti umí, a tak je naučit něco, co ještě neznají. Potom se může stát, že se děti od dobrovolníků neustále dokola učí odříkávat abecedu či zpívat „Head and shoulders, knees and toes“. Pro zvýšení efektivity je třeba si najít dostatečně dlouhý čas.

  1. Projevit respekt k místní kultuře a neprohlubovat stereotypy

Počáteční šok a adaptace na nové prostředí může dobrovolníkům trvat týdny. Mladí lidé, kteří na projekty vyjíždí, nejsou na podmínky v chudobě zvyklí, řada z nich dokonce ani v žádné rozvojové zemi předtím nebyla, jejich představy o prostředí a podmínkách mohou být naprosto zkreslené. Jde také i o etiku chování, pokud západní pomocníci kulturu předem neznají, hrozí zde riziko, že vlastně neví, co se v dané zemi sluší a patří, neví, co je vhodné, co se smí, co se vyžaduje a co může působit jako chování bez respektu. Snažte se proto dozvědět o zemi, kam jedete, co nejvíce, nastudovat si vše od historie, geografie, politiky, ekonomické situace a snažte se tak porozumět dané zemi, co nejvíce.

  1. Zamyslet se, jestli nezabírám někoho placené pracovní místo

Turisté v mnoha případech mohou zabírat svou dobrovolnou činností pracovní úvazek, který by v mnoha případech mohl sloužit jako placené místo pro místního, například stavitele, učitele či zdravotníka. Dobrovolný pracovník pro organizátory projektu představuje velkou výhodu – levnější pracovní sílu, nemusí vyplácet mzdu, platit zdravotní pojištění, naopak mnoho dobrovolníků si za program dopředu zaplatí či práci vykonají za možnost jídla, hygieny a přespání. Někteří dobrovolníci v Indonésii platí za čtyři týdny až 7,5 milionu indonéských rupií, což odpovídá přibližně 13 500 Kč, přitom průměrný měsíční plat je jeden milion.

  1. Osvojit si přístup „Jsem tady pro vás“, než „Přišel jsem vás naučit“

William Easterly, profesor ekonomie z newyorské univerzity, ve své knize „Břímě bílého muže“ mluví o historické zakořeněné snaze Evropanů řešit problémy ostatních států a radit jim, jak dosáhnout lepší kvality života. „Západní země přece ví, co je pro méně rozvinuté země dobré.“ Tohle bílé záchranářství je symptom bílé nadřazenosti, na kterém je potřeba společně pracovat a společně jej rozložit. Proto je vhodnější přístup asistence a kooperace, než řízení a diktování.

Věřím, že cestování a poznávání nových kultur otevírá oči, mysl a vede mladé k solidaritě. Samotný koncept krátkodobého dobrovolničení nemusí být špatný, naopak určitý potenciál má. Přijde mi naprosto úžasné, kolik lidí má zájem pomáhat, získávat zkušenosti v zahraničí a sdílet nápady a svůj čas. Pozitivním aspektem je například samotný čas strávený v místní komunitě, kdy každý člověk přispěje do finančního koloběhu, utracené peníze v rozvojových zemích vedou tak k dlouhodobému přínosu v rámci komunit. Ale pokud nemáme dostatek znalostí, dovedností či zkušeností, je možná spíše lepší se podílet na ekonomickém růstu lokality právě cestováním v té dané zemi, než krátkým a nekoordinovaným rozvojovým dobrovolnictvím. Je tedy na každém z nás, kteří si dobrovolnický projekt vybíráme, přemýšlet nad jeho výběrem kriticky a nesobecky. Být si vědomi vlastních činů a pomáhat tak, aby to mělo smysl.

Text: Kateřina Nováková, Foto: SAIH

Autorka je studentkou oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu Rozvojové příležitosti Str. Ázie na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in charity, development cooperation, development education, media, NGOs' work, personal development, voluntary service | Tagged , , , , , | Leave a comment

Vďaka ‘NGO Leadership workshop’-u posilní svoje interné kapacity občianska spoločnosť nielen na Slovensku

Ktokoľvek, kto pôsobí v mimovládnej organizácii na Slovensku alebo v rámci V4 regiónu, sa môže zúčastniť plne-hradeného jesenného vzdelávacieho podujatia –‘NGO Leadership Workshop’ v Bratislave. Ide o školenie z dielne Platformy MVRO, vďaka ktorému organizácie posilnia svoje interné kapacity, jednotlivci či jednotlivkyne zasa popracujú na svojom osobnostnom raste.

Cieľom vzdelávacieho podujatia pod názvom ‘NGO Leadership workshop’ je podporiť vybraných predstaviteľov a predstaviteľky občianskej spoločnosti v posilňovaní svojich interných odborných a riadiacich kapacít v oblasti ľudských zdrojov, vzťahov s verejnosťou, ako aj v oblasti organizačných zmien a hodnotenia či spôsoboch dosiahnutia cieľov – osobných i celej organizácie.

Toto podujatie sa svojím zameraním a skladbou prednášok efektívne prispôsobuje špecifickým otázkam, ktorým denne čelia účastníci a účastníčky podujatia – zväčša vedúci mimovládnych organizácií, pôsobiaci v oblasti podpory demokracie a rozvoja.

24.10.2018 _NGO Leadership Workshop - Warsaw_fot. Anna Liminowicz for FED

Workshopy pre mimovládkarov povedú aj experti z USA

Prítomní sa naučia ešte lepšie komunikovať v post-faktických časoch, nastavovať efektívne internú komunikáciu, či vykonávať strategické hodnotenia, spoznávať nové prístupy v oblasti mediálnej gramotnosti a práci v online priestore. A to zďaleka nie je všetko.

Podujatie organizuje v dňoch 21.–25. októbra v Bratislave za Slovensko Platforma mimovládnych rozvojových organizácií (PMVRO) v spolupráci s americkými partnermi: Weiser Center for Europe and Eurasia a William Davidson Institute, ktoré oba fungujú pri Michiganskej Univerzite. Je tu teda i šanca pre zapojených ľudí získať na konci podujatia certifikát od inštitútov, asociovaných priamo so známou Michiganskou Univerzitou.

Workshopy v Bratislave povedú skúsení tréneri, resp. tréner a trénerka aj z USA. Prvé prednášky a workshopy bude mať na starosti skúsená lektorka v oblasti ľudských zdrojov, Linda Gasser, ktorá pôsobí ako profesorka na Cornell University v USA, ale dobre pozná región Strednej Európy. Úvod do strategického hodnotenia a zmien v rámci organizácií povedie ďalší hosť z USA, Michael Hathorn, skúsený tréner z konzultantskej firmy Optimis a tiež profesor na University v St. Gallen.

Branislav_Ondrasik_ESET

Pripraviť sa na výzvy online priestoru

Ako ďalší lektori sa účastníkom a účastníčkam októbrového ‘NGO Leadership workshop’-u v Bratislave predstavia dvaja slovenskí novinári a tréneri. Prednášku a workshop, týkajúci sa PR, vzťahov médií a verejnosti, ako aj krízovej komunikácie, povedie Branislav Ondrášik, ktorý pracuje v spoločnosti ESET, ale zároveň má bohaté skúsenosti z univerzitného prostredia, výskumu v oblasti médií a tvorby mediálnych obsahov.

Redaktor Denníka N, Vladimír Šnídl, ktorý nedávno vydal aj knihu „Pravda a lož na Facebooku“ sa bude počas workshopu tematicky venovať správnej reakcii na propagandu, falošné správy, hoaxy a práci s dezinformáciami – ako v médiách, tak aj na sociálnych sieťach. Aj takýmto útokom totiž čoraz viac čelia reprezentanti a reprezentantky mimovládneho sektora v Strednej Európe.

