Přestože se přístup Universal Health Coverage (UHC; rovný přístup ke zdravotním službám) zdá být poněkud jasný, je velmi důležité analyzovat jej přesněji. Z minulosti jsou totiž známé případy z mnoha různých zemí, kdy byly použity různé metody k zajišťování zdravotní péče na základě různých interpretací UHC, jež ne vždy vedly k naplnění stanovených cílů.
Analýza konceptu UHC by měla nechat vzniknout snadno měřitelnému konceptu, jak UHC chápat, což by mělo vést k jasně definovaným složkám zdravotního sektoru, které by se daly dobře měřit a porovnávat. Bude tak eliminována chybná interpretace, což do jisté míry pomůže globální komunitě přijmout jediný význam UHC.
Některé skupiny obyvatel – diskriminovány úmyslně
Podíváme-li se tedy blíže na definici celého termínu, universal by reprezentovalo zodpovědnost státu poskytnout zdravotní péči všem svým občanům s důrazem na začlenění všech znevýhodněných a vyloučených rodin. Některé země však neposkytují zdravotní služby například neregistrovaným migrantům, uprchlíkům a nomádům. Tyto skupiny obyvatel jsou totiž brány místní administrací jako lidé bez právních nároků, na základě čehož jim není poskytnuta zdravotní péče. Podle publikace od Behera z roku 2015: některé skupiny obyvatel bývají dokonce diskriminovány úmyslně – na základě kasty, barvy pleti, nezpůsobilosti, pohlaví, etnicity nebo náboženského vyznání. Tudíž například žena patřící do náboženské menšiny může mít v některých zemích opravdu těžké postavení a nemusí mít přístup ke zdravotní péči. A právě zrovnoprávnění všech skupin v přístupu ke kvalitní zdravotní péči má řešit první část UHC. Lidé mohou být také znevýhodněni na základě regionálního uzpůsobení. Pokud bude vláda preferovat městské části, budou lidé na venkově strádat, co se do počtu a kvality zdravotních služeb týče.
„Health“ neboli zdraví, je v rámci UHC také velmi diskutovatelné téma. OSN poskytuje k tomuto relativně srozumitelnému termínu širší pohled. Nejedná se pouze o poskytnutí nezbytných a základních zdravotních služeb – UHC a sociální zdravotní pojištění by měly vést ke spravedlivému přístupu ke zdraví, které je definováno jako „nejvyšší dosažitelná úroveň fyzického a duševního zdraví, včetně práce na sociálních determinantech zdraví“ podle WHO z roku 2010. UHC by tak mohlo mimo jiné vést ke tvorbě národního povědomí o sociálních determinantech, které by mohly pomoci řešit stávající nedostatky a problémy nerovnoměrného přístupu ke zdravotním službám.
Diskutabilná dostupnost zdravotnických služeb
V mnoha (rozvojových) zemích je zdravotnictví na velmi nízké úrovni a koncept UHC může být brán jako distribuce zdravotnických služeb příslušné populaci dané země, především obyvatelům zaměstnaným v soukromém a veřejném sektoru. To ovšem staví do velmi nevýhodné pozice chudé obyvatele či zaměstnané neoficiálně, kteří by na základě tohoto přístupu neměli přístup ke zdravotním službám. Je tedy nutné, aby každá země blíže specifikovala širší význam pojmu zdraví a skrze sociální zdravotní platformy a strategie poskytovala zdravotní péči (nejen tu základní) všem obyvatelům své země.
Termín „coverage“, volně přeložen jako pokrytí, se zaměřuje na dostupnost služeb, včetně měření efektivního využití. Na základě nedostatečných investic mnoha zemí do prevence a nízké pozornosti rizikovým faktorům je nutné pečlivě zvažovat, zdali je zdravotní péče zvolena vhodně. Následně lze v podobě mnoha indikátorů měřit a porovnávat efektivitu těchto služeb, na základě čehož může následně vláda upravovat národní strategie týkající se sektoru zdravotnictví.
Na základě analýzy konceptu UHC a rozboru jednotlivých částí jsou velmi důležité otázky, které části obyvatelstva dané země budou z UHC benefitovat, jaké služby jim budou poskytnuty a jaké kvality budou. Dle publikace od Behera z roku 2015 by mohlo například špatně interpretované „universal“ neboli „všem“ způsobit ještě větší nerovnost, kdy by mohli ze služeb zdravotního sektoru benefitovat i tzv. „černí pasažéři“. Důležité tak jsou občansko-společenské organizace a silná politická angažovanost, která bude odpovědně prosazovat přístup základních práv ke splnění potřeb (nejen) chudých a znevýhodněných.
