Preskúmať post-soc nostalgiu a rodové stereotypy do Arménska

Do hlavného mesta Arménska som vycestovala kvôli medzinárodnej konferencii a tréningu, zameranému na témy, týkajúce sa rodových otázok a perspektív. S kolegami sme absolvovali niekoľko organizovaných túr po meste a snažili sme sa z rozhovorov s miestnymi dozvedieť viac o rodovej ne)rovnosti v praxi. Na základe pár citlivých otázok sme zistili, ako sú úlohy mužov a žien sociálne rozdelené, ako vážna je problematika domáceho násilia v krajine, aj ako prebieha moderné rande v arménskej spoločnosti.

Rodové a iné stereotypy v Arménsku

Navštívila som niekoľko miestnych arménskych mimovládok (Women’s Resource Center of Armenia a Public Information and Need of Knowledge), ktoré nie sú lokálnymi ľuďmi prijímané dvakrát vrelo. Tém feminizmu aj LGBTQI+ sa tu niektorí ľudia doslova boja. No vedeli ste, že arménska spisovateľka a diplomatka, Diana Abkar, bola prvou ženskou veľvyslankyňou na svete (v roku 1920)? Aspoň nejaké prvenstvo…

Počas rozhovorov s arménskymi občanmi sme často počúvali, ako by mali byť ženy krásne (a starať sa doma o rodinu), zatiaľčo muži musia byť hlavne silní – zarábajúci peniaze v biznise. Na arménskej spoločnosti ma však zarazilo, ako vysoko je v rebríčku potratov, motivovaných „nesprávnym“ pohlavím. O tomto smutnom fenoméne uprednostňovania chlapcov (pokračovateľov rodu, budúcich vojakov, ochrancov krajiny) sa hovorí v súvislosti s Čínou a Indiou, ale o tisícoch nenarodených dievčat v rámci tohto eurázijského regiónu som doteraz nevedela.

Priprava armenskeho chleba-Foto Roman Hajduk copy.jpg

Krajina nevyriešených sporov so susedmi

Jerevan má niečo cez milión obyvateľov, čo predstavuje asi tretinu celkového obyvateľstva Arménska. To bolo v rokoch 1922 až 1991 súčasťou Sovietskeho zväzu, čo vidieť nielen na architektúre a verejných priestranstvách, ale aj počuť z rozhovorov so staršími ľuďmi. Akási nostalgia za bývalými časmi tam stále pretrváva.

Arménsko má veľmi komplikovanú, často smutnú a dodnes nevysporiadanú históriu. Ako príklad možno uviesť arménsku genocídu, ktorá začala 24. apríla 1915, trvala do roku 1918 a mala za následok vyhladenie jeden a pol milióna Arménov Turkami. Ide o krvavé dedičstvo brutality Osmanskej ríše, ktorá dodnes trápi nielen potomkov tých, ktorí prežili, ale aj samotných Turkov, ktorí dodnes toto zverstvo popierajú.

Vždy si treba dvakrát rozmyslieť, či chcete v rámci svojej krátkej návštevy tejto post-socialistickej krajiny zájsť aj do Náhorného Karabachu. Toto územie je lákavé i nebezpečné zároveň. Ak to chcete risknúť, najprv si zistite, či tam v nedávnom období nedošlo k nejakej prestrelke. Tiež si dobre rozmyslite, s kým sa do debaty o tomto zabudnutom, no stále pretrvávajúcom konflikte – boji o územie a identitu medzi Arménmi a Azerbajdžancami pustíte. Našťastie, toto susedské nepriateľstvo medzi Arménskom a Azerbajdžanom prebieha skôr na politickej, ako na medziľudskej úrovni. Každý Armén má nejakého príbuzného či kamaráta v susednej krajine a naopak.

klastory-a-chramy-vsade-foto-ramazan-aygat-copy

Prepojenie pohanského sviatku s kresťanským

Vo výčte možných sporov a potenciálnych slovných potýčok možno pokračovať. Vhodnou témou je lokalizácia hory vulkanického pôvodu: Ararat. Ide o národný symbol Arménska, o ktorom sa traduje, že tam odpočíval aj Noe so svojou archou. Ak budete popíjať arménsky koňak, pivo či víno (všetky sú naozaj lahodné) v miestnom lokále, vyhnite sa otázke – na koho území toto pohorie so snehovou pokrývkou na vrcholku leží. Na základe rôznych politických výmen medzi susedmi z minulosti totiž vrch teritoriálne prináleží Turecku. Ale Arméni to ťažko príjimajú.