Vzdelávacie podujatie ‘NGO Leadership workshop‘ je otvorený pre kohokoľvek, kto pracuje v mimovládnej organizácii v Česku, Maďarsku, Poľsku alebo na Slovensku. Uzávierka prihlášok je už tento týždeň: 25.7.! Viac info o podujatí tu. Vybraných bude dvadsaťpäť účastníkov a účastníčok, ktorí podujatie absolvujú bezplatne.

Autor knihy Pravda a loz na Facebooku bude lektorom na NGO Leadership workshope v Bratislave

Text: Boba Markovič Baluchová, Foto: archív Platformy MVRO, http://www.mvro.sk

Posted in community development, development education, leadership, NGOs' work, personal development | Tagged , , , , | Leave a comment

Voluntourismus jedním z nejrychleji rostoucích sektorů na světovém trhu

Romantická představa o potřebné pomoci v zahraničí může být často velmi mylná. Dobrovolníci se domnívají, že jejich práce je přínosná, prospěšná pro komunitu a že vykonají dobrý skutek. Skutečný výsledek a užitečnost se však setkává s mnoha problémy. Proto je potřeba mluvit při výběru dobrovolnického projektu také o fenoménu „voluntourismus“.

Video paródia na tému Voluntourism z dielne SAIH

Pojem ,,voluntourismus“ definuje spojení slov „volunteer“ (v překladu dobrovolník), a „tourism“ (cestování). Toto chytré sousloví označuje trend mladých lidí z rozvinutých zemí jezdit na krátkou dobu – v některých případech od pár dnů do nejvýše několika měsíců – „pomáhat“ do tzv. rozvojových zemí. Často se jedná o programy, kdy dobrovolník zaplatí poplatek místní nebo mezinárodní organizaci a ta jej potom umístí na jeden z celé řady nabízených projektů. Programem těchto projektů může být prakticky cokoliv – od vzdělávání, zdravotnictví až po lidsko-právní tématiku.

Trend: jezdit pomáhat do zemí globálního jihu

Po zadání do Googlu vyhledavače jednoduchých hesel typu „volunteer Asia“, vyjede 84 milionů výsledků spojených s dobrovolničením – ať už v Thajsku, Kambodži, Indonésii či třeba v Nepálu. Až 1,6 milionů mladých lidí každý rok vyjede ze zemí globálního severu pomáhat do zemí globálního jihu. Tímto se voluntourismus v současnosti stává jedním z nejrychleji rostoucích sektorů na světovém trhu.

Snížení globální chudoby je velmi komplexní úkol, který vyžaduje promyšlené projekty s dlouhodobými a udržitelnými cíli založené na výzkumu expertů. Celková předpověditelnost projektu je v současnosti velmi těžká, jelikož vedoucí projektů se mění každým rokem, kvalitu stejného projektu organizovaného další rok nejde jednoznačně předem určit. Organizace takovéhoto projektu a jeho realizace je také velmi komplexní, zahrnuje vlastně vše od komunikace s místními, přes náplň projektu až po jeho ekonomický dopad. Avšak všechny tyto problémy jsou velmi složité a provázané, cesta k nim vyžaduje výzkum, zvážení jednotlivých cílů a načrtnutí kroků k jejich dosažení. Tyto cíle by měly být zcela heterogenní, uzpůsobené jednotlivým komunitám, musí odrážet jejich historické, kulturní, sociální a geografické pozadí.

Honba za profitem či pouhé splnění si romantických představ dobrovolníků nemohou být hnacími faktory. Hlavním účelem podobných výjezdů mladých lidí by měla být snaha o dlouhodobé změny, o efektivní pomoc místním komunitám bez úhon, udržitelný přístup projektů a nepřispívat jen k posilování stereotypů a klišé spojené s chudobou. A i když mezinárodní dobrovolničení není řešením rozvoje, možná může být alespoň nástrojem – jak sjednotit mladé lidi, aby pracovali společně v kontextu globálních otázek. Jen si nesmíme zapomínat dávat pozor, který projekt si zvolíme.

Odstrašující sirotčince jako nejkontroverznější dobrovolnická aktivita

Dobrovolnictví v sirotčincích je populární druh voluntourismu nejen v zemích jihovýchodní Asie, ale i v Africe či Latinské Americe. Velmi zjednodušeně, dobrovolníci jsou ochotni zaplatit a přijet si (na pár dní až týdnů) pohrát s místními dětmi. Mnohé z těchto sirotčinců nejsou oficiálně zaregistrované   a fungují spíše jako turistická atrakce. Provozovatelé sirotčinců jsou si naprosto vědomi, že aktivity s dětmi se velmi dobře prodávají. Zprávy o zneužívání těchto center jako podnikatelského plánu se v posledních letech objevily i v zahraničních médiích. The Guardian uvádí, že tři ze čtyř kambodžských sirotků v těchto domovech má ve skutečnosti alespoň jednoho rodiče. Tyto děti byly poslány rodiči ze svého domova za lepším vzděláním, za lepší budoucností, z důvodu, že se jejich rodina samotná o ně nemohla dobře postarat či jim dát dobré podmínky k životu.

K případu kambodžských sirotků se také vyjádřila organizace UNICEF. Tvrdí, že zařízení fungují pouze za účelem soukromého profitu, pouze jedna třetina celkových výdělků jde na péči o děti, o blaho sirotků se tedy nejedná. Konkrétní případ takového typu sirotčince najdeme například v Jodie O‘Shea‘s house na Bali v Indonésii. Toto centrum se stará o 94 dětí. Jeden ze zaměstnanců potvrdil, že pouze šest dětí nemá žádného rodiče, 64 z nich jednoho žijícího a 14 oba žijící rodiče, deset dětí bylo popsáno jako speciální případy. Mnohé z dětí přišly z ostrova Sumba vzdáleného 500 km od Bali. Zpravodaji listu Guardianu bylo také sděleno, že každý den navštívilo sirotčinec až pět turistických skupin, které s sebou přinášely sponzorské dary, jídlo či dárky pro děti. Životní podmínky těchto dětí přitom nejsou na dobré úrovní, nedostatek potravin, nucené práce, zneužívání, bití, to vše má velký dopad na jejich psychiku. Jedná se tedy o druh podvodu, jakési honby za profitem, který se v jihovýchodní Asii stal velmi populárním právě se zpopularizováním západního voluntourismu v sirotčincích. Počet sirotčinců na světě nadále roste, ale i tak jsou dobrovolníci ochotni platit za to, že mohou v jednom z nich svůj čas strávit.

 

Negativní dopady na místní komunity a falešné sirotky

Tvorba emocionálních vazeb může být dalším negativním aspektem voluntourismu, a to zejména u dobrovolnických činností zahrnujících děti. Děti ve školách či v sirotčincích mají sklony se na dobrovolníky citově vázat. Častou otázkou, kterou si dobrovolníci vůbec nemusí před projektem uvědomit, je: „A kdy se zase vrátíš zpět?“. V případě sirotčinců je psychická újma nejčastější. Děti z narušených rodin mají tendenci se vázat na dospělé mnohem více, hledat v nich vzory, inspiraci, rodiče nebo kamarády, krátkodobé pobyty a neustálá výměna zaměstnanců má na jejich psychiku fatální důsledky. Pocit osamělosti, narušení dlouhodobých vztahů, nestálost určitého zázemí, to vše děti v domovech pociťují. Bohužel, střídání dobrovolníků v zařízeních po dvou týdnech, vede k tomu, že sotva si děti na ně zvyknou, začnou budovat vztah, dobrovolníci jsou už na odjezdu a nikdy se už nevidí.

