Politická a ekonomická situace a státní ideologie v post-sovětském Turkmenistánu

Turkmenistán je známý jako jeden z nejizolovanějších států světa s tvrdou diktaturou, silným kultem osobnosti a ostrým vymezením proti sovětské minulosti. Spolu se vznikem samostatného státu vznikla i nová národní identita vytvářená státním režimem.

Po rozpadu Sovětského Svazu vzniklo ve střední Asii v hranicích bývalých sovětských republik pět nových samostatných republik. Tyto státy ale neměly přímou návaznost na jakékoli dřívější státní útvary. Na nejvyšší politické funkce se většinou dostaly kádry dosazené za vlády Gorbačova. Nicméně svou pozici začaly hájit i tradiční elity. Během devadesátých let se ve vládách středoasijských republik více méně ustálil autoritářský přístup s podporou klanových a klientelistických vazeb. Autoritářství vedlo také ke zvyšující se míře sekularismu, který měl potlačit vzrůstající tendence islamistických ideologií, v nichž se skrývalo riziko alternativ k oficiální politice středoasijských vládců. Upevňování moci bylo spojeno s de facto tvořením nových národních identit a zvyšující se míry uměle podporovaného nacionalismu.

Ještě do počátku dvacátého století se lidé na území Turkmenistánu identifikovali se svým kmenem či klanem, specificky turkmenská národní identita neexistovala. Hranice dnešní země byly vytvořeny až v roce 1924, kdy vznikla Turkmenská sovětská socialistická republika. Za doby Sovětského svazu ale nebyl vznik turkmenské národní identity podporován, důraz byl kladem především na identitu sovětskou. Povědomí turkmenské národnosti jako takové se objevuje až v roce 1991, kdy se Turkmenistán stává prvním samostatným státním útvarem v turkmenské historii. Budování nového národa tak vzniká ruku v ruce s budováním nového státu. Ústřední postavou nového národa se stal turkmenský prezident Saparmurat Nijazov.

Ať žije prezident Nijazov!

K moci se Nijazov dostal již v roce 1985, kdy byl Gorbačevem dosazen do čela turkmenské komunistické strany. Svou pozici se jemu, a okruhu jeho nejbližších spolupracovníků, podařilo udržet díky tomu, že okamžitě po rozpadu Sovětského svazu začal podporovat turkmenský nacionalismus a vystoupil proti Rusku a sovětské minulosti, tedy paradoxně vůči těm, kteří mu pomohli se k vládě dostat. V roce 1992 byl zvolen, podle oficiálních informací s podporou 99,5 % voličů. Nijazov se stal předsedou Demokratické strany, ironicky jediné povolené partaje v zemi. Navenek se projevoval jako neomezený vládce, nicméně jeho vláda byla pravděpodobně navázána na elity Achalského kmenového svazku. Nijazov kromě funkce prezidenta získal i několik funkcí dalších, včetně místa předsedy lidové rady, která zajišťuje výkonnou, legislativní i soudní moc. Upevnění autoritářské moci a oslabení vlivu mezinárodního společenství bylo podpořeno vyhlášením neutrality v roce 1995. Výraznou částí jeho programu bylo budování nové turkmenské národní identity, která byla spjata s kultem jeho osobnosti.

Občané země v době jeho vlády měli každý den přísahat věrnost Turkmenistánu a prezidentovi. Po celé zemi byla po něm přejmenována řada vesnic a kolchozů. Po celé zemi pak byly umístěny jeho sochy a billboardy s jeho tváří a citáty. Nijazov svou pozici po vzoru Ataturka upevnil přijetím nového jména „Turkmenbaši“ – otec Turkmenů. Nijazovův životopis se stal povinným předmětem ve škole, po dětech se žádalo, aby znaly jeho rodokmen do sedmi generací nazpět. Podle oficiální propagandy byl Nijazov spřízněn s Mohamedem i s Alexandrem Velikým. Ze svých rodičů učinil Nijazov národní hrdiny a z jejich odkazu vytvořil státní symboliku a pojmenoval po nich některé veřejné instituce. Nechal pro ně postavit monumentální památník Gypjak, kde jsou oba rodiče, a nyní i Nijazov sám, pohřbeni, a který byl prohlášen za významné poutní místo.