Arménsko ako prvá krajina adoptovalo kresťanstvo za svoje oficiálne štátne náboženstvo a nie náhodou tu viera zohráva dôležitú úlohu. Iné náboženstvá a menšiny sú zastúpené len v pár percentách. Porozumieť hovorenému slovu v oficiálnom jazyku (zvukovo pripomínajúcom mix rumunčiny a arabčiny) je problematické a písanému v originálnej, akoby kudrlinkovej abecede ešte ťažšie. Domáci našťastie vedia po rusky a polovica dospelých sa dohovorí aj po anglicky.

Začiatkom júla som mala tú smolu, že som bola v centre Jerevanu, keď sa oslavoval pohanský (neskôr adoptovaný aj cirkvou) sviatok vody – Vardavar. V ten deň je vonku dovolené takmer všetko, a tak na vás policajti aj taxikári strieľajú z vodnej pištole, tínejdžeri vás oblievajú kýblami vody z fontány. Slovenské slávenie veľkej noci je oproti tomuto nič. Počas Vardavaru je dobré nebrať si so sebou mobil, alebo ho treba poriadne zabaliť spolu s dokladmi a peniazmi do plastového sáčku. Miestni si na zahraničných návštevníkoch a najmä návštevníčkach zgustnú. A hoci bolo vonku horúco, moje premoknutie do nitky sa pretavilo do nepríjemnej angíny.

predaj-armenskych-pochutok-copy

Živé a neživé suveníry

Pred svorkami chlapcov s vedrami vody sme sa skryli na tradičnom trhovisku so suvenírmi, kam si mladí ísť netrúfli. Tu sa predávali ikony svätých, biblie viazané v koži, vyrezávané kríže a zdobené ružence. V centre je niekoľko parkov, ktoré sú vždy doplnené sochou národného hrdinu v nadživotnej veľkosti a kamenné fontány z čias komunizmu. Vodou a rezanými kvetmi sa tu veru doslova plýtva. Socialistický duch v myslení a odievaní niektorých Arménov pretrváva.

Po roku 2000 sa spoločenský (najmä nočný) život obyvateľstva hlavného mesta výrazne zmenil. Po večeroch sa húfne vysedáva v uliciach a na terasách, pozerá sa na tancujúcu fontánu a pije sa pomerne lacný alkohol. EU a USA sa predháňajú v tom, kto bude mať v Jerevane viac administratívnych budov, obchodov aj pobočiek mimovládok. V podzemí mesta už objavíte butiky s handrami a šperkami, ktoré ani v Bratislave nenájdete. Nakupujú v nich zväčša partnerky diplomatov a pracovníčky nadnárodných organizácií.

Text: Boba Markovič Baluchová, Foto: Roman Hajduk, Ramazan Aygat

Posted in global problems, minority issues | Tagged , , , | Leave a comment

Jemen – ženám právo zakázáno

Ženy v západní části světa dnes mají právo zvolit si práci dle vlastního uvážení, mohou studovat na univerzitách, chodit na ulici v krátkých sukních, mohou si samy podle sebe vybírat partnera, mohou veřejně projevovat svůj názor. Jsou zkrátka emancipované a veškerá rozhodnutí závisí pouze na nich. Na Blízkém východě, konkrétně v Jemenu, je role ženy zcela odlišná.

Podle výzkumu nerovnosti mezi postavením žen a mužů, který vypracovalo Světové ekonomické fórum roku 2009, se Jemen v této problematice umístil až na posledním místě. Rozdíly v právech žen a mužů jsou tedy markantní. Přestože ústava staví práva obou pohlaví na stejnou úroveň, ve skutečnosti je to jinak – ženy jsou občany druhé kategorie. Jsou jim upírány nároky na vzdělávání, zaměstnání či na politické rozhodování, přičemž si všechny tyto křivdy ženy nesou již z dětství, kdy jsou jejich role formovány v rámci rodiny.

Šaría jako přirozená součást lidstva

Historie současného Jemenu není tak dlouhá. Dnešní Jemen vznikl totiž sjednocením jeho severní a jižní části až roku 1990. Od té doby prošla ústava Jemenu mnoha úpravami a v současné době je v platnosti ústava z roku 2001. Jemen je silně islámský stát, a tak je podřízen islámskému právu šaría, které reálné fungování jemenské ústavy podstatně mění.

Šaría řídí všechny aspekty muslimského života a je mnohými lidmi vnímána negativně, a to včetně řady muslimů. Pro mnohé muslimy však šaría znamená přirozenou součást lidstva a chápou ji jako něco, co by mohlo osvobodit lidstvo od nečistoty. Šaría reguluje všechny lidské činnosti a staví je do pěti kategorií: povinné, doporučené, povolené, nevhodné a zakázané. Povinné musí být provedeny, a pokud byly provedeny s dobrými úmysly, tak budou odměněny. Pokud jsou provedeny ty zakázané, tak budou potrestány. Povolené činnosti nejsou ani podporované, ale ani zatracované, a patří do nich většina činností. Cílem práva šaría je podporovat lidské blaho. Definuje pět základních potřeb, na kterých závisí život, a to na ochraně náboženství, životě, intelektu, bohatství, a rodové linii. Šaría má za úkol chránit tyto potřeby zajištěním jejich vzniku a jejich zachováním.