Alarmující příklad z Kambodže poukazuje na možné dopady na místní komunity způsobený krátkodobým dobrovolničením. Individuálně se můžeme snažit o změnu alespoň nepodporováním neregistrovaných institucí. Myslet kriticky a přemýšlet nad důsledky svých činů je pro dobrou rozvojovou pomoc klíčové. A tak na které projekty si dávat pozor a nad čím se je třeba zamyslet, aby naše vysněná dobrovolnická aktivita byla ve skutečnosti přínosná a tamní komunitu nezatížila?

Komunity se vlivem voluntourismu naopak stávají na naši pomoci závislé. Projekty nejsou zaměřeny tak, aby ukázaly místním know-how a byly tak dlouhodobě udržitelné. Jedná se spíše o jednorázové intenzivní vpády do komunit. Státy se tímto způsobem stávají závislé na projektech západních zemí. Rozvojová pomoc by měla být spíše příležitostí, jak si potom věci nadále mohou místní komunity dělat samy, pokračovat v nich. Problematická je i absence návaznosti projektů bez které mohou být výsledky jakékoli práce nulové. Smysluplný projekt je vždy dlouhodobý a udržitelný.

Text: Kateřina Nováková, Foto: SAIH

Autorka je studentkou oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu Rozvojové příležitosti Str. Ázie na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in charity, development cooperation, humanitarian aid, media, NGOs' work, voluntary service | Tagged , , , , , , , | Leave a comment

Zlepšovať aktivity sociálneho podniku i vzdelávať znevýhodnenú mládež v rámci dobrovoľníckeho pobytu v Gruzínsku (rozhovor)

O svojom pobyte v nízkopríjmovej krajine hovorí: „Byť mimo svojej komfortnej zóny je dobrý tréning a zároveň aj budíček pre toho, kto si neuvedomuje, aké privilégiá a možnosti máme na Slovensku vďaka EÚ my.“ Martin Pavelka – rozvojový dobrovoľník v gruzínskej organizácii For better Future.

Martin Pavelka a jeho projekt Leadership academy v Gruzinsku

Máš precestované rôzne kúty sveta, dokonca si pracoval v oblasti ľudských zdrojov v zahraničí. Prečo si sa rozhodol na rok opustiť prácu a odísť dobrovoľníčiť?

Vždy som cítil zodpovednosť byť súčasťou riešenia. Považujem sa za humanistu a teda práca s ľuďmi bola pre mňa vždy prvoradá. Počas štúdia ruských a východoeurópskych štúdií som okrem dobrovoľníčenia v Aliancii Fair-Play a dobrovoľníckom centre CARDO absolvoval aj stáž na americkom veľvyslanectve. Neskôr, počas magisterského štúdia, som začal pracovať na HR oddelení úspešnej nemeckej spoločnosti. Mal som však pocit, že tam, kde väčšina mladých v dnešnej dobe končí, ja len začínam. Túžba byť súčasťou zmeny na medzinárodnej úrovni neutíchala.

Kedy teda padla voľba stať sa rozvojovým dobrovoľníkom vďaka programu ADRA Slovensko a s podporou SlovakAid?

Krátko po roku, strávenom vďaka Európskej dobrovoľníckej službe (EVS), v sociálnom inkubátore Impact Hub vo Viedni. Tam som bol okrem koordinácie medzinárodnej komunity viac ako päťsto sociálnych podnikateľov z celého sveta zodpovedný aj za vybudovanie a vedenie medzinárodného tímu dobrovoľníkov, event management a komunikáciu. Rovnako som mal šancu pomáhať viedenskej pobočke Lekárov bez hraníc vo výbere terénnych pracovníkov na zahraničné misie.

Nasledovali potom ešte dva mesiace v jednom z najchudobnejších štátov Indie, Tamil Nadu, kde som spojil dobrovoľníctvo a svoj záujem o jogu. Prechod do rozvojovej oblasti prišiel teda v ten správny moment. Všetky tieto udalosti mi napomohli uvedomiť si vlastné hodnoty, priority a zamerať sa na to, na čom skutočne záleží. V mojom prípade to je pomoc a podpora tých, ktorí si sami pomôcť nedokážu, alebo v tom potrebujú pomocnú ruku.

Dobrovoľníctva máš za sebou už pomerne veľa. Počas predvýjazdovej prípravy u dobrovoľníkov a dobrovoľníčok často hovoríme o očakávaniach, správnej motivácii, ale i obavách z pobytu. Ako tomu bolo u teba?

Radšej raz vidieť, ako stokrát počuť. Dlhodobo žiť a pracovať na zahraničnom projekte je totiž diametrálne odlišné od toho, čo človek vidí v médiách alebo číta v beletrii. Za kľúčové by som označil: podrobne si naštudovať situáciu a región, v ktorom bude človek pôsobiť. Rovnako dôležité je vnútorné rozpoloženie človeka pred výjazdom a jeho dlhodobá motivácia pre danú oblasť. Byť dlhodobo sám v teréne, v ktorom sú životné štandardy a spoločenské normy na úplne inej úrovni, nie je najjednoduchšie. Čím máte lepšiu prípravu, tým je tento prechod ľahší.

V čom oceňuješ prípravu na dobrovoľníctvo v tíme ADRA Slovensko?

ADRA Slovensko má vďaka svojej aktívnej účasti na dobrovoľníckych programoch SlovakAid a EU Aid volunteers pripravenú stratégiu a materiály, ako mladých pripravovať a vysielať na svoj pobyt. Podmienkou pre účasť v týchto pobytoch tiež býva povinná predodchodová stáž v jej kancelárii v Bratislave. Počas intenzívnej mesačnej stáže som mal i ja možnosť nielen spolupracovať na projektovom manažmente, ale aj priamo komunikovať s aktérmi rozvojovej spolupráce. To mi prácu v teréne neskôr mnohokrát uľahčilo. Počas stáže a prípravy v ADRA Slovensko sme sa s kolegami a kolegyňami veľmi zblížili, a to najmä na ľudskej úrovni, čomu sa veľmi teším.

Projekt Lets play together s kolegami z FbF

Prečo si si vybral pre svoj dobrovoľnícky pobyt krajinu Gruzínsko?

Krajiny bývalého Sovietskeho zväzu ma vždy fascinovali a prišli mi zahalené rúškom tajomstva. Aj to bol dôvod, prečo som sa rozhodol ísť študovať práve rusistiku. Pracovať s vnútorne presídlenými osobami (tzv. IDPs) som považoval za výzvu. A keďže výzvy vyhľadávam, Gruzínsko sa stalo jasnou voľbou.

V akej organizácii tam teraz pôsobíš?

Pracujem pre lokálnu organizáciu For Better Future, ktorá sa zameriava na podporu vnútorne presídlených osôb, a to najmä tých najviac zraniteľných skupín – žien, detí a mladých ľudí. Moja hostiteľská organizácia bola založená práve týmito vnútorne presídlenými osobami. Taktiež pracujem aj pre ich sociálny podnik Ikorta, v ktorom dvanásť vnútorne presídlených žien vyrába tradičné emailové šperky.

Nie všetci rozumejú problematike vnútorného presídľovania osôb. Môžeš ozrejmiť – prečo a v ktorom období boli títo ľudia presídlení do Tserovani?

Zo svojich domov museli utiecť pre gruzínsko-ruskú vojnu o región Južného Osetska v roku 2008. Hneď po vojne dala gruzínska vláda vystavať niekoľko osídiel v pohraničných regiónoch. Ide o radové zástavby. Najväčším je osídlie Tserovani neďaleko Tbilisi, v ktorom žije cca 8000 etnických Gruzíncov a Gruzíniek v dvoch tisíckach jednoduchých domov. V jednom z nich sídli aj For better Future a v ďalšom spomínaná Ikorta.