Památník Gypjak není zdaleka jedinou stavbou, která je s Nijazovovou ideologií propojena. V centru Ašgabatu byla vystavěna věž ve tvaru trojnožky, která měla připomínat neutralitu země, dále pak zde byla umístěna vysoká zlatá socha Nijazova s roztaženými rukami, která se v průběhu dne otáčela za Sluncem. Pod sochou se nalézaly výjevy z turkmenských dějin a prezidentova života. Na kraji města pak vznikl rozsáhlý park Saglyk Yolu (zdravá chůze) s třicet sedm kilometrů dlouhou stezkou určenou ke sportovním túrám spojených s rituálním dotekem či pitím vody.

Dobu své vlády Nijazov prohlásil za „Zlatý věk“, čímž se snažil občany země přesvědčit o tom, že nezávislost Turkmenistánu, včetně Nijazovových vlastních zásluh, je vrcholných obdobím dějin této země. Stejně jako sám Nijazov, i koncept „Zlatého věku“ se stal důležitou součástí propagandy. Odkazy na Zlatý věk se objevily například i ve jménech obchodních center a na výrobcích, jako je balená voda. Mimo to v roce 2002 zavedl Nijazov i nový kalendář. Na rozdíl od kalendáře zavedeného při Francouzské revoluci nebyl změněn systém týdnů a měsíců, hlavní částí byla především nová jména dnů v týdnu i měsíců. Ta byla inspirována jmény Nijazova, jeho rodinných příslušníků, osob turkmenské historie či pojmy jako „nezávislost“ nebo „neutralita“.

golden-statue-of-niyazov

Foto: Fine Art America

„Svatá kniha“ Ruhnama

Prorockou úlohu Nijazov stvrzuje mimo výstavbu vlastního kultu také vydáním knihy Ruhnama. Ruhnamu vydal v roce 2001 coby „svatou knihu“, v níž je viditelná inspirace Koránem, sovětskými propagačními brožurami i turkmenskou historií a tradicemi. Kniha se po svém vydání stala významnou součástí veřejného života v zemi. Obsahuje jakýsi morální kodex správného Turkmena, základy turkmenské státnosti, historie i současnosti. Znalost Ruhnamy se stala součástí školního kurikula, požadovaná byla i v ohledu na takové záležitosti, jako je vydání řidičského průkazu. Jedná se o pseudohistoricko-spirituální spis napsaný za účelem vytvoření nového vodítka turkmenského lidu pro to, jak vnímat systém v zemi v době po vyhlášení nezávislosti. Pravého Turkmena zde Nijazov líčí cobi umírněného muslima, hovořícího turkmenštinou a loajální státu a Nijazovi. Ruhnama byla v zájmu propagace Turkmenistánu v zahraničí přeložena zhruba do padesáti jazyků.

Historie popisovaná v Ruhnamě je z velké části vymyšlená. Podle popisu je turkmenský národ starý pět tisíc let a vzešlo z něj sedmdesát velkých dynastií. Kniha obsahuje na řadu prvků perské historie a velmi idealistický obraz turkmenských legend a proroků. Období ruské okupace až do rozpadu SSSR je v knize vnímáno velmi negativně, přičemž fakt, že si Nijazov byl v posledních letech Sovětského svazu součástí sovětského establishmentu, není brán v potaz.

Turkmenský jazyk a ruská menšina

V praxi Nijazov nacionalistické tendence projevil v podpoře používání turkmenštiny a zavedení latinky. Za doby Sovětského svazu se totiž turkmenské texty psaly ruskou cyrilicí, která naopak dříve vyměnila arabské písmo. Spolu se změnou písma začalo být podporováno i samotné používání turkmenského jazyka na úkor ruštiny.

Turkmenština byla velmi rychle povinně zavedena na úřadech, ve školství i zdravotnictví. Ruština, která se v těchto sektorech běžně užívala po mnoho desetiletí, byla naopak zakázána. Spolu s tím byli z veřejného sektoru odstraňováni lidé neturkmenského původu, v praxi se však jednalo především o eliminaci vlivu Rusů, jejich kultury, jazyka a politických konexí. Při etnických čistkách v roce 2001 přišlo o práci tisíce odborníků ruské národnosti. Odešlo zhruba deset tisíc ruských učitelů a jedenáct tisíc zdravotníků. Nijazov nechal rušit ruské školy a následně zrušil i možnost mít dvojí občanství. Diskriminace Rusů vedla k velké míře migrace této menšiny ze země, což v některých oborech vedlo k fatálnímu nedostatku kvalifikovaných pracovníků.