Podle šaríi ku příkladu: může žena být bita svým mužem, ženy mají menší práva než muži, žena nemá stejná práva při rozvodu jako její manžel, ženám je přisuzován nedostatek víry a inteligence, znásilňovat zajaté ženy je přípustné…

Právo šaría je obzvláště pro západní křesťanský svět zcela nepochopitelné. Nicméně v Jemenu je praxe taková, že ústavní zákony podléhají islámskému právu, které zcela koliduje se základními lidskými právy a svobodami.

Lidskoprávní situace zhoršena v důsledku občanské války

V poslední době se zde lidskoprávní situace výrazně zhoršila, a to zejména v důsledku občanské války vyvolané roku 2014, kdy do hlavního jemenského města Saná vtrhla ozbrojená skupina Huthiů, která si počátkem roku 2015 podmanila i zbytek Jemenu. Podařilo se jí přinutit k rezignaci prezidenta Hadiho, který poté opustil Jemen, a společně se svoji vládou se přemístil do saudskoarabského Rijádu. V prosinci 2015 se pak Hadi vrátil z exilu zpět do Jemenu, konkrétně do přístavu Aden. Šíitští Huthiové jsou podporování Spojenými arabskými emiráty a Hadi je vojensky podporován Saúdskou Arábií. Doposud došlo k úmrtí zhruba 3000 civilistů a vysídlení téměř 2,5 milionu osob. Všechny strany konfliktu páchají řadu válečných zločinů a porušují mezinárodní právo, včetně již zmíněného bombardování a ostřelování civilních oblastí.

V důsledku tohoto konfliktu dochází k beztrestnému porušování lidských práv, a to na obou stranách. Jemenské úřadu tak nezvládají vést důkladné vyšetřování již minulých případů porušování lidských práv, přestože kvůli tomu byla ustanovena národní vyšetřovací komise. Momentální situace v Jemenu tak neumožňuje, aby ženy a dívky nemusely čelit diskriminaci. V současné době celkově musí jemenští občané čelit nespravedlivým soudům a následným popravám, které nemají své právní opodstatnění a to spíš, že celou řadou odsouzených jsou děti.

Zmatek, který momentálně v Jemenu panuje, nepomáhá k tomu, aby mezinárodně uznávaná lidská práva nějakým způsobem fungovala a už vůbec ne ta ženská.

Sedmdesát jedna procent jemenských žen negramotných

Jemen je nejchudší zemí v arabském světě s omezenými příležitostmi a zdroji, má vysokou nezaměstnanost a rozsáhlou korupci, které škodí dodržování lidských práv. V průměru je tedy život v Jemenu náročný a pro ženy je to ještě náročnější.

Jemenské ženy jsou přesvědčené, že by měly zůstat doma namísto toho, aby se vzdělávaly či pracovaly, proto mají malou nebo žádnou příležitost získat svobodu či ekonomické postavení. Na druhou stranu, i kdyby byly jemenské ženy přesvědčeny o tom, že by se měly dožadovat vzdělání a práce, muži v jemenské společnosti jejich práva potlačují, a tak jemenské zákony nedokáží zajistit ženám v zemi svobodu.

Negramotnost žen v Jemenu je až neuvěřitelně vysoká. Zhruba 71 % jemenských žen je negramotných, na rozdíl 31 % negramotných mužů. Podle údajů Světové banky se muži vzdělávají v průměru 5,3 roku, zatímco ženy pouze 1,3 roku. Z celkového počtu zaměstnaných je pak pouze 6 % z nich žen.

Jak již bylo zmíněno, ženy trpí špatnou zdravotní péčí. Jedním z důvodů, proč se ženám nedostává zdravotní péče, je, že jejich „nižší“ postavení dává lékařům možnost neposkytnout jim zdravotní ošetření. Dalším, častějším důvodem je, že si ženy nemohou zdravotní péči dovolit finančně. V některých oblastech nerozhoduje o návštěvě lékaře potřeba pacienta, ale rodinný příslušník. To, že je ženám často odpíráno práv na zdravotní péči, vede k mnoha komplikacím, například v těhotenství. V průměru zde má pouze 1 z 5 žen u porodu porodní asistentku a asi 1 z 39 žen při porodu zemře. Denně umírá přibližně 7 žen kvůli komplikacím při porodu. Pokud porod přežijí, tak se často stává, že následně trpí vážnými zdravotními problémy. Pozitivní zprávou v tomto směru je, že se organizace Oxfam snaží o zlepšení reprodukční zdravotní péče, a to prostřednictvím financování školení porodních asistentek a takzvaných tradičních porodních asistentek (ženy staršího věku, které by navštěvovaly ženy v domácnostech a poskytly jim oporu při porodu; lze na ně pohlížet jako na klasické „porodní báby“).