Ako sa darí uspieť na trhu sociálnemu podniku Ikorta?

Ikorta je skutočný úspech. A to zaslúžene. Ženy, pracujúce pre Ikortu, sú tejto kreatívnej tvorbe plne oddané a vkladajú do nej všetku energiu aj čas. Počet zamestnankýň sa rozšíril z troch na dvanásť; momentálne sme v štádiu rebrandingu – rozširujeme portfólio, budujeme online obchod a prehlbujeme spoluprácu s lokálnymi podnikmi. Emailová tvorba má v krajine silnú tradíciu a každoročný nárast turistov v Gruzínsku tomu napomáha.

sheltered workshop for IDPs - social entrepreneurs

V Gruzínsku sa po vojnovom konflikte objavilo množstvo národných mimovládnych aj medzinárodných organizácií. Ako je tam ich prítomnosť a aktivity cítiť?

Gruzínsko je mimoriadne rozmanitá a multietnická krajina, potreby ľudí sa tu preto rôznia. Medzi hlavné témy však patria najmä: integrácia marginalizovaných skupín, podpora zamestnanosti v regiónoch a podpora rurálneho hospodárstva. Pôsobenie organizácii líši v závislosti od regiónu. Je tu mnoho dobrovoľníkov, a to najmä vďaka programu Európskej dobrovoľníckej služby a americkému Peace Corps programu. Do rozvojovej spolupráce s Gruzínskom sa investujú veľké peniaze. Je však cítiť, že tento pohár už je plný. Pokiaľ sa majú diať ďalšie zmeny, iniciatíva musí prísť zo strany štátu, no to sa nedeje. Za kľúčové teda považujem podporu rozvoja dobrej správy vecí verejných a občianskeho aktivizmu.

Ako v samotných regiónoch cítiť pozostatky vojny, resp. vojen z minulosti?

V celej krajine je silno cítiť dvestoročná ruská nadvláda, najmä následky pádu Sovietskeho zväzu a chaos s ním spojený. Po rozpade ZSSR v rokoch 1992­­–94 v krajine prebiehala občianska vojna, zapríčinená štatútom Abcházska a Južného Osetska. Dodnes sa obe separatistické oblasti, podporované Ruskom, snažia o odtrhnutie od Gruzínska.

Vstup do odštiepeneckých regiónov Južného Osetska z gruzínskej strany nie je pre väčšinu ľudí možný. Dostať sa do neho dá jedine z ruskej strany. Abcházsko je už iný príbeh. Pokiaľ však máte juhoosetskú pečiatku v pase, naspäť do Gruzínska vás nepustia. Vďaka médiám (napr. Echo Kavkaza) vieme, čo sa tam deje, nik však presne nevie, ako to v Južnom Osetsku vyzerá. Jasné však je, že životné podmienky sú tam ešte brutálnejšie, ako v ostatných regiónoch Gruzínska.

Čo ťa prekvapuje na fungovaní / nefungovaní krajiny (v čom musí Gruzínsko pridať, aby mohlo raz patriť do EÚ)?

Ako hlavný problém vidím nezáujem a laxný prístup zo strany štátu k problémom ľudí. Výborne to bolo vidieť nedávno počas prezidentskej kampane. Problémy, ktoré ostávajú dlhodobo neriešené, len prehlbujú existujúce problémy.

Gruzínci však vedia byť aj sebakritickí. Keď sa ich opýtate, ako by charakterizovali svoj národ, odpoveď znie: „lenivý“. Z historického kontextu vyplynulo, že v krajine majú všetko, čo k prežitiu potrebujú. Aj pre svoju izolovanú polohu a bohatstvo týchto zdrojov ich teda nič nesúri; na všetko príde raz čas.

Ako vyzerá tvoj bežný deň v Tserovani?

Rána bývajú veľmi pokojné, pracovať sa nezačína skôr, ako o 10ej. Veľa vecí sa preberá pri káve alebo spoločnom obede, tie tu majú silnú tradíciu. Tserovani si žije vlastným životom, čas a priestor sú tu vnímané úplne inak. V štýle: „Niet sa kam ponáhľať, všetko sa nejak zvládne.“ Ako bolo v predošlej odpovedi naznačené: Je príjemné byť mimo mestského zhonu, na druhej starne sú aj momenty, keď to vie človeka frustrovať. Až prílišná ležérnosť k produktivite organizácií nepridáva.

Si laický environmentalista, máš rád komunitné projekty, cvičíš jogu, triediš odpad. Ako je na toto nastavená gruzínska spoločnosť?

Gruzínsko je multikulturálna krajina a aj istý stret svetov, konceptov, prúdov. Gruzínci sa ako národ spoliehajú na silu svojej komunity. Aj vďaka väčšiemu záujmu turistov a podpore z rôznych grantov sa začínajú rodiť zaujímavé komunitné projekty (napr. inciatíva mladých architektov, ktorí vytvárajú nové zelené plochy v Tbilisi). Je tu tiež pár alternatívnych priestorov, ako napr. Fabrika. Avšak témy, ktoré sa skloňujú v Európe, ako napr. klimatická zmena či správa odpadu, tu ani len neexistujú. Krajina má jednoducho iné, zreteľnejšie problémy, s ktorými zápasí, či už je to korupcia alebo napríklad fakt, že 20 % rozlohy krajiny je okupovanej Ruskom.

praca s detmi v psom utulku

Vráťme sa ku konkrétnym aktivitám v hostiteľskej organizácii For better Future. Aké projekty tam máš na starosti?

Časť svojho času venujem podpore rozvoja sociálneho podniku Ikorta v Tserovani, kde dvanásť vnútorne presídlených žien vyrába tradičné, gruzínske šperky z emajlu. Zameriavam sa tu najmä na zvýšenie viditeľnosti podniku, efektívnejší marketing. Taktiež pracujem na spomínanom rebrandingu, hlavne na spustení internetového obchodu, ktorý sa už onedlho stane realitou. V rámci iného projektu, zameraného na podporu zamestnateľnosti presídlenej komunity, budem mať na starosti priamo tému sociálneho podnikania.

S miestnou mládežou pracujem ako učiteľ či mentor na dennej báze. Ide o tínejdžerov a deti, ktoré pre svoj sociálny status a neuspokojivý vzdelávací systém nemajú veľa možností na sebarealizáciu a kvalitné vzdelávanie.

Zaujímajú ma aj menej skloňované témy ako napr. ochrana životného prostredia. Podarilo sa mi zaviesť recyklačný program vo verejných inštitúciách v osídlí, ako aj zorganizovať kampaň, vďaka ktorej sa nám podarilo očistiť od plastov jednu z hlavných dopravných tepien v osade. V osídlí taktiež plánujeme vytvoriť nové zelené plochy. Rovnako sa snažím propagovať ideu dobrovoľníctva ako cesty zmeny.

Akú spätnú väzbu dostávaš na svoje aktivity?

Na svoje aktivity dostávam veľmi dobrú spätnú väzbu. Je dobré cítiť, ako si tí, pre ktorých to robíte, vážia vašu energiu a čas, ktorý do nich vkladáte. Taktiež vidno, ako sa miestna mládež teší vašej prítomnosti.

Pracuješ ale aj na projektoch mimo osídlia Tserovani, a to z vlastného popudu. O čo presne ide?

Ide o tzv. Leadership Academy. Na týždennej báze jazdím do jednotlivých osídlí a pracujem s presídlenou mládežou. Pomocou rôznych praktických a interaktívnych aktivít pracujem na rozvoji ich „soft-skills“ (mäkkých zručností), ktoré sa im zídu – či už v študijnom alebo neskôr v pracovnom živote.