Za vším hledej plyn

V roce 1995 Turkmenistán vyhlásil neutralitu. Turkmenský establishment se tam pravděpodobně chtěl chránit proti vnějším vlivům a zahraniční kritice a také se osamostatnit v rozhodování o prodeji zemního plynu. V zemi se nachází jedny z největších zásob plynu a také naleziště ropy. V prvních letech po vyhlášení samostatnosti bylo kvůli infrastruktuře možné plyn vyvážet pouze přes Rusko. Plyn směřoval především do Ruska, na Ukrajinu a dále do Evropy. Turkmenistán se snaží o navazování nových vztahů a diferenciaci odbytišť, aby se vymanil závislosti na ruských plynovodech a kontroly Gazpromu. Dohody o vývozu plynu tak byly uzavřeny například s Íránem nebo Čínou.

V době bezprostředně po vyhlášení nezávislosti získal Nijazov podporu veřejnosti mimo jiné i díky slibům, že se z Turkmenistánu stane „plynový Kuvajt“. Každému občanovi měla být z příjmů z vývozu zemního plynu vyplácena měsíční renta ve výši deseti tisíc amerických dolarů. Vize snadného zbohatnutí se nenaplnily, nicméně určité sociálně orientované politiky přece jen díky plynu zavedeny byly. Každý občan země má každý rok právo na spotřebu určitého množství plynu zdarma a platí velmi nízké poplatky za elektřinu, vodu nebo jídlo. Základní vzdělání a zdravotnické služby jsou poskytovány zdarma. Nicméně objevuje se řada kritik, které pozitivní ukazatele zpochybňují. Část obyvatel pravděpodobně profituje, předpokládá se však, že ekonomická situace většinové populace v Turkmenistánu je stále velmi špatná.

Ať žije prezident Berdimuhamedova!

Po smrti Nijazova převzal v roce 2007 vládu nový prezident Gurbanguly Berdimuhamedov. V letech po své inauguraci Berdimuhamedov postupně odstranil Nijazovův kult a nahradil ho svým vlastním. Popřel význam Ruhnamy, přejmenoval zpět názvy pojmenované Nijazovem a Nijazovovy portréty na billboardech vyměnil za své vlastní podobizny. Kult Nijazovových rodičů byl vyměněn za kult svých rodičů a změnil také pojetí současnosti. Místo „Zlatého věku“ začal mluvit o „Velké Renesanci Moci a Štěstí“, do jejíž středu postavil místo Nijazova sám sebe. Existují dohady, že vyjde nová „svatá“ kniha, která nahradí Ruhnamu a ještě více posílí Berdimuhamedovův kult. Zdá se tedy, že řada prvků státní propagandy po výměně prezidentů jen změnila název a tvář.

Současný prezident ze sebe již nedělá „otce“ či „proroka“ Turkmenů, ale sází více například na propagaci sportu nebo se chlubí úspěchy, kterých země od pádu Sovětského svazu dosáhla. Propaganda zmiňuje například zdravotnictví, vzdělání, nové stavby nebo energetiku, straní se ale odkazů na Nijazova, který je s mnohými zmíněnými politikami přímo spjatý.

Nový prezident na rozdíl od Nijazova zapojuje do vládních pozic své příbuzné, ale zároveň umožňuje posílení klanů a lokálních politiků, jimž dává více svobody v rozhodování a delší dobu mandátu. Snaží se také o rovný rozvoj regionů, což implikuje i poměrně absurdní situace. Rovnosti je dosahováno například tím, že v každém regionu má být přesně sto padesát autobusů, ovšem bez ohledu na to, že regiony se liší v počtech obyvatel i geografických podmínkách. Absurdita autoritářského přístupu Berdimuhamedova se vyznačuje i v dalších oblastech. Jako příklad zmiňují to, že navzdory faktu, že země trpí problémy s poskytováním řady základních služeb, je v Ašchabadu velké množství obchodů pro diabetiky. Akademici to přisuzují skutečnosti, že Berdimuhamedov sám je diabetikem.

 

Autor: Dominik Obruča

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Advertisements

About Media about Development

Writing and reporting about international development topics; development cooperation projects, community development success stories and global challenges (in Slovak and also in English language)
This entry was posted in human rights, leadership, media, resilience and tagged , , , , , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s