Yemeni-Women

Foto: Borgen magazine

Dětské svatby – závažná diskriminace na základě pohlaví

Zásadním problémem žen v Jemenu jsou dětské svatby. Dětská manželství jsou jednou z nejzávažnějších forem diskriminace na základě pohlaví. Tato praxe je v Jemenu tak častá, že dívky přichází jak k fyzickým, tak k psychickým újmám. Podle údajů UNPFA se zhruba 48 % žen v Jemenu vdávalo v době, kdy jim ještě nebylo 18 let. Studie z roku 2000 z univerzity v Saná uvádí, že v některých oblastech jsou dívky vdané již v 8 letech. Dopady dětských sňatků jsou fatální. Brzké odebrání dětí ze škol kvůli sňatku snižuje dobu vzdělávání a schopnost zajistit sebe a svou rodinu. Kromě rizika znásilnění manželem a domácího násilí se zvyšují i zdravotní rizika. Pokud takto mladé dívky otěhotní, mají problém porodit, a to zejména z důvodu menší pánve. To pak vede ke zvýšení úmrtnosti matek. V podstatě mají ty dívky přivést na svět děti, zatímco jsou samy ještě dětmi. Jemen má tak jednu z nejvyšších dětských úmrtností.

Jednou z překážek pro vymýcení praxe dětských sňatků je vysoká chudoba. Chudé rodiny nejsou schopny dávat nevěstám věno. Dalším důvodem jsou tradiční zvyky, ale i přesvědčení, že se mladá dívka dá „vychovat“ do poslušné manželky a může porodit víc dětí. Další překážkou je neochota vlády čelit klerikům a dalším konzervativním úředníkům podporujících zamítnutí zákonu, podporujícího minimální věkovou hranici pro sňatek.

Vyšetřování znásilnění je v Jemenu komplikované. Znásilněným ženám a dívkám nikdo nevěří a zpravidla nemají svědky, jelikož většina lékařů znásilnění nepotvrdí. Naštěstí existují programy, které pomáhají ženám v těchto situacích a snaží se jim poskytnout zdravotní a právní pomoc a zřizují pro ně azylové domy. Nicméně podle údajů UNPFA počet zneužívaných žen stále roste.

Jemenský feminismus jako naděje do budoucna

Jemen jako takový je poměrně hrdý na svoji progresivní politiku demokracie, a to zejména ve srovnání se sousedními státy. Na rozdíl od Saudské Arábie umožňuje ženám řídit a dává jim volební právo. Nicméně, podle jemenských aktivistek za ženská práva, ta situace není ideální.

I přes veškeré výše uvedené křivdy ohromují jemenské ženy svět tím, jak významnou roli hrají jako aktivistky, lékařky, zdravotní sestry, fotografky, autorky. Některé z nich jsou dokonce symbolem boje za ženská práva.

Za zásadní milník, který posílil feministické tendence, můžeme považovat založení organizace Women Journalists Without Chains, jejíž zakladatelkou je Tawakkul Karman, která v čele organizace stojí dodnes. Právě ona je jednou z hlavních představitelek jemenského feminismu. Karman uspořádala v hlavním městě Saná jednu z prvních protestních akcí proti útlaku. Během arabského jara se stala jeho hlavní ženskou představitelkou a jakousi „matkou“. Povzbudila místní ženy k tomu, aby se staly nedílnou součástí protestních akcí. Karman byla několikrát zatčena mezi lety 2008 a 2011 a i přes špatné zacházení v policejní vazbě, mučení a vyhrožování zůstala v tomto směru i nadále aktivní. Dokonce roku 2011 byla první arabskou ženou, která dostala Nobelovu cenu za mír. Ta byla oceněním jejího nenásilného boje za ženská práva.

Díky mnohým demonstracím a shromážděním, kterých se jemenské ženy aktivně účastnily, se zvednula míra jakéhosi odporu a sebevědomí. V současné době se tedy zvedla míra zapojení žen v politice, ženy začaly výrazněji poukazovat na své schopnosti pracovat ve zdravotnictví či umění. Nejzásadnější však je, že si samy začaly uvědomovat svá práva a začínají se jich dožadovat.

Prioritou žen bojujících za svá práva v Jemenu je vzdělávání a gramotnost. Po arabském jaru se ženám podařilo dosáhnout ustanovení zákonné kvóty pro přijímání žen na pozice ve všech odvětvích veřejné správy, ale i přes dobré zastoupení žen jsou ženská práva stále špatně zorganizována.