Rovnako pripravujem projekt, ktorý má za cieľ podporiť rozvoj občianskej spoločnosti v najchudobnejšom presídlenom horskom osídlí Prezeti. Pomocou mikrograntu od SlovakAid budeme stimulovať mládež k väčšej občianskej aktivite a dáme im „know-how“ v oblasti mapovania potrieb. Chceme, aby sa zamysleli nad hlavnými výzvami vo svojom osídlí a aby spolu ako komunita navrhli riešenia najviac pálčivých problémov. Počas trvania projektu sa budeme zameriavať najmä na mentoring mládeže a koordináciu ich návrhov.

Čo všetko by si v tamojšej komunite chcel zmeniť či zlepšiť k lepšiemu, ale počas tvojho pobytu sa to asi nepodarí?

Tých nápadov som mal viac, no človek si až po istom čase začne uvedomovať komplexitu celej sitácie. Jedným z hlavných problémov vidím prístup k vode. Voda, ktorá by mala slúžiť na bežnú, dennú spotrebu, sa používa na zavlažovanie záhrad. Od jari do jesene skoro každý deň dochádza k poldňovým výpadkom vody. Toalety v školách pre presídlené deti sú v katastrofickom stave. Latríny, ktoré sa nachádzajú v mimoškolských prístavbách, sú však v takom stave, ktorý ani neviem sám opísať. Je smutné vidieť, ako ľudia, ktorí prišli o všetko, sa musia kvôli ignorácii zo strany štátu uspokojiť s menej ako minimom.

Ak v tom prvý krok neurobí štát, možno opäť dobre padnú projekty slovensko-gruzínskej rozvojovej spolupráce. Aké plány máš ešte na obdobie do konca tvojho dobrovoľníckeho pobytu v Tserovani?

Pomáham práve vysielajúcej organizácii ADRA Slovensko v príprave nových zahraničných projektov na najbližšie obdobie. Možno sa tam zahrnú aj projekty na zabezpečenie pitnej vody a sanity. Zameral som sa tiež na mapovanie a budovanie nových partnerstiev v regióne východnej Európy a strednej Ázie, do ktorých by sme aj v tomto roku mohli vyslať našich rozvojových dobrovoľníkov dobrovoľníčky.

Vo voľnom čase sa snažím písať články o pálčivých sociálnych témach v Gruzínsku. Čas tu však letí nesmierne rýchlo, preto musím aktivity prioritizovať.

play day

V čom má teda podľa teba zmysel poskytovanie rozvojovej pomoci, resp. spolupráce v tamojšej krajine ako súčasti Východného partnerstva?

Je to skoro až naša zodpovednosť – predať ďalej skúsenosti, ktoré my ako krajina a spoločnosť máme a ukázať tak lokálnym inštitúciám, že existujú rôzne spôsoby – ako sa postaviť k téme dobrej správy vecí verejných, poľnohospodárstva alebo sociálneho podnikania. Myslím, že Gruzínsko veľmi oceňuje podporu, ktorú dostáva od svojich európskych a amerických partnerov. Je tiež očividné, že táto spolupráca prisieva priamo či nepriamo k zvýšeniu životného štandardu v krajine, a to je dôležité.

Na význame správne implementovaných projektov rozvojovej spolupráce (vrátane dobrovoľníckych programov) pre lokálne komunity sa zhodneme. V čom je však prínosný takýto typ rozvojového dobrovoľníctva pre samotných mladých ľudí, vyslaných na svoju misiu do nízko-príjmových krajín?

To asi záleží od toho, koľko toho vie človek pre seba z pobytu vyťažiť. Treba ísť na maximum. Nie túžba po zisku, ale aboslútne oddanie sa tomu, čomu človek verí, prináša vždy svoje plody. Okrem raketového osobnostného rastu si človek vytvorí celkom nové sociálne prepojenia, uvedomí si rozmanitosť života a rozšíri svoj obzor. Byť mimo svojej komfortnej zóny je dobrý tréning a zároveň aj budíček pre toho, kto si neuvedomuje napr. privilégiá, ktoré my vďaka EÚ dostávame.

V čom by mohol byť tento typ vycestovania do tzv. rozvojovej krajiny naopak zavádzajúci či neprínosný pre mladých?

Neverím, že nejaká životná skúsenosť može byť pre človeka neprínosná. Pokiaľ sa dobrovoľník naplno oddá tomu, čo práve robí, zákonite to nielen na ňom, ale aj na okolí zanechá istú stopu. Stretol som pár dobrovoľníkov, ktorí zažívali sklamanie, no všetko je to iba vec perspektívy. Aj s málo zdrojmi sa dá urobiť veľa.

Niektorí naši dobrovoľníci a dobrovoľníčky sa po návrate uberú v živote novým smerom (z komerčnej sféry prejdú do tej neziskovej, charitatívnej). Možno je o tom ešte predčasné hovoriť, no kam to ťahá teba?

O tom, že svoj život budem aj naďalej prepájať s potrebami iných, najmä zraniteľných ľudí, nepochybujem. Človek má ísť pôsobiť tam, kde je potrebný. Tomuto verím, a podľa toho aj konám. Svoje ďalšie kroky by som chcel smerovať do oblasti krízového manažmentu, teda zasahovaniu v oblastiach, postihnutých prírodnými, ako aj človekom spôsobenými katastrofami. Rovnako si však viem predstaviť aj prácu v oblasti migrácie. Komerčná sféra je pre mňa už prečítaná kapitola.

Text: Boba Markovič Baluchová, Foto: ADRA Slovensko, For better Future a archív M. Pavelku

Posted in community development, development cooperation, global problems, IDPs, leadership, NGOs' work | Tagged , , , , , , , , , | Leave a comment

Uzbecká bavlna je stále klíčovou komoditou i za cenu porušování lidských práv

Bavlna, kdysi označována jako bílé zlato, nyní se o ní mluví spíše jako o prokletí Uzbekistánu. Ukazuje se, že jde o velmi komplikovány případ závislosti na něčem, co je příčinou a řešením rozvojových deficitů v tomto asijském státě. Jaké jsou sociální a lidskoprávní důsledky pěstování této monokultury?

Historie pěstování bavlníku sahá do 19. století, kdy současná teritoria Uzbekistánu byla částečně obsazena ruským impériem. S nástupem průmyslové revoluce poptávka po bavlně, jakožto klíčové surovině pro výrobu textilií, stoupala v industrializujících se zemích. V ruském impériu textilní průmysl patřil mezi nejvíce rozvinuté typy průmyslu. V plánech ruského cara bylo založit na území Turkestánu rozsáhlé plantáže bavlny, aby se impérium stalo nezávislým na dodávkách ze Spojených států. Tyto plány byly však narušené první světovou válkou, kdy došlo k zániku říše a vzniku Sovětského svazu.

Se vznikem Uzbecké sovětské socialistické republiky v roce 1924 byl položen začátek proměny bývalého Bucharského emirátu do hlavního zdroje bavlny pro celý Sovětský svaz. Samotný proces kolektivizace, tj. nedobrovolného slučování bývalých soukromých zemědělců do družstev, neprobíhal hladce a až teprve ve třicátých letech dvacátého století byl konsolidován. Před nástupem komunistického režimu bavlna se pěstovala pouze v oblasti Ferganského údolí.

forced cotton harvesting in Uzbekistan - photo_HRW

Bavlnová soběstačnost za Stalinova působení v čele SSSR

Bylo jasné, že další zvýšení produkce bavlny ve Střední Asii není možné bez rozšíření plochy orné půdy. Což není úplně jednoduchý úkol vzhledem k tomu, že území dnešního Uzbekistánu má kontinentální klima s rozsáhlými aridními oblastmi. Je nutné podotknout, že v těchto oblastech již existovaly tradiční způsoby zavlažování – například využití dřevěných vodních kol chigir, která mohla zvednout hladinu vody na úroveň polí, nebo také budování podzemních zavlažovacích kanálů, kterým nehrozila rychlá evaporace vody. Toto tradiční vědění bylo rychle ponechané bokem v třicátých letech 20. století, kdy Sovětská vláda uskutečňovala megalomanské projekty, které v ruském impériu nikdy nebyly zrealizované – a to, mimo jiné i díky příchodu amerických inženýrů, kteří pomáhali při budování nové tváře Centrální Asie.