Zdravotnictví v rozvojových zemích
Je důležité stručně popsat stav sektoru a jeho trendy v zemích s nízkým a středním příjmem (LMIC; Low and Middle Income Countries) především v jihovýchodní Asii, subsaharské Africe a Latinské Americe. Není tajemstvím, že zdravotnictví je v mnoha rozvojových zemích dodnes ve velmi špatném stavu. Dle odhadů WHO z roku 2010 nemá více než miliarda lidí přístup k efektivní a dostupné zdravotní péči. Dále je odhadováno, že více než 170 milionů obyvatel z celého světa vynakládá na zaplacení zdravotních služeb více než 40 % svého příjmu. Finanční bariéra je tak jedním z hlavních problémů v sektoru, kdy hrazení zdravotních služeb způsobuje „přesun“ rodin pod úroveň hranice chudoby – což také dokazuje výše OOP neboli out-of-pocket plateb (ze soukromých finančních rezerv). V roce 2007 představovaly OOP platby v 33 nejchudších zemí více než 50 % výdajů na zdravotní služby.
V posledních dekádách se však mnoho zemí snaží o finanční reformy, které mají zpřístupnit zdravotní péči všem. Na to abychom mohli relevantně popsat úspěšnost či neúspěšnost těchto reforem, potřebujeme znát potřebné analytické metody. Ve svém systematickém přehledu popisují autoři kolem Asante z roku 2016 změny ve zdravotnictví na základě metod BIA (Benefit Cost Analysis) a FIA (Financing Benefit Analysis). Metoda BIA odhaduje dopady distribuce veřejných výdajů do sektoru zdravotní péče a měří, do jaké míry benefitují různé socioekonomické skupiny prostřednictvím využívání těchto služeb. Metoda FIA naopak hodnotí rozdělení břemene financování zdravotnictví napříč socioekonomickými skupinami a do jaké míry má tato zátěž vliv na rozdělení příjmů.
Podobné negativní charakteristiky zdravotnictví napříč regiony
Na základě analytické metod lze ze studie autorů kolem Asante z roku 2016 vydedukovat, že zemích s nízkým a středním příjmem má sektor zdravotnictví podobné negativní charakteristiky napříč různými regiony. Některé země se však odchylují a vykazují pozitivní změny (kupříkladu v Thajsku). V mnoha případech je však situace velmi špatná a zlepšení je v nedohlednu. Popsány jsou především regiony subsaharská Afrika a asijsko−pacifický region.
V regionu subsaharská Afrika vykazují země na základě metody BIA vyšší „pro-rich“ orientaci, tedy že ze zdravotních služeb benefitují spíše bohatší obyvatelé, než chudší (v 78 % studií), a to jak v případě služeb poskytovaných v nemocnicích, tak v poskytování základních zdravotních služeb (PHC; Primary health care). Odlišnými případy jsou například Ghana a Keňa, kde z poskytování PHC benefitují spíše chudší. Analýza finančního zatížení (FIA) vyšla ve většině studií jako progresivní, tedy, že domácnosti s vyššími příjmy investují do zdravotnictví větší poměr příjmu (daně, poplatky apod.), avšak OOP platby jsou spíše regresivní, tedy, že ze svých úspor platí služby spíše chudší.
Asijsko-pacifický region má podobné výsledky. 80 % BIA studií prokázalo větší benefit ze zdravotnictví pro bohaté, avšak pouze na úrovni nemocnic. V zajištění základních zdravotních služeb se liší od subsaharské Afriky, a to v 64 % oproti 40 % případů studií, kdy benefitují spíše chudší obyvatelé. Země jako Thajsko a Malajsie se však orientují v distribuci zdravotní péče v obou případech tzv. „pro-poor“, a to na všech úrovních zdravotního sektoru. Finanční zatížení je do jisté míry podobné v obou regionech, tedy progresivní. Hlavní rozdíl je v zatížení plateb OOP, kdy lidé v subsaharské Africe nerovnoměrně trpí z těchto přímých plateb oproti lidem v asijsko−pacifickém regionu.
V mnoha rozvojových zemích je jak problém nerovné distribuce poskytování zdravotní péče, tak samotné její financování. Pokud budou lidé stále více zatíženi z přímých plateb za služby, mohou se dostat pod hranici chudoby, kdy budou stále více strádat a schopni naplňovat nejenom své základní životní potřeby. Trendy jsou tak stále negativní i přesto, jaký důraz byl na sektor zdravotnictví v posledních letech kladen. Nejenom že existuje nerovná dostupnost, také jsou více finančně zatíženi chudí lidé. Země jako například Thajsko a Malajsie naopak v posledních letech vykazují významný pokrok, kdy se jejich politiky zaměřují spíše na potřeby chudých.
Autor textu: Luboš Sladký; Foto: Božena Markovič Baluchová
Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu MRS/RPJVA (Rozvojové příležitosti J a JV Asie) na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)
Media about Development 