Podle řady aktivistek je značný problém v tom, že ženy v Jemenu jsou smířeny s rolemi, které jim přidělila společnost, přestože uvnitř jsou dostatečně silné. I tak ale matky vychovávají své dcery v tomto stereotypním trendu. Cílem feministických hnutí v Jemenu je tedy tyto stereotypy prolomit a probudit v nich jejich vnitřní sílu. Nejvíce pozitivně přispívají k boji za ženská práva ženy, které strávily delší dobu v zahraničí. Tyto ženy se vrací do země silnější a odhodlanější podporovat práva žen. Některé z nich nevěří, že výsledky arabského jara budou mít okamžitý vliv na situaci žen v zemi, ale v dlouhodobém horizontu to podle nich přispěje ke zlepšení životních podmínek.

Autorka: Markéta Lávičková

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in gender equality, global problems, human rights, media | Tagged , , , , , | Leave a comment

V súťaži Media4Dev uspel článok z dielne MediaAboutDev

Platforma MVRO i tento rok zorganizovala súťaž “Dôstojný život pre všetkých”. Do výberu víťazných fotografií a novinárskych prejavov sa dostali aj ukážky zo zodpovednej rozvojovej žurnalistiky z dielne DocUnion / MediaAboutDev. Ocenený článok o fenoméne migrácie a utečenectva z pohľadu IOM si možno prečítať tu.

15036427_10154715169759800_3836827267288656078_n

Výstava fotiek a článkov bude putovať Slovenskom v rámci Rozvojového dňa a Ne)udržateľnej párty na jeseň. Viac info tu.

Text a foto: archív Platforma MVRO / DocUnion

Posted in development education, global problems, media, migration, Uncategorized | Tagged , , , , , , , | Leave a comment

Rural Women of India

15 October is International Day of RuralWomen. Empowering these women is a pre-requisite to fulfilling the global goals. On our MediaAboutDev fanpage there are some photos of brave rural women (supported by Indian NGOs: Gram Vikas & Bala Vikasa).

Photos: Boba Markovic Baluchova, India, autumn 2015

Posted in community development, leadership, NGOs' work, Uncategorized | Tagged , | Leave a comment

CO-OPERAID: Malá organizace, velké pole působnosti (Rozhovor)

Nezisková organizace CO-OPERAID (http://www.co-operaid.ch) vytváří projekty rozvojové spolupráce v Africe a Asii s primárním cílem podpořit vzdělání a přípravu na budoucí vzdělání dětem a mladistvým v Ugandě, Keni, Bangladéši, Kambodži a v Laosu. Byla založena v roce 1981 ve Švýcarsku, kde spolupracuje s různými nadacemi, kantony, a dalšími subjekty. Podrobnější náhled do činnosti CO-OPERAID v Asii poskytne rozhovor s projektovými manažery: Marcelem Auf der Maur a Nicole Stejskal.

 

Jaké byly impulzy pro start, plánování projektů a jejich design?

CO-OPERAID působí už přes 30 let, takže už je tu nějaký historický kontext. Já a Nicole jsme jako tak sami nic nezačali, jsme ve vedení relativně noví (Marcel od roku 2005 a Nicole od 2012) a hodně věcí jsme od našich předchůdců převzali. Nově jsme začali v Laosu, když jsme uzavřeli práci na projektech v Thajsku, Srí Lance a na Filipínách a přesunuli se do potřebnějších zemí.

Co se týče projektového designu se zaměřením na vzdělání nebo přípravou na budoucí zaměstnání, vytvoříme jej podle místních potřeb společně s námi vybranou místní organizací. Podle nás extrémně důležité, aby projekt vznikal společně, klademe důraz na silné vlastnictví (ownership) a aby projekt co nejvíce vyhovoval kontextu, místním podmínkám, byl proveditelný a tudíž i úspěšný. Proces může trvat až půl roku, pokud to není navazující fáze již probíhajícího projektu. My se pak staráme o shánění donorů.

Jmenujte nějaký příklad „success story“ z ukončených projektů?

Naším největším úspěchem je centrum na Přípravu do budoucího vzdělání na Srí Lance. Jedná se o školky a školy pro děti z problematického rodinného zázemí, tj. postižené občanskou válkou a následně tsunami. Tyto děti mají počáteční potíže s učením při nástupu do školy a zde je na jejich potřeby brán větší zřetel skrze uzpůsobené vyučovací metody. Na výstavbě tohoto centra spolupracovala CO-OPERAID s největší NGO Srí Lanky – Sarodaya. Dokonce se centrum podařilo rozšířit – teď už je 3krát větší – a stalo se z něj nejvýznamnější vzdělávací centrum v této oblasti. My jsme jej založili a nyní nadšeně pozorujeme jeho úspěch.