Teprve během Stalinova působení v čele SSSR, byly dosažené cíle kolektivizace a zároveň bavlnové soběstačnosti. Aridní oblasti uzbeckého venkova byly proměňovány na bavlněná pole pomoci irigaci, která byla realizována budováním sítě zavlažovacích kanálů ve velikosti a rozsahu, které v oblasti nikdy neměly obdoby.

Dvacátá až třicátá léta by tak souhrnně mohla být označena za léta, kdy docházelo k „dobývání přírody“ Sovětským svazem, pohrdání místním věděním (místní obyvatelé třeba nikdy nebudovali irigační kanály jako přímé linie, argumentujíc tím, že řeka musí „vidět“ kam poteče dál – de facto ale respektovali terén). Dalším důležitým aspektem tradičního způsobu pěstování bavlny bylo střídání kultur na polích, typicky bavlny a vojtěšky, která byla konzumována hospodářskými zvířaty, která produkovala hnůj jakožto důležitý zdroj hnojiva. Sovětská dobová propaganda byla však vůči tomu poněkud agresivní: vyhlašovala se „válka primitivismu“, „ataky na poušť“, nebo „není špatná půda, je pouze špatný farmář“.

Není špatná půda, je pouze špatný farmář

Hlasitá rétorika je pouze jednou ze součástí sovětského programu zavlažování polopouštních oblastí Centrální Asie pro pěstování bavlny. Tato monokultura je mnohem víc náročná na lidskou práci, než
například pšenice nebo rýže, vyžaduje aplikaci velkého množství chemikálií, práci v nepříznivých klimatických podmínkách pří absenci základní infrastruktury. Ve čtyřicátých létech byl region postižen epidemií malárie, proti které sovětská vláda neměla dostatek léků. Rozšířená byla i četná respirační, oční a kožní onemocnění, která byla vyvolána všudypřítomným bavlněným pylem a prachem na polích.

Právě proto proces pěstování bavlny může být charakterizován využitím velkého množství nucených pracovníků – od vězňů přes nucené přesídlence ze západních regionů SSSR po tzv. administrativní zdroje – tedy zaměstnance státního sektoru. Množství nuceně přesídlených osob na východ od Uralu v celém Sovětském svazu činilo 2 303 279, mezi ně patřili ruští Němci, Karačajové, Kalmykové, Čečence, Inguši, Balkaři, Krymští Tatarové a Meschetští Turci. Jenom v Uzbekistánu v roce 1945 žilo 181 800 takových vyhnanců, kteří podléhali speciálnímu režimu.

Po pádu Sovětského svazu se produkce bavlny v Uzbekistánu významně snížila, ale i přesto je dnes nejvýznamnějším producentem v regionu, od roku 1991 do roku 2016 Uzbekistán drží šesté místo v žebříku největších producentů na světě dle FAO.

 

Uzbecký model uspořádaní vlastnictví půdy

Distancování od sovětského modelu řízení ekonomiky se v něčem daří a v něčem nikoliv. Se získáním nezávislosti se postupně začaly otevírat příležitosti k přechodu na více liberální model zemědělské produkce. Od roku 1991 se začaly rýsovat kontury tzv. uzbeckého modelu neboli formy uspořádaní vlastnictví půdy a zemědělské produkce.  Z bývalých kolchozů a sovchozů začaly vznikat kolektivní farmy, které dodnes mají podobný způsob fungování, nově byly ale představeny tzv. dekhan a shirkat farmy. Dekhan a shirkat představují zavedení prvků soukromého rodinného (dekhan) a družstevního (shirkat) vlastnictví, tedy konkrétně celoživotního leasingu s právem na předání pozemku potomkům.

Na tyto farmy dnes připadá zhruba 90 % dnešní produkce bavlny v Uzbekistánu. Samotní farmaří, však podléhají velmi kontroverznímu systému nepřímého zdanění, který funguje na bázi státní objednávky, díky kterému jsou nucení produkovat bavlnu v množství, které stanovuje stát a prodávat ji za finanční částky, které taky stanovuje stát.

Systém dvojitých cen a nepřímého zdanění, státní objednávka na produkci bavlny a polo-privatizace, které jsou popsané výše, nechávají široké pole pro korupci, která protíná všechny vrstvy společnosti. Dle Transparency International se Uzbekistán umístil na 157 ze 180 míst v Indexu vnímání korupce. 20 % místních obyvatel vnímá boj s korupcí jako rozvojovou prioritu číslo jedna, dalších 20 % uvádí, že boj s korupcí by významně přispěl k redukci chudoby a ekonomickému růstu.

Uzbekistan - forced labour - Photo Anti-Slavery International

Nucené práce na polích jak ze sovětských dob

Hesla z dob socialistické soutěže „Hamma pachtaga!“ (uzb.: „Všichni za bavlnou!“) nikam nezmizela během existence samostatného Uzbeckého státu, aspoň co se sběru bavlny týče. Její produkce v nejlepší roky činila zhruba 2,6 tuny z hektaru, což odpovídá světovému průměru. Zatímco ve Spojených státech nebo Brazílii úrodu sbírají převážně stroje, nebo v Indii samotní farmáři, situace v Uzbekistánu je poněkud jiná. Sběr bavlny je strategicky důležitý pro vedení státu, a proto např. během Karimovy epochy bylo k polním pracím donucováno až pět milionů lidí ročně.

Ze sovětských dob systém zdědil nejenom státem řízenou ekonomiku, ale i zvyk využívat administrativní zdroje – tedy státem placené zaměstnance – k nuceným pracím na polích. Je celkem běžné, že během období sklizně na polích pracují zaměstnanci místních úřadů, drobní podnikatelé, učitelé, zdravotnický personál, studenti a žáci středních škol. Za svoji práci většinou nedostávají žádnou odměnu. Kdyby odmítli vyjít na sběr, hrozilo by jim totiž vyloučení ze školy nebo propuštění z práce. Jednou z cest, jak se tomu vyhnout je prokázat zdravotní nezpůsobilost, nebo si zaplatit náhradního pracovníka, což otevírá široké možnosti pro korupci.

Není to ale jediný způsob jak donucovat občany k větší participaci v kampaních na sběr bavlny. Například v roce 2015 v oblasti Samarkand místní úřady v souvislosti se zahájením sběru bavlny zakázaly svatby a bankety v restauracích. V Bukharské oblasti byli na pracovišti vysláni prostitutky a osoby závislé na alkoholu a drogách, kteří byli registrovaní na místním policejním oddělení.

Dětská práce také přítomná během bavlněných kampaní

Nedílnou součástí procesu pěstování bavlny v Uzbekistánu je i dětská práce. Výše popsaný systém nucené práce vyžaduje občas i účast lidí ve věku nižším než 16 let. Když je na místech zjevný nedostatek pracovní síly – ať už se jedná o regulérní dělníky nebo zaměstnance státního sektoru – do práce na polích se zapojuji žáci středních škol nebo členové rodin, které si z ekonomických důvodů nemůžou dovolit zaplatit náhradu za ekonomicky aktivní členy. Práce na polích probíhá nejenom v těžkých podmínkách, které ohrožují dětské zdraví, ale také i během školní výuky, což má bezprostřední vliv na kvalitu získávaného vzdělání.

