Přesunout oděvní výrobu do jiného státu, například do Bangladéše, není nijak náročný proces, neboť požadavky na zahájení výroby jsou velmi nízké. V podstatě stačí jen nalézt volné prostory a zakoupit šicí stroje. Zajímá ale někoho v Evropě, jak to v takové továrně na šití našich oblíbených triček vypadá?
Do Bangladéše některé státy přesunuli svou textilní výrobu, neboť tento rozvojový stát nebyl schopen naplno využít kvóty „multifibre arrangement“ (mezinárodní dohoda, fungující do roku 2004, která omezovala export oděvů a textilu z rozvojových zemí do zemí rozvinutých). Navíc se tu nacházelo velké množství levné pracovní síly, především žen. Pro mladé, nevzdělané ženy často neexistuje lepší alternativa práce. Naučit se šít totiž zvládne téměř každý. Zaměstnanost žen v oděvním průmyslu mnohonásobně převyšuje ostatní sektory. Navíc mohl bezcelně dovážet oděvy do Evropské unie v rámci generalizovaného systému preferencí.
Export oděvů představuje důležitý příjem do státní kasy, bez kterého by Bangladéš pravděpodobně mohl fungovat jen stěží. Podíl průmyslu se od 70. let několikanásobně zvýšil a v současné době představuje až 80 % veškerého exportu. Dostupné statistiky ukazují, že průmysl je stále na vzestupu a nových továren každoročně přibývá. Po Číně je Bangladéš druhým největším producentem v oděvním průmyslu na světě.
Minimální mzda na měsíc – z 28 na 50 eur
Oděvní průmysl slouží jako obživa pro více jak 4 milióny lidí. Většina z nich pracuje za minimální mzdu. Až do konce roku 2013 byla stanovená minimální mzda pro Bangladéš asi 28 euro. Po hromadných protestech probíhajících průběžně od pádu budovy Rana Plaza se vláda rozhodla zvednout mzdu na 50 euro za měsíc. Nicméně i tato částka je velmi nízká a pracovníkům často nestačí ani na pokrytí základních lidských potřeb. Asijská mzdová aliance vypočítala měsíční existenční mzdu pro Bangladéš 260 euro. Takovou částku ale v oděvních továrnách neodstává nikdo.
V oděvních továrnách jsou nejčastěji zaměstnávány mladé ženy do 25 let, neboť právě ony mají nejvíce energie a jsou schopné plnit včas limity dané zahraničními společnosti. Jen malé procento zaměstnanců tvoří ženy po dosažení 30 let.
Když už víme, kolik dostávají za svou práci zaplaceno pracovníci, bylo by dobré zmínit, jakou částku dostane sama firma z ceny jednoho trička. Samozřejmě částky vyplácené účastníkům tohoto obchodního řetězce se mohou lišit dle jednotlivých továren. Nicméně prodejce má na tričku za 14 dolarů 60% marži a ta je pro něj čistým ziskem. Na vyplacení všech účastníků obchodního řetězce utratila firma 5,67 dolarů, to znamená, že více, než 8 dolarů na jednom tričku tvoří čistý zisk. Firma tedy na jednom tričku vydělá daleko více, než kolik zaplatí za všechny pracovníky, materiál, přepravu atd.
Nebezpečné pracovní podmínky mají za následek tragédie
Přestože legislativa v Bangladéši dovoluje pracovat maximálně 60 hodin, ve většině továren se běžně pracuje 80-100 hodin. Továrny, ve kterých zaměstnanci tráví minimálně 6 dní v týdnu často neodpovídají bezpečnostním normám. Spousta z nich nemá ani stavební povolení a dbá se především na rychlost výstavby, než na kvalitu stavby. Některé budovy jsou proto nestabilní, mají špatné elektrické obvody a nedostatečné únikové cesty. V továrnách jsou malá, někdy i žádná okna, což má na svědomí velké horko a špatnou cirkulaci vzduchu. Zaměstnanci musejí často pracovat pod tlakem a do dlouhých nočních hodin. Placená dovolená neexistuje.
K pravidelným bezpečnostním kontrolám v továrnách dochází velmi sporadicky. Možná i proto, že korupce v Bangladéši je na denním pořádku a majitelé továren jsou často vlivné osoby s kontakty ve vládě.
Nebezpečné pracovní podmínky mají na svědomí už několik menších i větších tragédií. První větší tragédií byl kolaps továrny Spektrum, kde zemřelo nejméně 70 lidí. Budova nedokázala udržet na černo dostavěná podlaží. Krátce po kolapsu byl zadržen ředitel i manažer továrny, nicméně oba dva byli o měsíc později propuštěni na kauci. Dalším varovným signálem byl kolaps továrny Tahreen v hlavním městě Dháka. Kvůli uzamčeným únikovým východům zemřelo při požáru v listopadu 2012 celkem 112 lidí. Žádná z těchto události ale nedonutila vládu jednat a např. přijmout přísnější bezpečnostní opatření. K nejhorší katastrofě v dějinách oděvního průmyslu došlo jen několik měsíců po pádu budovy Tahreen. V dubnu 2013 se na předměstí Dháky zřítila budova Rana Plaza. Kromě toho, že budova byla postavena z nekvalitních materiálů, bylo zjištěno že majitelé neměli povolení na stavbu dalších dvou pater navíc. Hlavní příčinou pády budovy byly vibrace obřích generátorů, které dle smlouvy vůbec nesmějí být umístěné ve vyšších patrech budovy. Při neštěstí zahynulo více než 1100 osob. Policie z kolapsu budovy obvinila 42 lidí a kromě majitele továrny se v dokumentech objevili i vládní činitelé.
Foto: BBC
Co změnil pád budovy Rána Plaza
Rozsah této katastrofy obletěl celý svět a do popředí kritiky se dostaly oděvní firmy. Přestože oděvní firmy továrny nevlastní, jsou na nich bezpodmínečně závislé a měly by pravidelně vysílat své experty na kontrolu. Následný tlak ze strany bangladéšských oděvních unií a ze strany aktivistů vyústil v roce 2013 k podepsání dohody „Accord on Fire and Building Safety in Bangladesh”.
„Accord on Fire and Building Safety in Bangladesh“ vedený Mezinárodní organizací práce podporuje transparentní kontroly továren a zajištění bezpečných pracovních podmínek pro jednotlivé zaměstnance. Jeho podepsáním se firmy zavazují plnit své závazky a případné porušení je právně vymahatelné. Dohodu podepsalo 120 firem, z nichž spoustu najdeme i na českém trhu: Adidas, Puma, Mango, H&M, C&A, Tchibo, Lidl, Esprit, Benneton, Camaieu, Takko a Next.
Nicméně podepsání této dohody ještě neznamená, že se nevyskytují žádné nedostatky. Například dle poslední kontroly z ledna 2016 byly zjištěny nedostatky u 32 dodavatelů společnosti H&M, které měly zamčené únikové východy, což by zaměstnancům v případě požáru nedovolilo z budovy bezpečně uniknout. H&M jako odpověď zveřejnilo sérii grafů a transparentních dokumentů, ze kterých je vidět zlepšení bezpečnosti v továrnách. Ale ačkoliv je vidět určitý pokrok, je třeba toho udělat mnohem více…
Autorka: Rážová Petra
Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)
Media about Development 