Podobný úspěch se podařil v Thajsku, i když oproti Srí Lance se neodehrál v tak velkém měřítku, ale jeho zavedení a udržitelnost je pro místní obyvatelstvo významné. Iniciativa přišla od jednoho Thajce. Kontaktoval různé západní NGO s úmyslem vystavět na severu na hranici s Laosem a Barmou školy, hlavně pro děti migrantů z těchto zemí, jejichž rodiče migrovali kvůli práci a celé rodiny tam žily ve slumech. Tyto děti byly v Thajsku špatně integrovány a také hrozilo, že budou prodáni pro práci do fabrik nebo v rybářství či dokonce k nucené prostituci. CO-OPERAID s podporou několika dalších NGO takovou školu vybudoval. Počáteční potíže s nebezpečím kvůli zmiňovanému nelegálnímu obchodu s dětmi a související kriminalitou byly překonány a škola dál funguje, rozvíjí se, i když už NGO projekt opustily.

co-operaid

A teď zmiňte příklad úspěchu u projektů, které právě probíhají.

Za zmínku stojí iniciativy, které přicházejí od místních lidí nebo od místních organizací, které se daří uskutečnit a zajistit jejich stálé fungování, udržitelnost a popř. i jejich další rozvoj. Tak to je např. v Bangladéši: jednu místní organizaci podporujeme od roku 2009 v její práci pro etnické minority – tzv. Hill tribes (horské kmeny) v provincii Čittagong Hill trackts – organizace vytvořená lidmi z těchto kmenů. Ti nabrali dobrý směr ve svém rozvoji a práci i díky naší podpoře a spolupráci na projektech. Společně jsme v posledních letech vystavěli učňovské školy, které dobře fungují, a 75 % místních lidí si tam udělá tzv. Kurz přípravy do budoucího zaměstnání, díky němuž mají větší úspěch na trhu práce.

Aby takové projekty fungovaly, tak taky dobře sledujeme, kde působí státní orgány, které však fungují špatně nebo jsou podfinancovány a ty podpoříme, aby se dostaly na lepší úroveň, aby lépe fungovaly a mohly svým lidem v dané oblasti sami pomoct. Například když vláda chce začít s projektem, ale nemají zkušenosti, nebo finanční prostředky, aby nějaký projekt implementovali. Taková spolupráce je velmi úspěšná a námi podpořené školy a jejich systém fungování se stane vzorovým pro ty okolní, jak se to podařilo v Bangladéši.

Jak často projekty navštěvujete?

Jednou ročně na měsíc sami jedeme do místa projektu. Nejdříve se sejdeme s naší partnerskou organizací, která projekt v dané zemi implementuje. Ti nám poskytnou podrobné hlášení jednotlivých fází projektů, jak se daří plnit průběžné cíle a dodržovat rozpočet. Jelikož znají místní jazyk, doprovázejí nás po celou dobu a s nimi navštívíme projektové školy, místní vládní složky a snažíme se získat feedback přímo od co nejvíce účastníků projektu.

Jak k vám přichází feedback?

Dvakrát ročně obdržíme detailní feedback sestavený partnerskou organizací: půlroční a roční shrnutí průběžných plnění výsledků projektu. Včetně logframe a přehledu o výdajích. Také obdržíme feedback a informace když přijedeme na místo projektu. Snažíme se pak mluvit s místní správnou, s vedením školy, s učiteli ale také s rodiči. Rozhovory probíhají přes partnerskou organizaci kvůli překladu, ale i tak nám to poskytne dojem o průběhu projektu a my samy fyzicky vidíme, jak probíhá, jak se projektu daří a co je možné zlepšit.

Jak probíhá evaluace projektů?

Evaluace zadáváme externí organizaci. Podle nich víme, na co se příště více zaměřit a to poté konzultuje s partnerskou organizací. Taková externí evaluace probíhá na projektech jednou za tři roky. Může se jednat o evaluaci po skončení projektu, alebo po skončení určité jeho fáze, kdy se zhodnotí jeho dosavadní úspěšnost a zda projekt nabírá ten správný směr v dosahování žádoucích výsledků, popřípadě ještě stále můžeme provádět změny, upravit určité body/aktivity či je lépe přizpůsobit k danému projektu a kontextu dané oblasti působení. Tyto výstupy z evaluace používáme pro naplánování následující fáze projektu. Monitoring probíhá po celý rok výměnou informací s partnerskou organizací.

Jak vypadá budoucí podoba rozvojové spolupráce ve vašich projektových zemích?

U současných projektů zhodnotíme probíhající fáze a podle jejich vývoje zvážíme případné úpravy projektu. V rámci jedné země se po uplynutí období (většinou 3 roky) přesuneme dál, do více zanedbané oblasti a zaměříme se na pomoc zase dalším školám v blízkosti. U začínajícího projektu v Laosu chceme sbírat co nejvíce zkušeností, posilovat partnerství s místními organizacemi, aby lépe fungovala spolupráce, i výměna informací a aby pochopili fungování námi navrhnutého logframe. Dále budeme sledovat reakce místního obyvatelstva. V Bangladéši chceme zachovat kontinuitu a udržitelnost projektu a také jej pečlivě vyhodnotit, což nám nastíní jeho další vývoj.