Evidence o použití nucené práce pro pěstování bavlny je rozsáhlá a byla pokryta jak v reportech nezávislých lidsko-právních organizací, tak i v médiích. Paradoxem však zůstává, že nehledě na skutečnost, že dětská práce je zakázaná Ústavou Uzbekistánu a širokou škálou dalších formálních závazků, je stále přítomná během bavlněných kampaní. Uzbekistán ratifikoval všechny klíčové mezinárodní konvence vztahující se k využití dětské práce, nicméně v praxi více než 240 tisíc dětí ve věku 5 až 14 let byly využity jako pracovní síla v roce 2006 (jedná se o účast děti nejenom v zemědělském sektoru, ale i v dalších).

Uzbekistán projevuje postupný pokrok, co se týče využití nucených prací v produkci bavlny, ale do jaké míry je dostatečný, stále zůstává předmětem debaty. Názorně to ukazuje kauza spojená s investicemi Světové banky do zemědělských projektů v Jižním Karakalpakstánu. Investice do irigace, která činila 337.43 milionů USD, byla mimo jiné podmíněna tím, že Světová banka bude klást zvláštní důraz na prohibici využití nucené práce. Součástí projektu byl i monitoring polních prací, který měla v gesci Mezinárodní organizace práce.  V roce 2017 Mezinárodní organizace práce prohlásila, že “Nepřípustnost dětské práce je uznávána všemi částmi společnosti: úřady, učiteli, odborníky, zemědělci, rodiči a samotnými dětmi. Uzbekistán postupně ukončil organizovanou dětskou práci”.

Současné jádro problému: kvóty na sběr bavlny a nízké mzdy v sektoru

Vláda Uzbekistánu v čele se současným prezidentem Šavkatem Mirzijojevem opakovaně prohlašovala, že jejím cílem je vymýtit jak dětskou práci, tak i jakékoliv nucené práce. Jistým pokrokem je snížení celkového počtu učitelů a mediků, kteří již nejsou vysílaní hromadně na pole. Dalším pozitivním posunem je snaha státu zvýšit výplaty za sběr bavlny, které jsou progresivní od počátku do konce sezóny, nicméně jsou stále nedostatečné pro zvýšení atraktivity této náročné práce pro sběrače, kteří pracují například v Kazachstánu, kde možnosti výdělku za stejnou práci jsou násobně vyšší.

Jádrem problému nucených prací jsou jak kvóty na sběr bavlny, které uvaluje centrální vláda na regiony, tak i nízké mzdy v sektoru – od září 2018 sběrači bavlny dostávají od 650 soumů (0,08 $) do 1000 soumů ($ 0,12). Tyto mzdy vedou k odtoku pracovní síly do sousedních států. Důležitým následkem je i genderový aspekt nucených prací – většinou to jsou ženy, které pracují v polích.

Kulturní aspekty nucených práci

Pro stát je bavlna stále klíčovou komoditou, otázkou národního blahobytu a práce na polích se označuje jako hašar – neboli dobrovolné práce, která má hluboké kořeny v uzbecké kultuře. Ke kulturnímu aspektu nucených práci patří i vnímání autorit ve společnosti, které prolíná uzbecké kulturní pole již od dob Sovětského svazu přes dlouholetou autoritářskou vládu Islama Karimova až po dnešní dny.

Absence demokratických prvků konzervuje současný status quo, vede ke striktnímu dodržování nepsaných pravidel. Občas to vede k situacím naprosto absurdním: v roce 2015 během návštěvy Ferganského údolí tehdejším premiérem Mirzijojevem, chtěli místní úřednici ukázat, jak krásnou a bohatou mají vesnici, přesto že už bylo po sklizni. Došlo k tomu, že 400 farmářů bylo donuceno místní vládou přilepovat lepidlem krabičky bavlny zpátky na stonky.

 

Text: Štěpán Vaškevič, Foto: Anti-Slavery International, HRW

Autor je studentem magisterského oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu Rozvojové příležitosti Str. Asie na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in climate change, global problems, human rights | Tagged , , , , , , , | Leave a comment

Pěstování bavlny v Uzbekistánu: prokletí nebo rozvojová šance?

Koncem minulého století vyprodukoval Uzbekistán zhruba 2,5 milionu tun bavlny, což představovalo více než 20 procent celosvětové produkce bavlny. Pěstování bavlny zásobovalo nejenom textilní průmysl v Sovětském svazu, ale i centrální vládu v Kremlu tvrdou měnou, díky exportu na světové trhy. Jaké to však mělo ekonomické a hlavně environmentální dosahy na uzbecké obyvatelstvo? Je bavlna prokletím pro Uzbekistán, nebo startérem pro rozvoj státu?

Během sovětského období bavlníkové plantáže zabíraly až 98 % celkové plochy určené pro pěstování technických plodin v Uzbekistánu. Celková rozloha plantáží v osmdesátých létech činila více než 2 miliony hektarů (což tvoří 4,47 % rozlohy republiky) a podíl republiky na dodávkách bavlny podnikům SSSR přesahoval.

cotton workers - Photo Anti-Slavery International

Korupční skandál – „případ bavlna“

Distribuce zisků z prodeje a nákladů na pěstování bavlny mezi centrální vládou a Uzbeckou SSR však nebyla ekvivalentní. Z Uzbekistánu se vyvážela nezpracovaná bavlna, ze které se vyrábělo vlákno, textilie a oblečení v ostatních částech Sovětského svazu. Na začátku devadesátých let Islam Karimov rozhořčeně označil bavlnu téměř hlavním nástrojem koloniálního vykořisťování Uzbekistánu sovětským centrem: “Nám se dostává 84 % nákladů na pracovní sílu pro pěstování bavlny a pouze 16 % příjmů z primárního zpracování. Ostatní republiky, které ji obdrží, mají ten poměr obrácený: výsledná košile, tkaná a šitá, například v Rusku, přináší kolosální zisk. Náročnost práce – nám, peníze – ostatním státům. To je to, co znamená stát se bavlnovou zásobárnou pro celou zemi.”

Nízké příjmy z prodeje bavlny byly v důsledku rozsáhlých korupčních schémat snižované ještě více. V tehdejším Uzbekistánu v reakci na rapidní nárůst produkce bavlny vznikla tzv. bavlněná nomenklatura neboli politická elita, která měla v gesci rozhodovací procesy, distribuci, zpracování a prodej bavlny. Na počátku osmdesátých let v Sovětském svazu bylo odhalené korupční schéma tzv. „případ bavlna“. Díky tomu světlo světa spatřila rozsáhlá korupce v nejvyšších patrech vedení Uzbecké republiky, což mělo za následek řadu zatčení politiků a funkcionářů. „Případ bavlna“ potvrzuje, že státem kontrolované pěstování „bílého zlata“ bylo atraktivní pro úzké zájmové skupiny, které za černý prodej suroviny získávaly zlato reálné.

 

Sektor pěstování pod kontrolou státního monopolu

Po pádu Sovětského svazu Uzbekistán se vyhnul přechodu na tržní hospodářství a s ním spojené šokové terapii. Naprostá většina klíčových sektorů (energetika, těžba, zemědělství aj.) jsou stále pod kontrolou státního monopolu. V Uzbekistánu se dnes vyrábí zhruba dvě třetiny veškeré bavlny vyprodukované v Centrální Asii. Bavlna hraje stále důležitou roli v ekonomice, i přes zřejmý pokles produkce po pádu Sovětského svazu je jedním ze zdrojů příjmů zahraničních měn. Důležitá je ale změna, kterou prochází uzbecké hospodářství ve snaze diverzifikovat zdroje exportních příjmů. Nezpracována bavlna tak poklesla z 60 % na 5 % v létech 1991-2015.

Dalšími důležitými položkami se tak staly například zpracovaná vlákna a textilie, jejichž export přinesl výnosy ve výši 1,32 miliard USD. Tím pádem se Uzbekistán snaží distancovat od sovětského modelu, kdy zpracování vláken a textilní výroba probíhaly mimo území tehdejší socialistické republiky a přejit tak od čistého exportu nezpracovaných vláken k diverzifikované produkci, která bude vynášet významnější zisk.

Ekologická katastrofa: Mizení Aralského moře

Jakékoliv vyprávění o pěstování bavlny v Uzbekistánu se neobejde bez zmínění jedné z největších ekologických katastrof dvacátého století: mizení Aralského moře. Pěstování bavlny v polopouštních oblastech Uzbekistánu v jeho kontinentálních klimatických podmínkách si vyžádalo obrovské množství vody. Voda pro zavlažování polí byla dopravována ze dvou hlavních řek Centrální Asii Amudarji a Syrdarji pomoci rozsáhlé sítě irigačních kanálů, jejíchž délka dnes činí 28 000 km. Následkem intenzivního zavlažování stalo zmenšení Aralského moře na 15 % jeho původní plochy a kvůli tomu se stalo pevninou bývalé mořské dno v rozloze 40 000 kilometrů čtverečních, kterému se nyní říká Aralkum.

Klíčovými důsledky vysychání Aralského moře jsou například písečné bouře, které obsahují velké množství solí, pesticidů a hnojiv, což má bezprostřední vliv na ekonomickou činnost, veřejné zdraví a ekosystémy v přilehlých oblastech. Z ekosystému, který byl kdysi domovem pro 12 endemických druhů ryb a byl nejvýznamnějším zdrojem příjmů v oblasti, se stala zóna ekologické katastrofy. Notoricky známé jsou fotografie lodí ležících na dně bývalého moře. Jsou to pozůstatky rybářské flotily, která dodávala každý rok 40 000 tun ryb do největší zpracovatelské továrny v Sovětském svazu.

Následky pro ekosystémy i zdraví komunity

Vznik Aralkumu přispěl nejenom k drastické proměně ekosystémů, extinkci původních druhů, salinizaci půd, ale také i k lokální klimatické změně. Ještě v šedesátých letech Aralské moře sloužilo jako jediný regulátor klimatu na místní úrovni. Nyní obyvatelé přilehlých oblastí zažívají mnohem intenzivnější teplotní výkyvy a kontinentální klimatické podmínky, které předtím byly zmírňované existencí moře.

Nejhorším možným následkem drastické proměny Aralského moře jsou zdravotní následky pro komunity obývající oblast Karakalpaku. Místní obyvatelé mají 3,5 krát vyšší prevalenci poškození DNA kvůli tomu, že jsou vystaveni depozici solí a pesticidů z otevřeného dna Aralského jezera. Téměř všichni obyvatelé Karakalpaku trpí anémií: 87 % mladistvých, 91 % netěhotných žen a 99 % těhotných žen.

cotton female harvester in Uzbekistan - photo ILO

Zákaz pěstování bavlny není řešení

Pěstování bavlny v Uzbekistánu je názorným příkladem rozvojového problému, pro který neexistuje univerzální řešení. Stávající systém je charakterizován rozsáhlým porušováním lidských prav, ekologickou devastaci oblasti Aralského jezera, nedemokratickým způsobem vládnutí, genderovou nerovností, odlivem pracovní síly, přetrvávajícími rozdíly mezi venkovem a městem a ekonomickým systémem, který je zděděn po Sovětském svazu.

Není jednoznačná odpověď na otázku, jak k řešení tohoto problému přistupovat. Zákaz pěstování bavlny se nabízí jako nejjednodušší řešení, které není proveditelné v praxi. Bavlna je stále zdrojem přínosů tvrdé zahraniční měny, která je nutná pro financování dalších odvětví průmyslu, industrializaci a politiky substituci importu. Následkem takového využití financí je ekonomický růst, který táhne ekonomiku Uzbekistánu k nejlepším výsledkům v regionu. Diskutabilní otázkou však zůstává, zda takový růst je sociálně spravedlivý, inkluzivní a udržitelný v dlouhodobém horizontu.

Z autorova hlediska ekonomický růst nesplňuje tato kritéria, jelikož do něj nejsou započítány environmentální externality a využívání nucených pracovníků. Tento růst je navíc závislý na současném statu quo ve světové spotřebě bavlny a je ovlivňován cenovou volatilitou.

Bavlna může sloužit jako základ pro rozvoj

Odmítnutí přechodu k tržnímu hospodářství a liberalizaci pomohlo Uzbekistánu zachovat status quo v produkci bavlny a nepřijít o tuto formu průmyslu. V tom se liší od některých afrických států, které se vydaly touto cestou a dnes se potýkají s problémy na úrovní národní ekonomiky v důsledku chaotických zahraničních investic s cílem rychlého vytěžení zisku. Uzbekistán disponuje vhodnými klimatickými podmínkami k pěstování bavlny, dostatkem vodních zdrojů za předpokladu jejích udržitelného managementu a taky rozsáhlým množstvím know-how a místního vědění. Tyto dva předpoklady umožňují říct, že bavlna může sloužit jako základ pro rozvoj, nicméně aby k němu reálně došlo, musí dojít k reálným změnám v ekonomice a společenském uspořádání.

Nelze ale spoléhat pouze na bavlnu a stabilní výnosy, které přináší. Současný politický systém neprošel demokratizaci od pádu Sovětského svazu. Celá řada společenských problémů pochází ze setrvačnosti, kterou konzervovala autoritářská politika Islama Karimova. Jsou to kvóty pro pěstování bavlny, rozsáhlá korupce, nebo donucování lidí k práci za pomoci ideologických hlasitých hesel.

Nutná řešení na politické úrovni

Pro dosažení reálných změn v odvětví se nabízí jako první řešení na politické úrovni. Uzbekistán by měl v prvním kroku povolit demokratizační prvky ve společnosti, hlasitě mluvit o problémech a zbavovat se státní ideologie. Boj s korupcí by měl být dalším krokem, který by přinesl viditelnou úlevu pro ekonomiku a společnost. Okamžitá pozornost by měla být věnována navýšení mezd v zemědělském sektoru, což by mohlo pomoct zvrátit migrační trendy v regionu.

Samotný způsob pěstování bavlny musí projit modernizací a rekonstrukcí systémů zavlažovaní, kvůli kterému uzbecká pole vyžadují násobně více vody než v jiných státech exportujících bavlnu. Uzbekistán by měl začít přecházet k pěstování bio bavlny bez použití pesticidů a enormního množství hnojiv. Tento předpoklad se ale nenaplní bez změn na globální úrovni, kde bio bavlna v současné době je spíše cenově znevýhodněna.

Bavlna samotná není prokletím pro Uzbekistán, prokletím je spíše rigidní politický systém, který umožnil vznik veškerých popsaných výše rozvojových deficitů. Postupné ekonomické a politické formy mohou nastartovat ekonomiku, která bude charakterizována udržitelným a inkluzívním ekonomickým růstem, který respektuje životní prostředí a lidská práva. Současná politická situace svědčí o oživění dění a pomalých reforem s příchodem Šavkata Mirzijojeva do prezidentského úřadu. Otevřenou otázkou však zůstává, zda uzbecká společnost a životní prostředí má čas na pomalé reformy.

Text: Štěpán Vaškevič, Foto: Anti-Slavery International, ILO

Autor je studentem magisterského oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu Rozvojové příležitosti Str. Asie na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in climate change, global problems, human rights, sustainability | Tagged , , , , , | Leave a comment