Autorka: Jana Řezáčová

Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in community development, development cooperation, global problems, media, NGOs' work, sustainability | Tagged , , , , | Leave a comment

Proti novodobému otroctví pomůže hlavně boj s korupcí

Obchod s lidmi můžeme považovat za novou formu otroctví. I když ho zakazují mezinárodně uznávané dokumenty, ve velké míře se objevuje například v jihovýchodní Asii. Jedná se o rozsáhlou formu organizovaného zločinu, která přináší enormní výnosy.

Přes 20 milionů lidí se podle odhadů ILO stalo obětmi nucené práce a obchodování. I když určit přesný počet těchto „novodobých otroků“ je velmi obtížné a mnohé případy se nikdy neodhalí, i tyto statistiky naznačují, že se jedná o závažný problém současnosti.

Asi 90 % z těchto lidí pracuje v soukromém sektoru, přičemž 22 % je využíváno v sexuálních službách a 68 % pracuje v oblastech, jako je napří­klad zemědělství, montáže, domácí práce nebo manufakturní průmyslová výroba. Z hlediska genderu je počet obětí poměrně vyrovnaný a co se věku týká, 74 % obětí jsou dospělí a 26 % tvoří děti.

Úřad OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) určuje na základě Palermského protokolu tři základní elementy, ze kterých je obchod s lidmi tvořen. Prvním z nich je jednání, které vlastně určuje, co se děje. Tento element zahrnuje naverbování, dopravu, převod, ukrývání nebo převzetí oběti.  Dalším ze znaků obchodování s lidmi je prostředek donucení, tedy jak se to děje. UNODC pod tento znak zařazuje výhrůžky nebo použití násilí, nátlak, únosy, podvod, klam, zneužití zranitelnosti nebo peněžní uplácení osoby blízké oběti. Posledním ze základ­ních znaků je pak účel, tedy proč se to děje. Účelem obchodu s lidmi může být prostituce, sexuální vykořisťování, nucené práce, otroctví anebo odebírání orgánů.

Obchod s lidmi nelze brát jen jako jeden zločin, ale jde o ucelený proces. Převaděči jsou si vědomi, že budoucí oběti jsou chudé, nemají do­statek pracovních příležitostí, bývají diskriminovány  a dovedou toho náležitě využít. Seženou tak snadno levnou pracovní sílu, která slyší na lákavé nabídky a neuvědomuje si, že poskytované informace nejsou pravdivé. To zjistí až po příjezdu do nové země. I v ČR známe případy, kdy někoho zlákala zajímavá práce v zahraničí a nakonec se stal obětí obchodu s lidmi. Oběti pak neví, jak se proti svému zneužití bránit, ať už z důvodu jazykové bariéry, nebo z důvodu zabavení cestovních či identifikačních dokladů. Mimo to bývají oběti pod fyzickým či psychickým nátlakem, kterému se neumí bránit, nebo si odpracovávají fa­lešný dluh u překupníka.

Oběti tedy nebývají často identifikovány. Většina z nich nemá příliš velké vzdělání a přehled o svých právech. Navíc jsou je překupníci schopni přesvědčit, že si za svoji situaci mohou sami a hrozí jím deportací či zatčením. V druhém případě se překupník stylizuje do role přítele, a tak jej oběť nevnímá jako hrozbu nebo trýznitele. Oběti navíc často ze strachu překup­níka neudají, což pak boj proti obchodu s lidmi komplikuje. Druhou variantou je, že oběť překupníka udá, ale díky nedostatečným zákonům trestu unikne. Navíc je síť obchodníků s lidmi tak roz­sáhlá, že se většina z nich se soudním systémem vůbec nesetká.

Asijská živná půda pro obchod s lidmi

Jihovýchodní Asie je jednou z nejvýrazněji zasažených oblastí obchodem s lidmi, ať už jako oblast zdrojová nebo cílová. V 80. letech zde začal obchod s lidmi vzkvétat a byl spojován především se sexuální turistikou. Dnes zde dochází také ke zneužívání lidí ve stavebnictví, zemědělství, pro nucenou práci na rybářských lodích nebo pro domácí práce. Navíc trasy obchodu s lidmi nyní vedou nejen mezi státy jihovýchodní Asie, ale i směrem z Asie do Evropy, Severní Ameriky, jižní Afriky nebo Austrálie. Mimo to dochází k nárůstu přistěhovalectví a korupce v této oblasti, a tak zde vzniká stále živnější půda pro obchod s lidmi.

Nejvíce propíraným státem v tomto odvětví a v tomto regionu je bezesporu Thajsko – oblíbená turistická destinace Čechů i Slováků. S lidmi z Thajska je obchodováno v podstatě po celém světě, zejména pak v USA a v Evropě, a to nejen za účelem sexuálního vykořisťování, ale i kvůli nuceným pracím a domácímu otroctví. V samotném Thajsku se většinou obchoduje s oběťmi z Barmy, Laosu, Vietnamu a Kambodži, a v tomto případě se většinou jedná o obchod za účelem prostituce, k čemuž přispívá i fakt, že je Thajsko hojně vyhledávaným cílem sexuální turistiky.

Kvůli jazykové bariéře a nedostupným záchranným sítím je často jejich situace bezvýchodná. Navíc je obchod s lidmi v podstatě podporován vysokou korupcí, která je značně způsobena nízkými platy policejních úředníků. Thajci se navíc staví negativně vůči národnostním menšinám a neradi trestají jiné Thajce za zneužívání cizinců. V Thajsku však existují iniciativy, které se snaží aktivně zapojit do boje proti obchodu s lidmi, jako je například kampaň Not For Sale, jejímž cílem je ochrana lidí a komunit před moderním otroctvím a obchodem s lidmi. Mezi její úspěchy patří vybudování komplexního vzdělávacího centra, kde jim poskytuje praxi pro lepší pracovní příležitosti.

stop human trafficking

Foto: Stop Human Trafficking

Překážka? Korupce

Thajsko však není jedinou zasaženou zemí. Kambodža vyváží oběti do Thajska, Číny a Vietnamu. Mimo jihovýchodní Asii pak do Saúdské Arábie na domácí práce, Jižní Korey pro nucená manželství, anebo Jihoaf­rické republiky a Senegalu, kde většina obětí pracuje jako levná pracovní síla na rybářských lodích.

Do Kambodži jsou dováženy většinou oběti z jižního Vietnamu, přičemž jsou většinou zneužívány pro sexuální vykořisťování, a to včetně dětí. Vyhlášenou oblastí sexuálního vyko­řisťování dětí v Kambodži je vesnice Svay Pak, kde matky prodávají dobrovolně vlastní děti překupníkům. Důvodem, proč to matky dobrovolně dělají, je že zde kvůli Pol Potově režimu došlo k naprostému narušení sociálních a morálních hodnot i role rodiny.

Překážkou v boji proti obchodu s lidmi je zde stejně jako v Thajsku vysoká míra korupce, které se nedaří zabránit ani ze strany mezinárodních organizací, i když jich zde fungují téměř dvě stovky. Mnohdy mezi sebou nespolupracují, což veškerá jejich snažení zase zničí. Kambodžská vláda navíc podle svých slov dává přednost řešení obecně závažnějších pro­blémů, jako je například chudoba.

V současnosti globálně narůstá odhodlání k boji proti obchodu s lidmi. Do­kud ovšem zůstává trestní systém nastaven výší úplatku, nelze problém vymýtit. Jistou nadějí pro jihovýchodní Asii je spolupráce s mezinárodními organizacemi, které se proti obchodování s lidmi vymezují a také se státy, které jsou v tomto boji úspěšné. Je ovšem třeba změnit trestní systém a nastavit konkrétní cíle a postoje vůči tomuto problému. Nejdůležitější však je, aby státy samy chtěly proti obchodu s lidmi bojovat.

Autorka: Markéta Lávičková

Poznámka: článok bol publikovaný v magazíne Rozvojovka a bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)

Posted in global problems, media, migration | Tagged , , , , , | Leave a comment

Žena na indickom vidieku: bojovníčka s vdovskou stigmatizáciou

V dôsledku pretrvávajúcich tradícií v dedinách okresu Warangal stále panujú hanlivé povery a mýty okolo žien, ktoré stratili manželov. Vdovám nie je dovolené zapojiť do života miestnej komunity. Bez toho, že by sa niečím previnili, čelia sociálnemu vylúčeniu. Každá tretia z nich uvažuje o samovražde.

b_markovic_2015_indiaiii

Práve preto sa indická mimovládka Bala Vikasa snaží bojovať s týmito poverami, šíriť osvetu a podporovať stovky ovdovelých žien. Ženy, ktoré prešli tréningom na povzbudenie aktívnej účasti v komunite či rozvoj zručností, tak čelia odsúdeniu a prekážkam s väčšou odvahou, nachádzajú si ľahšie prácu (ako žena na fotografii, vyrábajúca a predávajúca organické zubné kefky). Z päťsto žien v programe sa tridsať dokonca znovu vydalo.

Text a foto: Boba Markovič Baluchová (Media About Development / DocUnion NGO)

Posted in community development, development cooperation, global problems, minority issues, NGOs' work, social inclusion | Tagged , , , , , | Leave a comment